Zapomenutá balkánská muka. Čeští vojáci trpěli v horách, umírali hladem i v mrazu

Obrazem: Na Balkáně padly desetitisíce Čechů, jejich hroby objevujeme až dnes
Srbsko, Dublje. V místní kostnici spočívají ostatky 166 Čechoslováků. Pohled na zasklenou část kostnice. V srbské armádě nikdy nevznikla samostatná československá jednotka. Podle historika Michala Raka jsou proto tito srbští legionáři ve stínu ruských, italských a francouzských československých legií.
Srbsko, klášter sv. Jiří v Čelije: zvon věnovaný českým ministerstvem obrany na památku obětí 9. divize pražské. Snímek je z roku 2013, kdy byl zvon pokřtěn. Jen v kostnici pod klášterem jsou uloženy ostatky 3500 vojáků.
Rumunsko, Dobrudža, Medgidia: do 1. srbské divize, která se formovala v roce 1916 v ruské Oděse, dobrovolně vstoupilo téměř tisíc českých vojáků, kteří v předcházejících bojích na frontách první světové války padli do ruského nebo srbského zajetí. Pro tyto mladé Čechy bylo zajetí pouze přestupní stanicí k pokračování jejich odporu a boje proti Rakousku–Uhersku.
Srbsko 1914. Zákopová linie na vrcholu horského hřebenu.
Foto: Youtube.com
Jan Gazdík Jan Gazdík
4. 12. 2019 6:19
Směsice radosti, ohromení, ale i obdivu k předkům bojujícím před sto lety v Srbsku či Rumunsku pohltila české historiky po návratu z Balkánu. Na jihu Evropy pátrali po hrobech Čechů z první světové války a našli přitom nová místa nebo zapomenuté hroby s ostatky tisíců českých vojáků.

"Čeká nás obrovská práce v archivech i terénu s jejich identifikací," shrnuje výsledek balkánské mise Pavel Filipek, pracovník odboru pro válečné veterány ministerstva obrany. Cesty se kromě něj účastnili i členové Československé obce legionářské.

Jen v kostnici pod klášterem svatého Jiří v srbském Čelije jsou srovnané ostatky tří a půl tisíce vojáků. Většina patří mužům z 11. píseckého, 91. českobudějovického nebo 102. benešovského pěšího pluku, ale i 2. praporu 28. pluku pražských dětí.

Obdobné je to v nedalekém klášteře v Lazarevaci. V těchto vojenských útvarech sloužili zpravidla muži, kteří žili v blízkosti zmíněných měst.

Dotazy na předky, kteří před sto lety zmizeli na Balkáně, jdou ročně do tisíců. I proto vznikly jedinečné databáze Vojenského historického archivu či kartotéka padlých v první světové válce Vojenského ústředního archivu, kde si lidé mohou dohledat své již identifikované zemřelé předky.

Lidé z Písecka, Budějovicka, Benešovska nebo Prahy a jejího okolí, jejichž příbuzní zahynuli během první světové války na Balkáně, se tak mohou dozvědět, kde a kdy padli, v jaké jednotce sloužili, případně kde jsou či mohli být pochováni.

O tom, jaké peklo se v listopadu 1914 například u srbské Kolubary odehrálo, svědčí mezi mnohými vzpomínky účastníka masakru, spisovatele a novináře Egona Ervína Kische. "Leží tu mrtví, s nohama přikrčenýma bolestí, než došli vykoupení. Jeden leží na nosítkách s hlavou svěšenou doleva a jeho strnulé ruce drží fotografii mladé ženy a dvou dětí. Čtyřspřežní sanitní vozy od zdravotního stanoviště jedou vpřed prázdné a vracejí se plné," popsal.

Proč víme o padlých Češích na Balkáně jen málo

"Jakkoliv jsme v identifikaci padlých či zemřelých ve špitálech v letech první světové války pokročili, s Balkánem a především soluňskou frontou v podstatě jen začínáme. I tam totiž bojovali proti centrálním mocnostem Češi. Již dlouho se držíme zásady, aby každý padlý Čech měl někde své jméno," vysvětluje Pavel Filipek motivy pátrání po zapomenutých nebo zmizelých českých vojácích.

Jeden příklad za všechny: Filipek se například po prosbě Martina Holého pustil do hledání místa, kde by mohl být pohřben jeho předek, voják rakousko-uherské armády Jan Holý. "Nakonec jsme zjistili, že velmi pravděpodobně zemřel v nemocnici v srbské Niši, kde je také na místním hřbitově pohřben," konstatuje Filipek.

Potíže při dohledávání padlých Čechů na Balkáně vyplývají podle historika Československé obce legionářské Michala Raka i z toho, že první republika stavěla svou historii na legionářích a na vše rakousko-uherské se hledělo jako na něco podřadného, špatného. Výzkum na toto téma byl zcela potlačen. Ani přeživší veteráni tedy z obavy před možnými potížemi o bojích na Balkáně moc nemluvili. Třebaže při nich zahynuly tisíce Čechů.

"Zapomněli jsme na ně. Objevujeme něco, co už mělo být dávno objeveno a zpracováno," dodává historik Rak, jenž se s Filipkem zúčastnil cesty na Balkán.

V srbském zajetí se například už v prvních měsících konfliktu na Balkáně ocitly desetitisíce vojáků z českých zemí. V beznadějné situaci k Srbům přeběhli anebo nechtěli jako vojáci rakousko-uherské armády bojovat proti Slovanům.

Když pak byla na podzim 1915 zahájena velká ofenziva centrálních mocností, tito Češi začali ustupovat i se srbskou armádou k Jadranu, kde měli být evakuováni italským a francouzským loďstvem do bezpečí.

"Jejich ústupová trasa byla natlačena do albánských hor," popisuje historik Rak. Přechod Srbů i se zajatci v zimě 1915 až 1916 hodnotí jako jednu z nejtragičtějších kapitol první světové války. Zahynulo při ní až 250 tisíc lidí, vojáků, zajatců i civilistů.

Drsný pochod

Zimního pochodu přes albánské hory se zúčastnilo i 20 tisíc zajatců z českých zemí. Polovina z nich zemřela vyčerpáním, podlehla tyfu, zmrzla v závějích anebo byla hladovějícími vojáky snědena. Často je navíc přepadali místní horalé, kteří je obírali o oděv i boty.

V dochovaných deníkových záznamech lze číst o tom, jak ztrhaný osel táhne náklad a za ním už číhá dvacet vyhladovělých rakousko-uherských vojáků. A jakmile padne, roztrhají ho a snědí ještě zaživa. Kvůli klasu kukuřice vznikaly rvačky na život a na smrt. Kanibalismus se stával běžným jevem. Ze 600 tisíc lidí přešla na druhou stranu hor necelá polovina.

Rodiny těchto obětí nemohli proto podle historiků ani tušit, kde jejich blízcí zahynuli. Obdržely maximálně zprávu, že padli v počátcích války do zajetí a pak zmizeli.

Utrpení Čechů a zajatců jiných národností přechodem albánských hor nicméně neskončilo. Italové je odvezli na ostrov Asinara, na němž nebyla voda ani lesy. "Prostě je tam jen tak vylodili," popisuje historik Michal Rak.

Podmínky na Asinaře byly tak strašné, že spustily - hlavně ve Spojených státech a Velké Británii - obrovské celosvětové protesty. Z 10 tisíc přeživších Čechů zemřela další polovina. Z 20 tisíc původně zajatých Čechů se tedy léta 1916 dožilo podle historika Raka nějakých pět tisíc, které Italové převezli nakonec po protestech Američanů a Britů do Francie.

Pojďte zpátky do zákopů

Za těmito zajatci pak v roce 1917 přišel emisar Československé národní rady s výzvou, že vznikají československé legie. A nabídl jim, jestli nechtějí znovu bojovat. Čtyři tisíce z nich zvedly ruku a šly. Vytvořili tím základ legií ve Francii, v jejichž jednotkách po secvičení umírali posléze v důležitých bitvách u Terronu či Vouziers.

"Opět měli obrovské ztráty. Mohli přitom říct, že už mají války plné zuby. Nikdo by jim to nemohl vytknout. Navíc měli doma rodiny, děti. Jenomže oni přesto šli. Neuvěřitelné hrdinství a láska k vlasti, k jejich ještě neexistujícímu ideálu či pouhé myšlence československé republiky," charakterizuje Michal Rak Čechy, kteří prošli před sto lety nezměrným utrpením na Balkáně a pak i při obraně Francie.

Rak zároveň připomíná, že Srbové dodnes považují tehdejší ústup své armády přes hřebeny albánských hor za národní katastrofu, kterou si připomínají každý rok. Ať už pietou, pomníky, nebo i rekonstrukcemi pochodů přes hory. "O této albánské Golgotě ví v Srbsku málem každé dítě. My o tom naopak nic moc netušíme, jakkoliv to před sto lety naše předky velmi zasáhlo," konstatuje historik.

Zapomínat bychom však podle historiků neměli - vedle československých legionářů - ani na ty Čechy, kteří bojovali až do konce války v rakousko-uherských uniformách. Například na vojáky ze sočské fronty, z nichž měli Italové doslova hrůzu. Úsekům, kde bojovali Češi, se proto - pokud to bylo jen trochu možné - vyhýbali. Považovali je za vynalézavé a neobyčejně tvrdé protivníky.

Velkou statečnost prokazovali i Češi, o nichž se v meziválečném období příliš nemluvilo. Mnozí legionáři byli ostatně vyznamenáni za statečnost ještě jako rakouští vojáci. Vynikali například jako letci, námořníci, ponorkáři, velitelé dělových věží, potápěči i ve vojenských kapelách.

Oběti Čechů první světové válce.

  • Vojáků české národnosti bylo v první světové válce zmobilizováno přibližně 1,2 milionů. Padlo a zemřelo jich přibližně 160 000.
  • Z českých zemí (Čechy a Morava) celkem padlo nebo zemřelo přibližně 300 000 vojáků (Čechů, Němců a Poláků).
  • Z území Slovenska se mobilizace týkala asi 400 000 vojáků (přibližně 310 000 Slováků a 100 000 Maďarů). Uvádí se, že z nich za války padlo nebo zemřelo 69 000.
  • Na základě těchto údajů lze odhadnout, že padlých a zemřelých vojáků z území budoucího Československa bylo odhadem 385 000 (včetně Ukrajinců z Podkarpatské Rusi).
  • Nelze přitom přesně vykázat zemřelé v zajateckých táborech (v Rusku, Srbsku, Itálii). S určitostí lze konstatovat, že ve výkazech ztrát zpracovaných za války a také po válce bude značné množství těchto vojáků (zajatců) chybět.
  • Kromě rakousko-uherské armády umírali hlavně Češi i Slováci v jednotkách jiných armád. Nejznámější je jejich účast ve vojenských útvarech dohodových mocností. Například v řadách ruské, francouzské, italské a v malém množství i srbské (1400 mužů) a britské armádě (cca 1000 mužů).
  • Odhaduje se například, že přímo v řadách armády USA bojovalo asi 42 000 původem Čechů a Slováků, což mělo obrovský vliv na postupné uznání nejenom československého politického odporu proti Rakousko-Uherské monarchii, ale v závěru války i Československé republiky. První zahraniční vojenská jednotka složená z Čechů a Slováků vznikla v carském Rusku. Následovala Francie a Itálie.
  • Čs. legie v Rusku: až do konce roku 1919 byly jednou z hlavních ozbrojených složek, které chránily zájmy Dohody v Rusku a vedly boj proti bolševikům (nejdříve v Povolží, pak na Urale a na Sibiři). Početní stavy československého sboru byly v roce 1919 přibližně 71 022 vojáků. Ztráty čs. legionářů v Rusku lze rozdělit na ztráty na frontách první světové války a na ztráty v bojích proti bolševikům až do roku 1920 (na rozdíl od čs. francouzských a italských legionářů je však nelze považovat za ztráty v 1. světové válce). Zatím jsou známy pouze celkové ztráty československých jednotek v Rusku. Představovaly necelých asi 4200 padlých a zemřelých. Celkem padlo a zemřelo (včetně protibolševického vystoupení v Rusku) kolem 5 200 až 6000 čs legionářů.
  • Čs. legie ve Francii a Itálii: ve francouzských bojovalo přibližně 10 000 vojáků, z nichž padlo nebo zemřelo asi 650. V čs. legiích v Itálii bojovalo asi 19 500 vojáků, z nichž padlo nebo bylo nezvěstných 410 mužů. Tyto jednotky měly samozřejmě další ztráty v bojích již na území Československa. Jenom v bojích na Slovensku s maďarskou Rudou armádou v období květen - začátek července 1919 dosáhly ztráty československé armády na 1000 padlých (z řad nových domácích jednotek i legionářů). V bojích s Polskem o Těšínsko v lednu 1919 dosáhly pak ztráty československé strany 53 padlých a 97 nezvěstných.

                                                                             Zdroj: Vojenský ústřední archiv

 

Právě se děje

před 1 hodinou

USA přestanou Hongkongu připisovat zvláštní status, budou s ním jednat jako se zbytkem pevninské Číny

USA přestanou připisovat Hongkongu zvláštní status a budou s touto poloautonomní čínskou provincií nově jednat jako se zbytkem pevninské Číny. Exekutivním příkazem to nařídil prezident Donald Trump v reakci na přijetí nového bezpečnostního zákona pro Hongkong, který prosadil Peking. Trump rovněž podepsal zákon, jež uvaluje sankce proti bankám, jež spolupracují s čínskými představiteli, kteří se podíleli na přijetí a uskutečňování tohoto kontroverzního zákona.

Zdroj: ČTK
Další zprávy