Oslavy vítězství? Hlavně smutek po padlých kamarádech

Jan Gazdík Jan Gazdík
8. 5. 2014 5:30
Válečný veterán Karel Šerák vypráví, jak spolu s bratrem Josefem bojovali za svobodu Československa. O bitvě u Ostravy, na Dukle a cestě tanku 603 na Hradčany v květnu 1945.
Josef a Karel Šerákovi (zleva)
Josef a Karel Šerákovi (zleva) | Foto: Aktuálně.cz

Chotiněves (Litoměřicko) - Volyňští Češi Karel Šerák (91) s bratrem Josefem (89) nejeví při vzpomínce na osvobození Československa před devětašedesáti lety pražádné známky radosti z porážky nacismu. Třebaže k ní jako tankisté v tvrdých bojích o Dukelský průsmyk, u Zyndranowé, Jasla či na Ostravsku oba nemálo přispěli.

Karel Šerák (stojící sedmý zprava)
Karel Šerák (stojící sedmý zprava) | Foto: Aktuálně.cz

"Ještě tak první roky po válce a pak třeba i při desátém výročí v roce 1955 jsme si to oba docela užívali. Připíjeli jsme si ale hlavně na to, že jsme válečné peklo přežili. Jak ale plynuly roky, stále více jsme vzpomínali na padlé - zpravidla v tancích uhořelé - kamarády a utrpení rodičů. Což není důvod k radosti, ale jen ke smutku nad spoustou prolité krve a lidským neštěstím," objasňuje válečný veterán Karel Šerák svůj pohled na oslavy konce druhé světové války, dosud nejhroznějšího konfliktu v dějinách lidstva.

Jeho tank s věžovým číslem 603 dojel se dvěma ostatními 10. května 1945 až na Hradčanské náměstí k bráně Pražského hradu.

"Desetiletí jsme se klaněli sovětskému tanku třiadvacet, ale na ty tři československé s čísly 603, 040 a 725 jsme ostudně zapomněli. A stejně tak na jejich osádky a velitele Karla Šeráka, Alexeje Hrocha či Valeriána Klabana," konstatuje historik Martin Vaňourek.

Kradl Rus, Němec, banderovec a někdy i partyzán

Při vyprávění Karla Šeráka rychle pochopíte, proč se lidé s podobným osudem zpravidla zvedají od televizorů, pokud je na programu válečný snímek. Pro filmový patos, řeči o hrdinství a vlastenectví není totiž ve válečné mašinerii místo. Koneckonců i Karel Šerák se několikrát na chvíli odmlčel při vzpomínkách na okamžiky, kdy do Českého Boratína na Volyni vtrhla nejdříve Rudá armáda, pak wehrmacht,... aby si ho poté střídavě podávali banderovci s partyzány. Za sebou nechávali mrtvé Volyňáky a zpustošená hospodářství.

Karel Šerák ve věži tanku (zprava)
Karel Šerák ve věži tanku (zprava) | Foto: Aktuálně.cz

Když v roce 1939 obsadili Volyň Sověti, sebrali Čechům vše, co jim přišlo pod ruku: koně, krávy, prasata, cennosti i peníze v hotovosti. "Naše hospodářství úplně zruinovali," vzpomíná Karel Šerák.

Jako kulaky je navíc čekal odsun na Sibiř. Paradoxně je zachránilo napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem. "Ale nevítali jsme je. Věděli jsme, co jsou zač. Nikam nás už ale nestěhovali. Co nám ale neukradli Rusové, to sebrali Němci. Takže jsme začínali s hospodařením nanovo," vzpomíná Šerák.

Nejhorší prý byli banderovci, kteří bojovali za nezávislost Ukrajiny proti všem. "Když jsme jim neotevřeli, tak vypáčili dveře. Nešlo říct: nedám. Partyzáni brali alespoň jen to, co potřebovali, a většina lidí jim i ráda pomáhala. Ale banderovci? Ti rabovali. Kamarádovu rodinu vyvraždili jen proto, že odešel z jejich oddílu - aby je prý neprozradila," dodává Šerák.

Neposílej mě tam, plakal tankista

Když pak Rudá armáda vytlačila z Volyně wehrmacht, většina mužů se dobrovolně hlásila k odvodu.

Šerákové narukovali tři: otec Josef i jeho dva synové Karel s Josefem. "No a co? Šli jsme osvobozovat naši československou republiku," reaguje na údiv veterán. Jako nedoučený zámečník byl přidělen k praporu Richarda Tesaříka, aby po měsíčním intenzivním výcviku velel tanku.

Jenomže hned při bojovém křtu u polské vesnice Zyndranowa zahynula 1. října 1944 celá Šerákova osádka. "Padla tenkrát tak hustá mlha, že nebylo vidět na deset metrů. To si pak snadno spletete vlastní tank s protivníkovým. Řekl jsem tedy nabíječi Mauerovi, aby se šel podívat, co je před námi. On mě ale začal úpěnlivě prosit, abych ho nikam neposílal. Zopakoval jsem mu rozkaz a ten kluk se rovnou rozplakal. Dal jsem mu jednu za ucho a šel jsem na průzkum sám. Chudák Mauer byl tak vynervovaný, že by stejně nic nezjistil," vzpomíná si Šerák na každý detail svého prvního boje. I po sedmdesáti letech.

Ještě tak první roky po válce ... jsme si to oba docela užívali. Připíjeli jsme si ale hlavně na to, že jsme válečné peklo přežili. Jak ale plynuly roky, stále více jsme vzpomínali na padlé - zpravidla v tancích uhořelé - kamarády a utrpení rodičů.

Když se pak připlazil k okraji vesnice, zpozoroval německý tank tiger, jemuž ze stodoly trčela jen hlaveň. Mezi tím se ale mlha přece jen zvedla a tiger spustil palbu. "A najednou slyším řach, řach, řach..." Vzplanul první, třetí a pátý československý tank. "A pak znovu řach, řach..." Dostal to druhý a čtvrtý. Německý střelec pálil tak, že nejprve kolonu tanků zablokoval a pak likvidoval zbylé stroje. Tank Karla Šeráka dostal dva zásahy... tři vojáci uvnitř na místě zahynuli. Nervový kolaps nabíječe Mauera zachránil Šerákovi život.

Jeho tank to naplno dostal i 16. dubna 1945. Střela tentokrát proletěla mezi řidičem a pomocníkem do motoru. "Vyskočil jsem ven, utíkám a ruští pěšáci na mě volali: 'Tankist, gariš, gariš.' Hořela mi záda i vlasy. Uhasili mě a v tu chvíli to náckové začali do našeho ranku pěkně řezat. Ostatně stejně jako jindy my do jejich," popisuje Šerák jeden z mnoha svých bojů.

Když se pak šel s kamarádem na trosky svého zasaženého stroje podívat, ležela jeho několikatunová věž třicet metrů od podvozku. Požár a následné výbuchy vlastní munice s palivem ji tam odmrštily.

V bitvě o Ostravu Šerák "vyfasoval" tank s věžovým číslem 603. Tehdy se na něm začala citelněji projevovat válečná únava. Neustále proto pokukoval po zavařeném průstřelu po střele z pancéřové pěsti, která zabila Šerákova předchůdce Romaniho. "Pořád jsem se na to zavařené místo díval, abych neskončil jako Romani, kterého to 'přestřihlo' vejpůl. Byl to ošklivý pocit. Že byl Romani mrtvý, to mě ani tak nevadilo jako ta zpropadená zavařená díra. Dočista mě hypnotizovala."

A Vašek najednou nebyl...

Nejhorší chvíle však Karel Šerák zažíval v Karpatech při bojích o Dukelský průsmyk. Tankisté vyčkávali ve svých strojích v lesíku, když proti nim spustili dělostřelci wehrmachtu soustředěnou palbu.

Vyskočil jsem ven, utíkám a ruští pěšáci na mě volali: "Tankist, gariš, gariš." Hořela mi záda i vlasy. Uhasili mě a v tu chvíli to náckové začali do našeho ranku pěkně řezat. Ostatně stejně jako jindy my do jejich.

"Začali do nás strašně řezat. V tu chvíli máte co dělat, aby vás strach úplně neochromil... i když vás chrání pancíř. Václav Toušek se na to vše díval v sousedním tanku velitelským průzorem, jenomže mu ho ustřelili i s hlavou. Všiml jsem si jen proudu krve, který se vyřinul z toho místa, než se tělo zhroutilo dovnitř mezi osádku. Vaškova smrt na mě nejvíc zapůsobila. Ještě před chvílí jsem s ním mluvil a najednou nebyl," svěřuje se veterán.

Když německá palba skončila a tankisté otevřeli opatrně poklopy, zjistili, že les, v němž se ukrývali, neexistuje. Jako kdyby někdo gigantickou sekačkou odřízl koruny stromů. Všude kolem trčely jen pahýly kmenů. "Ocitli jsme se v krajině smrti," vzpomíná tankista.

V podobných situacích pak vojáci zaháněli stres alkoholem. A Šerák přiznává, že někteří byli pod jeho vlivem dost často - velitele nevyjímaje. On prý ale své osádce nedovolil ani lok.

Karel Šerák (stojící třetí zleva)
Karel Šerák (stojící třetí zleva) | Foto: Aktuálně.cz

"Samozřejmě že o něj kluci - zvláště na Dukle a v bojích o Ostravu - škemrali: Karle, povol nám alespoň frťana! Budeme se cítit líp! Já jsem ale všechen chlast sléval do polních láhví s tím, že jim ho dám až po útoku. Nechtěl jsem, abychom to - jako někteří - schytali na konci války jen proto, že se kvůli opilosti špatně orientujeme v terénu."

Dokud střílím, žiju

Konec války se Karlu Šerákovi slévá v jeden obraz. Hnali nás neustále vpřed... někdy za každou cenu. "Už jsme se v sehranosti mohli rovnat i wehrmachtu a někdy ho i předčili. Útok následoval útok. Jenomže mně se vám už do toho tanku tak moc nechtělo. Já už byl tak unavený. To byly furt jen samé boje. Pak vás to ale vždy stejně pohltí a člověk nemyslí na to, jestli vydrží, nebo ne. Vlítnete do toho, hází to s vámi a třepe, nemyslíte na to, jestli vás zabijí, a jen řvete na řidiče či střelce, aby šikovně manévrovali a pálili ze všeho a po všem, co se jen hýbe. Uvědomujete si pouze jedno: dokud střílíte, tak žijete," líčí Šerák šílenou válečnou euforii.

Už jsme se v sehranosti mohli rovnat i wehrmachtu a někdy ho i předčili. Útok následoval útok. Jenomže mně se vám už do toho tanku tak moc nechtělo... Pak vás to ale vždy stejně pohltí a člověk nemyslí na to, jestli vydrží, nebo ne... Uvědomujete si pouze jedno: dokud střílíte, tak žijete.

Pátého května se pak ozvala Praha se zoufalou žádostí o pomoc. Tankisté před Olomoucí dostali rozkaz: "Ať to stojí, co stojí... vpřed na Prahu!" Jenomže československá tanková brigáda v bitvě o Ostravu podle historika Martina Vaňourka doslova vykrvácela. Z pětašedesáti tanků byla schopna dát dohromady jen osm.

Tato osmička tedy vyrazila jako rychlá úderná skupina k Praze. Zdržely ji boje v Olomouci. Hradeckou silnicí to pak tankisté podle Šeráka rozjeli sedmdesátikilometrovou rychlostí. "Až se nám z toho třením pálily na pojezdových kolech gumy, takže jsme je museli chladit vodou. Před námi prchala Schörnerova armáda. Byla vždy tak pár desítek minut před námi a do povětří vyhazovala kdejaký most," vzpomíná na poslední boje veterán Šerák.

Josef a Karel Šerákovi
Josef a Karel Šerákovi | Foto: Aktuálně.cz

"Z cesty tak bez boje úderné skupině na krajnice ustupovaly demoralizované jednotky hitlerovců. "I tihle Němci měli už války plné zuby. Záleželo jim na jediném - nechtěli se dostat do sovětského, nýbrž amerického zajetí. A Čechoslováci na ruských tancích - to je muselo šokovat," domnívá se Vaňourek.

Desátého května 1945 v deset hodin dopoledne dorazil Šerákův tank na Hradčanské náměstí. Bylo už po válce. Na hrdinství tří tankových osádek nemění podle historika Vaňourka nic ani to, že armáda generála Georga Pattona osvobodila Plzeň už 6. května a americké velení nechtělo překročením demarkační linie a dalším postupem na Prahu dráždit sovětské generály. Nestáli po bojích s wehrmachtem o jakýkoliv další konflikt.

Až se nám z toho třením pálily na pojezdových kolech gumy, takže jsme je museli chladit vodou. Před námi prchala Schörnerova armáda. Byla vždy tak pár desítek minut před námi a do povětří vyhazovala kdejaký most.

"Z pětašedesáti československých strojů nasazených do bojů o Ostravu dojely do Prahy jen tři. Tanková brigáda zaplatila strašlivou daň. Příběh bratří Šeráků je příběhem stovek jim podobných vojáků, na něž jsme už dávno zapomněli," konstatuje Martin Vaňourek.

"Přeji všem a doporučuji, aby si každý vážil toho, že je Čech, a znovu se obnovilo vlastenectví, které bylo mezi lidmi před lety. Aby nebylo války a byl mír ve světě," sdělil před časem organizaci Post Bellum za sebe i svého bratra Josefa Karel Šerák.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Finále Muchové se odkládá, v Soulu prší

Finále na tenisovém turnaji v Soulu mezi Karolínou Muchovou a Magdou Linetteovou z Polska nezačne kvůli dešti dřív než v 11:00 SELČ.

Zdroj: ČTK
Další zprávy