Kristýna Herejtová se na hraniční přechod ve slovenské Uble vydala bez dlouhého přemýšlení. "Když jsem viděla, v jakých podmínkách čekají lidé na hranici, chtěla jsem alespoň nějak pomoct," vysvětluje. Kristýna předem věděla, koho do Prahy povezou, na hranicích tedy nečekali. "V Uble je ale plná tělocvična lidí, kteří tam přežívají v provizorních podmínkách," popisuje.
Na hranicích měla vyzvednout tři dívky. "Jedna z nich se ale k hraničnímu přechodu zatím nedostala. Musela se schovávat před tanky a je stále na cestě," vypráví. Dívky, kterým se na hranici podařilo dostat, byly na cestě od čtvrtka, kdy začal ruský útok na Ukrajinu. "Obě byly z vesnice nedaleko Charkova, ale protože nejezdily autobusy ani vlaky, přijely na hranici taxíkem až v pondělí," říká Kristýna.
Na jednu z dívek čekala v Praze matka, která tu pracuje. "Přivézt mámě její dítě bylo velmi emotivní. Byla neskutečně vděčná, plakala a objímala nás," líčí Kristýna. O druhou dívku se v Praze postará bratr. "Její rodiče zůstali na Ukrajině, poslali ji samotnou na vlastní pěst do Evropy," dodává Kristýna.
Pomoct se snaží i lidé, kteří přímo na hranice nevyjíždějí. "Když jsme s kamarády skládali materiální pomoc do auta, šel kolem pán a dal nám pětistovku na benzín, že chce alespoň trochu pomoct," říká Kristýna. Materiální pomoci i řidičů je podle ní teď dost, potřeba jsou spíše lidé, kteří mohou delší dobu pomáhat přímo na hranicích.
Ukrajinci často netuší, že jim chce někdo pomoct
Další z řidičů, Karel Peřan, dostal kontakt na ukrajinskou rodinu v neděli ve skupině na Facebooku a hned vyrazil. Na slovenský hraniční přechod Vyšné Nemecké přijel ještě před půlnocí, na Mášu s rodinou, které měl odvézt, však čekal až do rána. "K přechodu se dostali už večer, ale čekali dalších asi dvanáct hodin, než mohli přejít na slovenskou stranu," říká. Po celou dobu byl s Mášou v kontaktu. "Bála se, jestli na ně počkám, jestli jim neodjedu," vypráví.
Máše se podle něj podařilo dostat dopředu fronty, jelikož s sebou měla kromě maminky a sestry i čtyřletého syna. "Když se jim podařilo přejít hranici, nebyli schopni slova. V autě hned usnuli a spali celou cestu až do Šakvic (obec na jižní Moravě, pozn. red.), kde měli zajištěné ubytování," říká.
Lidé podle něj přicházejí z Ukrajiny k hranicím v zuboženém stavu. "Někteří ani nebyli schopni dojít na místo, kde čekali řidiči," dodává. Teď už je podle Karla Peřana na místě armáda, která postavila vyhřívané stany a o uprchlíky se lépe postará.
Kristýna i Karel se shodují, že nemá smysl jezdit na hranici naslepo, aniž by byl řidič ve spojení s rodinou, kterou odveze. Všichni, kteří chtějí nabídnout pomoc s odvozem, se mohou registrovat v online formuláři, koordinátoři je pak propojí s konkrétními lidmi. "Bohužel lidé na ukrajinské straně často vůbec netuší, že se na druhé straně hranice nachází někdo, kdo jim chce pomoct," poznamenává Karel.
Řidičů bylo víc než zájemců o odvoz
Na slovensko-ukrajinskou hranici se vydal i Michal Tecl. "Byl jsem v kontaktu s koordinátorem, že pro mě má konkrétní lidi, co potřebují odvézt," říká. Čím víc se ale blížil k hranicím, dostával informace, že dobrovolníků je na místě více než dostatek. "Našel jsem ale i spoustu zpráv, že je pomoc potřeba, bez ohledu na to, co tvrdí oficiální zdroje. Tak jsem jel dál," vypráví.
Michal nejprve přijel na přechod Vyšné Nemecké. "Měl jsem, jako spousta jiných, ceduli v ukrajinštině. O odvoz ale neměl nikdo zájem," uvádí. Rozhodl se tedy přejet na hraniční přechod Velké Slemence, který je pouze pro pěší. Ani tam ale zájemce o odvoz nesehnal. "Skoro na všechny příchozí už někdo čekal," říká. Po několika hodinách čekání vzdal a vydal se zpátky domů.
Doprava osobními auty je podle něj neefektivní. "Cesta vyjde nejméně na tři tisíce. Kdyby všichni tyto peníze poslali profesionálním organizacím, které umí pomáhat efektivně, věřím, že by udělali lépe," dodává.
Na přechod ve Vyšném Nemeckém se vypravil také Antonín Jelínek. "Na hranici jsme hlavně vezli s kamarádem humanitární pomoc, kterou zajistili Rusové a Ukrajinci žijící v Česku," vypráví. Zpátky plánovali někoho odvézt, ale s nikým předem domluveni nebyli.
"Na hranici jsme přijeli v neděli v 10 hodin dopoledne. Byly tam desítky aut a asi sto lidí, kteří čekali na uprchlíky, až přejdou hranici a budou je moct odvézt," popisuje Antonín. Připraveny tam podle něj byly i autobusy, dlouho ale nikdo nepřicházel. První lidé začali mířit přes hranici až odpoledne.
"Večer se s námi spojila koordinátorka, že asi tisíc lidí čeká na odvoz," uvádí Antonín, který s kamarádem nakonec odvezl tři ženy a pět dětí. "Vezli jsme je do Bratislavy, Brna a Prahy, kde na ně čekali manželé, kteří tam pracují."
Do Česka nikdo nechtěl
Ve formuláři se zaregistrovaly už stovky dobrovolných řidičů, většina z nich nabízí odvoz ze Slovenska. Lukáš Warisch se proto rozhodl vyrazit do Polska na hraniční přechod Krakovec. "Cesta přímo k hranici je uzavřená, ale i tak jsme tam projeli. Pustili nás, protože jsme vezli materiální pomoc," vysvětluje. Proces na hranici podle něj pomalý není. "Ale těch lidí je opravdu hrozně moc, proto to tak působí," vysvětluje.
Z přechodu odváží Ukrajince autobusy do nedaleké haly, kde si mohou odpočinout a odkud je dále odvážejí dobrovolníci. Lukáš tedy z hranice přejel na tři kilometry vzdálené parkoviště, kde nabízel odvoz a ubytování v Praze. "Do Česka ale nikdo nechtěl. Říkali, že tu nikoho nemají," popisuje. Ti, kteří utíkají a nemají na Západě známé nebo rodiny, chtějí podle Lukáše buď do Itálie, nebo do skandinávských zemí.
Zájemce o odvoz sehnal Lukáš až v 70 kilometrů vzdáleném polském Přemyšlu, kam vozí uprchlíky z Ukrajiny vlak. "Jednu ženu jsem vezl do Brna a maminku s dítětem jsem vysadil v Krakově, kde měly nějaké příbuzné," dodává.
