Nedávno jste soudila případ ženy, která okradla mrtvého faráře, respektive jeho dědice o miliony. Velký ohlas vyvolalo, že jste během soudního řízení nařídila odposlechy, které obžalovanou usvědčily. V podobných případech soudci většinou případ vrátí k došetření, než aby sami aktivně sháněli důkazy.
V tomto případě příliš prostoru pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření nebylo. Zákon počítá s několika základními situacemi - vrácení pro závažné procesní vady, nebo když základní relevantní okolnosti nebyly objasněny a nelze rozhodnout. Ani jedna z těchto podmínek tam nebyla.
Ale spousta soudců to dělá…
Já to vrácení využívám jen v případě závažných procesních vad, kdy třeba obžalovaný neměl obhájce. Zde ten důkazní prostředek mohl zajistit soud za stejných podmínek jako policejní orgán a státní zástupce, ale mnohem rychleji. Odposlechy soud může využívat stejně, akorát je to velmi výjimečné.
Proč jste odposlechy nařídila? Byly podle vás důkazy slabé?
Obžalovaná v průběhu řízení před soudem přizpůsobovala obhajobu zajištěným důkazům. Ty odposlechy mohly stejně dobře prokázat jak její vinu, tak nevinu. To byl důkaz, o kterém se nevědělo, jak dopadne, i když bylo jasné, že má velký potenciál. Měla jsem za to, že to přispěje k objasnění věci a dotvoří řetězec důkazů.
Obžalovaná i její obhájce argumentovali, že jsou odposlechy nezákonné a navíc musíte být podjatá, protože vás spolu v odposleších pomlouvali, což na vaše rozhodování muselo mít vliv.
I odvolací soud potvrdil, že odposlechy byly nařízeny v souladu s trestním řádem. Co bylo jejich obsahem směrem ke mně, mě neovlivnilo. Nepočítám s tím, že mě obžalovaný bude chválit.
Vy jste dokonce, když se obžalovaná nedostavila na jednání s tím, že musela k lékaři, tomu lékaři přímo z jednací síně volala a ověřovala si to. A potom jste ji nechala předvést kvůli úmyslnému maření jednání…
Když se obžalovaný těsně před jednáním opakovaně začne omlouvat pro zdravotní komplikace, tak je na místě to kriticky prověřit, zda se nejedná o taktiku, jak to řízení prodloužit. A je standardní zavolat ošetřujícímu lékaři.
Co vám řekl?
Že měla na výběr několik termínů vyšetření a zvolila právě ten, který kolidoval s hlavním líčením. Když mi lékař na dotaz řekl, že je po vyšetření schopna výslechu, tak jsem jej požádala, ať ji na místě zdrží a poslala jsem policejní orgán, aby ji předvedl.
V rozsudku popisujete, jak obžalovaná od soudu odešla nakupovat do obchodního centra, ačkoli před tím tvrdila, že jí není dobře. To jste ji nechala po skončení jednání sledovat?
Přísedící ji tam náhodou potkala. Neposílám senát sledovat obžalovanou, to jsem se dozvěděla až dodatečně.
Zbytečné vracení případů jen oddaluje soud
Ulehčují si podle vás soudci práci tím, že případy často vracejí k došetření?
Co k tomu kolegy vede, nevím. Ale v praxi se nevyplácí vracet případ státnímu zástupci k došetření, pokud tam nejsou opravdu závažné vady. Jen se to oddálí. Stejně je podána znovu obžaloba a vrátí se to pod stejnou spisovou značkou, a dostane to tak znovu stejný soudce, jen s prodlevou měsíců či let.
Některá řízení se táhnou dlouho, opakovaně se vracejí. Nedávno Vrchní soud v Praze znovu vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové případ Lukáše Nečesaného, stíhaného za vraždu kadeřnice. Prvoinstanční soud se jím tak bude zabývat již pošesté…
Jednou za čas se taková kauza najde. Může být, že si soud prvního stupně s odvolacím soudem někdy nerozumí. A je to samozřejmě škoda - je to na úkor té věci, na úkor obecného pojmu spravedlnosti.
Stalo se vám někdy, že vám víckrát vrátili jednu věc?
Jednou. Týkalo se to týrání osoby ve společném obydlí, kdy jsem napoprvé obžalovaného zprostila. Tam se to skutečně napoprvé nepovedlo. První zprošťující verdikt byl poté, co poškozená využila svého práva nevypovídat a já došla k tomu, že nelze učinit závěr o vině bez pochybností. Po odvolání státní zástupkyně se to vrátilo a já to vyhodnotila tak, že pakliže věcně správný nebyl zprošťující rozsudek, tak druhou variantou musí být odsuzující. Vrátili mi to znovu a napotřetí jsem to postoupila jako přestupek obvodnímu úřadu.
Nevypovídá to něco o stavu české justice, když se jeden případ soudí deset patnáct let, je pětkrát vrácen a vystřídají se na něm tři prvoinstanční soudci, protože dvěma ho odvolací soud sebral?
Ukazuje to, že ta věc je výjimečná, vymyká se běžnému průměru, se kterým si soudce dokáže poradit.
Nemůže to podlomit důvěru obyčejného člověka v soudní systém?
Pokud je věc opravdu pětkrát vrácena, tak už ji musel soudit minimálně druhý soudce. Zpravidla po druhém, nejpozději po třetím rušení odvolací senáty využívají možnosti tu věc odejmout a přikázat jinému senátu. Pak to svědčí o tom, že je věc opravdu těžká, když si na ní vyláme zuby více soudců.
I lékaři občas narazí na pacienta, se kterým si nevědí rady a běžné prostředky u něj nefungují. Je to prostě výjimečný případ - tím, jak je náročný a složitý. Úplně bych nezavrhovala českou justici, spravedlnost, protože drtivou většinu případů je schopná rychle projednat a rozhodnout.
Zaráží mě bezcitnost těch, kdo ublíží z nedbalosti
Poprvé jsem si vás všiml před pěti lety, když jste soudila dva rozhádané jednatele firmy. Jeden z nich byl obžalován z podvodu - tunelování podniku. Vy jste ho však osvobodila a zároveň jste podala podnět k prošetření, zda se druhý z jednatelů nedopustil korupce při zadání jedenapůlmiliardové zakázky. Stává se často, že se situace takhle otočí a z poškozeného je najednou podezřelý?
Nestává, toto byl specifický případ - rozsáhlostí i charakterem trestné činnosti i výší škody. A i tím, že v průběhu hlavního líčení se podařilo odhalit skutečnosti, která nasvědčovaly, že byl spáchán jiný, daleko rozsáhlejší trestný čin. O tom svědčí i to, že sám státní zástupce v závěrečné řeči navrhl zproštění.
Kolik případů ročně řešíte?
Zhruba dvě stě. Ale velká část z toho jsou trestní příkazy, které jsou méně náročné. Ale samozřejmě prací soudce není jen vynášet rozsudky.
Co kromě klasického souzení děláte?
V přípravném řízení je to rozhodování o návrhu na vzetí do vazby, o propuštění z vazby, vydávání příkazů k domovním prohlídkám… Časově velmi náročné je povolování odposlechů.
Proč je tak náročné?
Dělá se to v tajné místnosti, nelze nic kopírovat, musíte všechno přeformulovat a napsat si sám. To je časově náročné.
Ale přece v kauze Davida Ratha soud řekl, že není nutné přeformulovávat žádost státního zástupce o povolení odposlechů, pokud je dostatečně odůvodněná a soud se s ní ztotožní.
Ale nedá se to stejně kopírovat, je třeba to přepsat, i když se člověk rozhodne použít stejná slova. Ale dnes ta rozhodovací praxe jde tím směrem, že by se to nemělo přepisovat, soudce by měl kriticky nahlížet na to, co tam píše státní zástupce.
Zajímá vás, jak dopadly vaše kauzy?
Když mi odvolací soud rozsudek zruší, tak si samozřejmě pečlivě nastuduji, co mi vytýká, hlavně co je potřeba doplnit. Zajímají mě ty právní názory. U těch potvrzujících verdiktů čtu většinou ten podstatný odstavec na závěr, kde se třeba soud vyjádří k nějaké otázce, která byla nová, zajímavá. Ale rozhodně je nestuduji pečlivě.
Jsou nějaké případy, které jste potom pečlivě studovala, jak se k tomu postavil odvolací soud, protože jste si sama nebyla na sto procent jistá, jak to posoudit?
Nemůže nastat situace, abych si při vyhlášení rozsudku byla něčím nejistá. Pokud bych měla nějaké pochyby, tak bych ten rozsudek neměla vynést a měla bych obžalovaného zprostit. Když se nakonec rozhodnu a vyhlásím rozsudek, tak jsem si už tím rozhodnutím a všemi cestami, které k němu vedly, vnitřně jistá.
Jaký byl váš nejhorší případ?
Kolikrát mě překvapí u nedbalostních trestných činů, nakolik jsou ti pachatelé bezcitní a nedokážou projevit lítost nad tím, co se stalo poškozeným. Jsou to totiž často vysokoškolsky vzdělaní lidé - lékaři, učitelé. A přestože jsou vzdělaní, dokážou překvapit tím, nakolik jsou chladní. Řešila jsem třeba několik případů smrtelných otrav oxidem uhelnatým z nevyčištěné karmy. Je lidsky pochopitelné, že se to stane, ale nepochopitelné, že ten viník nedokáže reagovat lidsky, omluvit se a nabídnout odškodné.
Ale účinná lítost by jim mohla snížit trest.
Určitě. Kdyby ji vyjádřili, pomohli pozůstalým, tak se to samozřejmě promítne, protože to svědčí o osobnosti pachatele a jeho nápravě.
Čekal jsem, že zmíníte jiný případ: právničku, která několik let trávila svoji nadřízenou projímadlem.
To taky vybočovalo, ale u úmyslného trestného činu člověk počítá s tím, že je to rozmyšlené, připravené a odpovídá tomu i obhajoba. U těch nedbalostních mě to překvapilo víc. Ale toto byl případ velmi škodlivého následku, poškozená je doživotně poznamenaná. Navíc pachatelka byla právnička, dáma, která do té doby měla slušné zaměstnání, to mě také překvapilo.
Pokud je soudce schopen obhájit svůj názor, může se postavit i odvolacímu soudu
Jde porovnávat kvalitu soudců podle toho, kolik se jim vrátí případů po odvolání?
Procento vrácených, zrušených věcí vypovídá o kvalitě práce minimálně z pohledu odvolacího soudu. Někteří kolegové by ale třeba řekli, že se dá takto poměřovat i kvalita té odvolačky.
Několikrát jsem zažil, že soudce nějak rozhodl, ale když se mu případ vrátil, tak verdikt otočil se slovy, že má sice jiný názor, ale musí vyhovět odvolacímu soudu, jinak by mu hrozilo kárné řízení. Argumentovaly tak například soudkyně v případech trenek na Hradě nebo odsouzení bývalého ministra kultury Jiřího Balvína za korupci. Soudci by však přece měli být nezávislí a rozhodovat podle svého nejlepšího svědomí…
Soudce je samozřejmě vázán právním názorem odvolacího soudu, ale jak říká jeden z kolegů, zákon nepočítá s tím, že se odvolací senát může mýlit. Takže primárně, pokud ten soudce je schopen obhájit si svůj názor, může jít i proti tomu právnímu názoru odvolacího soudu. Je ale potom potřeba přesvědčivě vyargumentovat, proč člověk neakceptuje názor odvolačky. To by nebylo na kárný postih. Rozhodně ne v případě, že by se jednou za x let soudce rozhodl nesouhlasit s odvolacím senátem.
Někteří soudci vyhlásí rozsudek, ale odmítají své rozhodnutí vysvětlovat. Třeba soudkyně Helena Králová veřejně neodůvodnila verdikt v kauze Jany Nečasové a zneužití vojenské rozvědky…
Pokud je soudce schopen vyhlásit rozsudek a dívat se obžalovanému do očí, pak by to měl být schopen vysvětlit každému, i médiím. Je přece mnohem těžší zdůvodnit to stranám, než podat informace veřejnosti. Soudci by měli být schopni komunikovat s veřejností i médii - musí být schopni komunikovat v jednací síni v průběhu hlavního líčení, a to je těžší. Přispívá to i k předvídatelnosti justice, k důvěře v ní.
Být soudcem je práce i poslání
Jak jste se dostala k soudnictví? Chtěla jste být soudkyní už na základní škole?
Určitě ne. Pro práva jsem se rozhodla až v posledním ročníku na gymnáziu. Ale myslela jsem si, že půjdu dělat advokacii.
Co to změnilo?
Když jsem studovala práva, byla jsem asi rok redaktorkou Zemských novin a měla přidělenou justici. A také jsem psala soudničky. Tehdy jsem se rozhodla: chci dělat na soudě.
Ale mezitím jste byla státní zástupkyní.
Hned po promoci v roce 2001 jsem se stala justiční čekatelkou, ale po několika letech přišlo rozhodnutí prezidenta Klause, že nejmenuje soudce mladší třiceti let. Mně bylo dvacet šest, do třiceti daleko, na soudě už se jako justiční čekatel nebylo kam posunout, tak jsem šla na státní zastupitelství. A po čtyřech letech jsem nastoupila jako soudkyně.
A proč jste se rozhodla pro trestní, ne civilní právo?
Rozhodla jsem se při čekatelství, kdy jsem zkusila všechno. Je to rychlejší, víc mě to naplňovalo. Člověk před sebou nevalí stovky spisů, ale když pracuje, má neskončených věcí v řádu kolem deseti. Takže přesně ví, v jaké fázi se která kauza nachází, jak vyznívají důkazy. Víc mě to baví.
Ale i trestní právo je různé - násilná trestná činnost, podvody…
Na obvodě není v "trestu" specializace, což vítám, protože je to od každého trochu. Člověk si to vyzkouší.
Po devíti letech odcházíte na Městský soud v Praze, kde budete v prvním stupni řešit složitější a závažnější věci. Už víte, zda budete mít specializaci tam?
Zatím nevím, na co se mnou počítají a jaký senát mi přidělí. Ale ani tam není specializace, až na výjimky. Já počítám, že budu dělat všechno, ale mým snem je soudit násilnou trestnou činnost. Třeba i proto, že ty spisy jsou perfektně zpracované.
A hospodářská trestná činnost?
Asi jsou taky dobře zpracované, ale těch otázek je tam tolik, že je potřeba se oprostit od potřeby odpovědět na každou z nich. To tak prostě je. Zatímco vražda bude vraždou vždycky a mnoho nového se u ní vymyslet nedá, tak u hospodářské trestné činnosti, jak se obrovsky rychle vyvíjí ekonomika a společnost, se mění i způsoby spáchání zločinu, objevují se nové fígle.
Je za vaší prací soudkyně touha po spravedlnosti, snaha napravit svět, nebo to berete "jen" jako profesi?
Je to určitě poslání a je k tomu tak potřeba přistupovat. Ale primárně je to práce - každý den musíte přijít, uděláte své a s nějakým pocitem odcházíte domů. Je třeba k tomu přistupovat poctivě, aby se člověk mohl sám sobě podívat do očí i po letech ve vztahu ke každé té kauze. Určitě jsou práce těžší, složitější.
Soudce, zvlášť v trestním právu, má jedno specifikum: že vidí hlavně to špatné a musí to posuzovat. Jak na vás působí, že se v práci setkáváte hlavně s tím negativním?
Samozřejmě je to zátěž. U mě platí to, že když nějakou věc skončím a nabude právní moci, je to určité zadostiučinění. Pořád mě ta práce naplňuje, byť člověk vidí jen to špatné a málokterý příběh skončí dobře. Zřídka z té jednačky jdeme s tím, že to bylo super, že se povedlo napravit následky toho trestného činu, že všechny strany jsou spokojeny a mají z toho pozitivní emoci.
Ale mě ta práce baví, naplňuje. I když je to těžké a domů chodím naprosto vyčerpaná. Možná mě to ovlivňuje, že když vidím situaci podobnou té, kterou jsem řešila, tak mi blikají výstražná světýlka, aby se něco podobného nestalo v tom běžném životě. Kolega, který byl se mnou na státním zastupitelství a odešel, tak říkal: mně se otevřel svět, já vidím jiné stránky života než jenom ty negativní.
"Řadoví státní zástupci nemají úplnou svobodu v rozhodování"
Je velký rozdíl mezí prací soudce a státního zástupce?
Neměl by být.
Ale státní zástupce má přece v pochybnostech žalovat, soudce v pochybnostech osvobodit…
Státní zástupce by měl, než podá obžalobu, skutečně pečlivě vyhodnotit ten spis. Protože podání obžaloby, i když skončí zprošťujícím rozsudkem, je dehonestující, zasáhne velmi výrazně do života obžalovaného. Státní zástupce by měl stejně kriticky přistupovat k dozorování každé kauzy. A to si nejsem jistá, že se děje.
Jak to myslíte?
Když jsem kolem roku 2010 působila na státním zastupitelství, řadový státní zástupce neměl vždy možnost úplné dispozice s případem, který dozoroval. I když viděl, jaké jsou důkazy, znal skutkovou situaci, tak se často stejně svobodně nemohl vyjádřit. A obávám se, že to na mnoha státních zastupitelstvích platí dodnes. Myslím tím svobodně se vyjádřit a svobodně navrhnout v závěrečné řeči, jaké rozhodnutí má soud učinit. Protože obvodní státní zástupce řekne: nenavrhuj zproštění, chceme odsouzení. A někdy i ten státní zástupce, který stojí v jednací síni, nemůže navrhnout zproštění, i když vnitřně cítí, že to je to jediné, co by reagovalo na vývoj situace. A když to zproštěním skončí, nemůže se vzdát opravného prostředku bez konzultace s obvodním státním zástupcem a podává na jeho pokyn odvolání i ve věcech, kde je naprosto jasné, že to je nedůvodné.
Proč se to děje?
Možná tak systém postavený není. Možná je to reziduum z minulosti, že tak to kdysi bylo.
Takže ten případ, kdy státní zástupce sám navrhl zproštění, byl výjimkou?Ano, to svědčilo o morální síle toho státního zástupce. A svědčilo to o tom, že tu kauzu nastudoval. Tak by měl státní zástupce postupovat.
