Svolavatel podzimních protivládních demonstrací Ladislav Vrabel na Václavském náměstí hlásal, že chce převzít tuto zemi. Jsou i v Česku skupinky lidí, které by se mohly pokusit o převrat podobně jako extremistická pravicová skupina v Německu?
Stručně řečeno nejsou. Byl bych navíc opatrný s interpretací, že se v Německu povedlo zmařit pokus o krajně pravicový převrat.
Proč?
Říšští občané, kteří se měli o puč pokusit, jsou širokou směsicí mnoha skupin. Takoví lidé často nemají rozvinutou schopnost sebereflexe. Plánují tedy něco, co reálně není možné provést.
Připomíná to český židenický puč ze 30. let, kdy se Národní obec fašistická pokusila o převrat. Shromáždila asi sto nezaměstnaných a zaútočila na Svatoplukovu kasárnu. Armáda se s nimi chvíli přetahovala a pak je rozehnala, přičemž jednoho z nich zastřelila.
Takže v Německu se to ani podařit nemohlo?
Říšští občané, respektive jedna z jejich skupin, která akci plánovala, žijí v představě, že Německo nemá legitimitu a fungují dodnes v říši rozprostřené v hranicích z roku 1937 nebo 1918. Tedy žijí částečně mimo realitu.
Můžeme se shodnout na tom, že plánovali puč a že je lze zařadit mezi krajní pravici, ale určitě to má daleko od pokusu o neonacistický převrat. Nepodobalo se to svojí naléhavostí ani loňskému útoku na Kapitol ve Spojených státech.
Radikální pravice tedy v Německu není velkou hrozbou?
To rozhodně neříkám. Krajní pravici v Německu netvoří jen Říšští občané. A ani je nechci bagatelizovat, protože lidé z tohoto prostředí se už v minulosti dopustili vražd. Nejde o neškodné pitomce, jen bych byl opatrný s představou, že by byli schopni provést převrat.
Vidíte tendence k pokusu o převrat i v Česku?
Funguje zde množství skupin, které se hlásí k různým variantám ozbrojování. Ať už jde třeba o Československé vojáky v záloze, kteří začali vznikat kolem roku 2015 v souvislosti s migrační krizí. Hovoří stylem "budeme bránit vlast proti cizákům," ale v praxi jde o chlapy mezi padesátkou a šedesátkou, kteří připomínají spíše přestárlé trampy. Mezi nimi jsou jednotlivci, kteří by si něco jako převrat představovali.
Na druhé straně stojí skupina, kterou jsme viděli na podzim na náměstích. Výroky pana Vrabela o tom, že "bychom se měli sebrat a něco změnit" nebo "ať prezident odvolá vládu," jsou silné. Nicméně jeho schopnost zorganizovat dostatek lidí, kteří by případný puč měli provést, je už menší.
Od zvolání "chceme převzít zemi" vede tedy ještě dlouhá cesta k reálnému pokusu o to.
To ale neznamená, že se nemohou dostat někam na půl cesty. V krajně pravicovém smýšlení nejsou úvahy o převratu ojedinělé, nicméně většina se nedostane dál od úvah o plánování. Židenický puč je opravdu hezkou analogií, s padesátkou pomatenců totiž státní převrat neuděláte.
Z reálného převratu u nás nemám obavu. Protestní skupiny se ale mohou samy mezi sebou přesvědčit, že na to mají, a něco zkusí. Pak vezmou do rukou zbraně a někdo může přijít o život.
Podléhají už někteří lidé v Česku skutečně takové agresi, že by k něčemu takovému přistoupili?
Přímo agresi tady ještě úplně nevidím. Může se to ale vyvinout například do agrese namířené dovnitř skupiny. Někoho mezi svými označí za zrádce a zkusí mu něco udělat, což ale obvykle vede ke zničení skupiny, protože policie při podobných incidentech jedná rychle.
Tvrdíte, že tendence k převratu u nás nevidíte. Na podzimní protivládní demonstraci ale například jedna z účastnic přirovnala nutnost změny současného režimu k činům, ke kterým po pádu vládní moci přistoupil Adolf Hitler nebo Vladimir Iljič Lenin. Podle agentury STEM/MARK navíc pětina lidí s těmito protesty souhlasí. Není to důvod k obavám?
To se už bavíme o něčem jiném. O radikalizaci, která vede k antisystémovému smýšlení. Prostá naštvanost a frustrace se ve společnosti objevuje běžně, ale vznikne kvůli nějakému problému a s ním i pak zanikne. Člověk je naštvaný kvůli něčemu, avšak až se to vyřeší, vychladne. Problém je, když má dlouhodobě skupina lidí pocit, že se jejich problémy neřeší, což se teď děje.
A tato skupina lidí se teď vlivem zdražování a krize zvětšuje?
To nevíme jistě. Buďto tu byla přítomná vždy a nevšímali jsme si jí, nebo roste. Ale vlastně to není podstatné. Jde o skupinu dlouhodobě natolik nespokojenou, že uvažuje o nějaké variantě změny systému. Neznamená to, že se dnes pokusí o převrat, ale už nyní systému nevěří. Nebudou se zapojovat do aktivit, které po nich systém chce, což rozbíjí soudržnost společnosti. Jde o lidi, kteří v lockdownech provolávali, že očkování je nesmysl, ať nenosíte roušky, či vám je dokonce na ulici strhávali.
Ale část nespokojených je v Česku už několik let.
Když je klid, nechávají si svou frustraci pro sebe. V 90. letech se ekonomika zlepšovala a lidi se měli stále lépe. Pak ale v roce 2008 nastoupila série krizí počínaje první fiskální světovou krizí, v roce 2014 následovaly události na Ukrajině a migrační krize v letech 2014 a 2015, o rok později brexit. V roce 2020 přišel covid, na který letos rovnou navázala válka na Ukrajině.
To je šíleně rychlé pásmo velmi masivních krizí a momentů, které otřesou veřejným míněním. A v důsledku toho všeho přišel v současnosti moment, kdy nespokojení, kteří dlouho mlčeli, začínají vycházet ven.
Kdo může zabránit tomu, aby naštvaných přibývalo?
Vláda, média, akademici, zbytek společnosti, v podstatě všichni společně. Jde o to, zda se povede zastavit nárůst lidí, kteří se mobilizují. Žádná jednota ve společnosti nikdy nebyla, ale teď je to víc vidět, protože si různé skupiny drsně vjíždí do vlasů. A to na jedné i druhé straně.
Dezinformátoři se dělí v pohledu na Vrabela či předsedu SPD Tomia Okamuru. Do toho druhá část společnosti řeší, zda bude v prezidentských volbách hlasovat pro Danuši Nerudovou, či pro Petra Pavla. To vše je důsledek polarizace, která jakmile se jednou rozběhne, je těžké ji zastavit, protože plodí další polarizaci i u lidí, kterých se před lety vůbec netýkala.
Nepovažuji tedy za důležité se dnes zabývat skupinou, která chce provést převrat. Umím si však představit, že v dalších parlamentních volbách bude tolik lidí ochotných volit antisystémové strany, že to roztrhá celý politický systém.
V loňských volbách volilo milion lidí strany, které se nedostaly do sněmovny. Jakou to hraje roli?
Po roce 1990 bylo dost lidí, kteří hlasovali pro strany, které se do parlamentu nedostaly, protože ještě nerozuměli systému. Pak ho pochopili a propadlých hlasů začalo ubývat. Dnes velké procento propadlých hlasů ukazuje, že část společnosti ztratila důvěru v zavedené strany. Ještě tedy chtějí k volbám, ale nejsou ochotni volit zaběhlé subjekty.
Máme se tedy bát, že se v příštích volbách úplně rozpadne politická scéna?
Nechci strašit. Neříkám, že se systém v dalších volbách sesype, ale takové riziko pokládám za vážnější než strach z pokusu o puč.
Může příběh z Německa krajně pravicové skupiny u nás od podobných tendencí odrazovat?
Některé ano, ale spíše ty nepřesvědčené. Tvrdé jádro se většinou nenechá odradit, naopak je to může inspirovat. Podobné incidenty také vzbuzují paranoiu, dohady o tajných agentech či o tom, kdo je zrádce. To většinou silně rezonuje a hraje roli.
Jak silná jsou v Česku vlastně krajně pravicová hnutí?
S označením krajní pravice jsem opatrný. Přívržence iniciativy Česká republika na 1. místě ani SPD Tomia Okamury nelze jednoznačně označit za krajní pravici. Pro Okamuru je důležitější populismus. Na lidi, kteří svolávají protesty na Václavském náměstí, sedí zase lépe označení dezinformační scéna.
Klasická krajní pravice je v Česku marginální. Například Dělnická strana je už absolutně nezajímavá a ostatní uskupení se rozložily zhruba před deseti lety. Také například protiislamistické hnutí Martina Konvičky se rozpustilo v dezinformační scéně.
Svobodní a Trikolora pak ve volbách posbírají maximálně jednotky procent. Lidi u nás mají prostě rádi jednoho výrazného vůdce, kterého pro ně dlouhodobě představuje Okamura.
