Rozhovor - Obdoba daňové Kobry by mohla v dohledné době vzniknout i v oblasti nakládání s odpady. Podle nového ředitele České inspekce životního prostředí Erika Geusse je totiž třeba, aby si inspektoři mohli efektivně vynutit vstup na skládky.
Nyní se totiž v mnoha případech stává, že i když mají podezření na nelegální ukládání odpadu, inspektoři ho bez možnosti těsné spolupráce třeba s policií nemohou zadokumentovat.
V byznyse s odpady se přitom točí až desítky miliard. Mnohdy jedinou možností, jak potrestat nepoctivé firmy, tak podle Geusse je odebrání licence, i milionové pokuty totiž firmy nemusí prakticky nijak zasáhnout. Řízení o odnětí licence se však u soudů táhne mnohdy velmi dlouho.
Aktuálně.cz: Inspekce začátkem roku udělila téměř 2,5milionovou pokutu firmě CITITI. Co bylo důvodem?
Erik Geuss: Důvod byl naprosto zřejmý. Firma CITITI opakovaně nedodržuje zákony o nakládání s odpady a přitom nakládá s nebezpečnými odpady. Inspekce zjistila ze svých informačních zdrojů, že firma neplní evidenční povinnost a v zahájené kontrole nebyla opakovaně ochotna cokoliv sdělit. Problém evidence by pro laika mohl být poměrně bagatelní, ale je to velmi zásadní, když nevíte, kam se podělo minimálně 11 tisíc tun nebezpečného odpadu, který firma prokazatelně přijala. A jsou to odpady od ropných látek až po různé chemikálie vysoké nebezpečnosti, hořlavosti, výbušnosti.
A je to tak, že firma evidenci prostě nemá nebo ji tají?
To není otázka na inspekci. Inspekce prostě opakovaně žádala o dokumenty a nedostala je.
Problémy s touto firmou byly opakovaně. Z tohoto úhlu pohledu – jak citelná je pokuta?
V podstatě je to nejvyšší pokuta, která byla za poslední období v brněnské oblasti udělena.
Jaká by mohla být úplně maximální pokuta?
To se liší případ od případu – podle skutkové podstaty a případného opakování stejného deliktu. Byly uděleny i pokuty vyšší než tři miliony, v daném případě se sečetlo firmě více porušení zákona dohromady. Ale obecně - za nejzávažnější přestupky na úseku nakládání s odpady lze uložit pokutu až do výše 50 milionů. Je však třeba říci, že v určitém momentu přestává být výše pokut dostačující. Protože je zjevné, byť se teď pustím trochu do spekulace, že určité firmy jsou víceméně schopné pokuty zakalkulovat do svých byznysplánů. Není to něco, co by je odstrašilo od podobného jednání, tak jako u firmy CITITI.
Tam už inspekce musela přistoupit k tomu, že zahájila řízení o odnětí povolení, jsme totiž jednoznačně přesvědčeni, že je zde riziko jak pro životní prostředí, tak ve svém důsledku i pro zdraví lidí.
Jak časté je podání podnětu k odejmutí licence? A kolikrát už byla licence doopravdy odňata?
Historicky podala inspekce podnět už asi v patnácti případech. Samozřejmě, že řízení je tam vleklé a tuším, že ve třech případech došlo k pravomocnému odnětí licence. Tam je problém v procesu, kdy se firma zpravidla odvolává a protahují se i soudy. Povolení navíc nedává ani inspekce, ani ministerstvo životního prostředí, ale krajské úřady. A u firmy CITITI jsou to dva krajské úřady – Jihomoravský a Vysočina, o to je to komplikovanější.
Jak dlouho takové řízení trvá?
Může trvat v podstatě neomezeně dlouho. To je obecný problém, protože končí u soudu, což je mimo zorné pole všech našich orgánů. My třeba dáme nějaký podnět, ještě víme, že mu krajský úřad vyhoví, oni se odvolají k soudu, kde firma může předkládat různé argumenty a ve finále třeba i dobrovolně ukončit svou činnost a fakticky v ní pokračovat pod jinou hlavičkou. Což se bohužel také stává. Je to složité a ne nadarmo je oblast ilegálního nakládání s odpady v mezinárodním měřítku čtvrtou nejrozsáhlejší oblastí kriminality vůbec.
Ale my jsme začali hodně negativně, je potřeba říct, že tyto případy vnímáme jako extrémy a v této oblasti se pohybuje řada – věřím, že většina - firem, které mají všechno v pořádku. Ročně máme stovky kontrol a zdaleka ne všechny končí sankcí.
Negativně proto, že tyto případy poškozují poctivé firmy. Je z pohledu inspekce nějaký nástroj, který by mohl situaci zlepšit?
Samozřejmě vnímáme, že na jedné straně jsou firmy jako CITITI, které nespolupracují a kde odpad mizí jako v černé díře a sankce nestačí. Na druhé straně je pak řada firem, které s nebezpečným odpadem nakládají, jak mají. I proto vnímáme, že firmy, které vše plní v pořádku, jsou poškozovány. A my tedy i tou pokutou pomáháme poctivému byznysu.
Když řeknu jedno číslo – průměrná cena tuny nebezpečného odpadu se pohybuje někde okolo sedmi tisíc korun. Je daná náklady na bezpečné uložení nebo zneškodnění plus nějaký zisk. Problematický je takzvaný mobilní sběr, na který stačí nákladní auto nebo cisterna a právě tímto způsobem se plní problematické skládky. Mobilní sběrny byly brány jako velmi liberální nástroj, tak, že umožní i línějším občanů zbavit se legálním způsobem odpadu. Jenže občan se toho sice zbavuje, dostane i třeba nějaké potvrzení, ale pokud s tímto odpadem daná firma nenakládá zákonným způsobem, tak má rozdíl těch řekněme sedmi tisíc korun na tunu odpadu, což už je velmi motivační byznys za hranou zákona.
A existuje nějaké řešení?
Kdybych si myslel, že ne, tak bych byl hodně demotivovaný ředitel inspekce životního prostředí. Myslím si, že ano a že nám nahrává například rozvoj informačních systémů, byť povinnosti s tím spojené někdy bývají vnímány jako nadměrná administrativní zátěž. Ale rád bych, aby si čtenáři uvědomili, že tím chráníme hlavně je. Ukazuje to právě příklad, kterým jsme začali. Díky tomu, že jsme mohli využít sofistikované prostředky, jasně víme, že firma odebrala nejméně jedenáct tisíc tun nebezpečného odpadu. A tím, že odmítá říct, co s ním udělala, tak to už je pro nás podstatný důkaz.
Obecně ale máme problém, že na skládce se třeba při pravidelné kontrole najdou látky, které tam nemají co dělat. A majitel se úspěšně brání, že se látky např. vylouhovaly ze staré zátěže a ne nově navezeným odpadem. Pak máme z právního pohledu důkazní nouzi, která se dá řešit dvěma způsoby – buď když to zachytíme v evidenci, anebo pokud máme šanci chytit firmu takříkajíc při činu. Což není zas tak složité a je to jedna z rolí inspekce, kterou chci naplnit. Chci posílit spolupráci s občany a samosprávami. My jsme schopni vyjíždět na neohlášené kontroly, v podstatě „na písknutí“. Ale je třeba, aby si lidé v té dané lokalitě zejména o víkendech všímali čehokoliv podezřelého. A v takovém případě volali buď naše havarijní linky nebo minimálně uvědomili například starostu obce či jinou úřední osobu, aby byla nelegální činnost v první řadě zdokumentována.
Říkal jste, že tuna nebezpečného odpadu „stojí“ zhruba sedm tisíc korun. V případě CITITI to dělá téměř 80 milionů. Jaké peníze se vůbec točí v byznysu s odpady?
Ty uvedené částky jsou průměrné. Ale jinak je to v podstatě jako s ledovcem, co potopil Titanic. U CITITI víme, že to bylo minimálně jedenáct tisíc tun. To však neznamená, že jich nebylo mnohem víc. Obecně je to byznys ne v jednotkách, ale desítkách miliard. Protože zařízení je velmi mnoho. U nás je 1 300 000 aktivních podnikatelských subjektů, to znamená původců odpadů. To je suchá statistika.
A je evidentní, že 80 inspektorů na odpadové hospodářství takové množství subjektů, které mohou teoreticky porušovat předpisy v oblasti nakládání s odpady, zkontrolovat nemůže. Tady kromě využívání databází a užší spolupráce s veřejností nastává třetí krok, kterým je zřízení jakéhosi meziresortního týmu. Je to něco, co se teprve připravuje, jednání probíhají. Vize týmu je taková, že by si dovedl lépe vynutit vstup na skládku, kde máme avízo, že se děje něco podezřelého. My sice můžeme udělit sankci za nespolupráci při kontrole, což může být řekněme do milionu, ale to jsou věci, které určité firmy mohou mít zakalkulovány jako jakousi provizi.
Když říkáte, že tým by si mohl lépe vynutit vstup na skládky. Jaké jsou nyní pravomoci inspektorů?
Kontrolní řád nám dává poměrně široké pravomoci. Ale bohužel nejsou řešeny situace, kdy s námi někdo nespolupracuje záměrně a je i ochotný jít i do udělení pokuty. Přirovnal bych to k alkoholu za volantem. Když byla sankce za to, že opilý řidič odmítl dýchat, nižší, než kdyby nadýchal, tak to byla úspěšně používaná praktika. V okamžiku, kdy je to spojeno s automatickým odebráním řidičáku, tak se to omezuje. A my jsme u skládek v podobné situaci, musíme být schopni se efektivně domoci vstupu – třeba za pomoci policie.
Ale současná pravomoc inspektora by mu měla umožňovat, aby se na skládku dostal?
Může přijet kdykoliv, 24 hodin denně, skládka také "nepracuje" jen ve všední dny. A může kontrolovat kohokoliv, bez předchozího ohlášení.
Policii by si inspektoři mohli povolat i teď?
On by inspektor sice policii povolat mohl, ale pokud by nic nebylo nalezeno, tak by to byl problém. Policie by k tomu mohla mít určité výhrady, přidává se k tomu i to, že skládkař potom může dávat různé podněty pro ztěžování jeho činnosti a nadměrné úřední šikanování. Zkrátka je to velmi citlivé a mělo by to fungovat dohromady- vlastní kontrolní činnost, sankce, nápravná opatření a v extrémních případech až odnětí licence k činnosti. Ne, že by jedna zbraň přebila všechny ostatní. Spíš jde o to, abychom měli a využívali celý vějíř možností.
