Je poledne 16. června 1942 a Karel Čurda, parašutista skupiny Out Distance, vstupuje do Hlavní úřadovny gestapa pro oblast Čech v pražském Petschkově paláci. Co vlastně zlomilo špičkově vycvičeného vojáka, že se po likvidaci Reinharda Heydricha rozhodl spolupracovat s gestapem a přivést ho na stopu sedmi kamarádů, kteří se ukrývali kryptě pražského kostela Cyrila a Metoděje?
Miloš Doležal: Příčin zlomení či pádu až na dno Karla Čurdy je víc. Představme si ten den 16. června 1942 před devětasedmdesáti lety: Čurda se skrýval u sestry a matky v Nové Hlíně. Brzo ráno odchází do Třeboně na vlak, odkud pak jede přes Benešov do Prahy. A tam přímo k rodině Svatošových, kde se již dříve ukrýval, a kde se například setkal i s Josefem Gabčíkem, který s Janem Kubišem zlikvidoval Heydricha. Znali se už z Velké Británie.
Josef Svatoš (zavražděn v Mauthausenu - pozn. red.) vyprávěl po svém zatčení spoluvězni v Malé pevnosti Terezín Václavu Krupkovi (represe přežil - pozn. red.), že Čurda byl v hrozném stresu. Silně se potil, třásl se, kouřil jednu cigaretu za druhou a neustále se vykláněl z okna. Až ho musel Svatoš napomenout, ať toho nechá, aby svým chováním nepřitáhl nežádoucí pozornost. Čurda ztratil zřejmě základní záchranné instinkty, jak přežít v krizových situacích, na což byl v Británii cvičen. Totálně se zhroutil. A pořád se Josefa Svatoše ptal: "Kde jsou kluci? Kde jsou kluci?"
Možná chtěl mluvit s Adolfem Opálkou, svým velitelem z Out Distance, s jehož povolením odjel před tím k rodině do Nové Hlíny a jehož rozkazy až do té doby plnil do puntíku. Možná se ještě tak deset minut rozhodoval, co udělat. Pak si to ale namířil do Bredovské ulice (dnes Politických vězňů - pozn. red.) na Hlavní úřadovnu gestapa.
O čem se mohl Karel Čurda rozhodovat?
Mnoho možností na výběr neměl: parašutisté, od nichž se odloučil, už byli v kryptě. Mohl se tedy vrátit k rodině do Nové Hlíny a tam nějak přežít. Mohl se - tak jako jiní parašutisté, kteří se ocitli v nouzi či bezvýchodné situaci - zastřelit, aby neohrozil své kamarády a rodiny, které Čurdovi pomáhaly. K tomuto krajnímu kroku se mimochodem odhodlal i jeho kolega ze skupiny Out Distance Ivan Kolařík, jemuž bylo gestapo na stopě.
Miloš Doležal
Básník, prozaik, dokumentarista, scénárista a badatel (jeho nejznámější publikací je monografie o komunisty umučeném knězi Josefu Toufarovi "Jako bychom dnes zemřít měli") se ve své knize "ČURDA Z HLÍNY" (Host, 2019) zaměřil na období nacistického protektorátu: na temné postavy konfidentů gestapa Karla Čurdy, Oskara Felkla a Bohuslava Bušty.
Čurda si to ale namířil na gestapo. Možná pod vlivem vyvraždění Lidic z obavy o rodinu v Nové Hlíně, možná se mu v tom obrovském stresu rozpadly tenčící se zbytky morálních hodnot. Měl obrovský strach a už žádné mravní zábrany. Právě ony vám znemožní někoho zradit, potopit… Čurda měl své dilema vyřešit jako voják. Dokázala to i Marie Moravcová - jedna z hlavních pomocnic parašutistů, která se raději otrávila, aby při mučení nemluvila.
Co tedy říct o Karlu Čurdovi, který je pro mnohé lidi v Česku symbolem zrady?
Nikdy bych o něm neřekl, že je to Jidáš. Knihu "Čurda z Hlíny" jsem také nepsal jako nějaký mistr světa, který ví, jak to mělo být, a který vynáší nad Karlem Čurdou soud o jeho selhání. Když jsem to psal, tak jsem s ním dokonce velmi soucítil.
A co o něm ještě říct? Karel Niemczyk z výsadku Calcium ho měl za užvaněného frajera. "Zedník, který hrál na trubku, rád se napil a moc mluvil," vzpomínal Niemczyk.
Jen připomínám, že Karel Čurda odešel po okupaci Československa do Francie, kde se osvědčil v bojích, a pak do Velké Británie. Dobrovolně se přihlásil i k výsadku do nacisty obsazené vlasti. Věděl, jak riskantní je to operace a že naděje na přežití není velká. Takhle se přece zbabělec nechová.
Správná připomínka. I hodnocení Čurdy od britských či československých instruktorů speciálního výcviku byla vynikající. Já si ale na základě výpovědí lidí, kteří Čurdu znali, myslím, že šlo především o dobrodruha. A nemyslím to nijak zle.
Parašutisté jako Jan Kubiš, Josef Gabčík z Anthropoidu, Oldřich Pechal ze Zincu či již zmíněný Adolf Opálka měli podle mě - na rozdíl od Čurdy - silné vnitřní přesvědčení o tom, proč se nechali do okupované republiky vysadit v době, kdy nacisté vítězili na všech frontách. Proč se jdou obětovat. Kvůli vlasti, rodině. Muselo to pro ně mít nějaký vyšší smysl - morální, kulturní, náboženský či v dobrém slova smyslu nacionální. Že zkrátka jejich smrt - pokud zahynou - bude mít smysl. A proto do toho šli i s vidinou, že se zřejmě nedočkají konce války.
Jak už jsem ale řekl - Čurda obstál i v těžkých bojích o Francii.
Ale pořád nebyl vystaven situaci, kdy musel všanc dávat úplně vše. Kdy musel jít až na hranu, na dřeň. Parašutisty a válečného veterána Tomáše Sedláčka jsem se jednou ptal, zda se předem pozná, jak se člověk zachová v mezní situaci. S úsměvem odpověděl: "Nikdy předem nevíte, jestli v tísni vytáhnete bouchačku a začnete střílet, anebo vám ta ruka strachy zdřevění a jednoduše se pose..te."
Jaké měl on zkušenosti s československými vojáky v Británii?
Dal mi takový zajímavý příklad. Vyprávěl mi: "V Británii jsme měli dva kluky. Malého pihovatého Pepíka Šanderu, trochu zakomplexovaného a o sobě pořád pochybujícího nadporučíka. Byl nevýrazný a pořád se držel někde vzadu. Jeho paraskupina Barium (vysazena byla 4. dubna 1944 poblíž Vysoké nad Labem - pozn. red.) nacistům pěkně zatápěla. Předávala do Londýna zprávy o německé armádě, organizovala sabotáže na Královéhradecku, Semilsku, Rychnovsku a Žamberecku. V beznadějné situaci se nakonec velitel Baria nadporučík Šandera zastřelil, aby při mučení neprozradil další odbojáře.
V Británii jsem ovšem poznal i těžkého frajera, který v baru vždy rád poroučel whisky, výborně hrál na trumpetu a pořád vtipkoval. O jeho odvaze a síle nikdo nepochyboval. Jmenoval se Karel Čurda."
No a já připomínám i Vladimíra Hauptvogela ze skupiny Chalk, který bojoval do posledního dechu stejně jako Šandera.
Lze vůbec soudit lidi, kteří se ocitli v tak extrémních situacích jako Karel Čurda, když sami nevíme, jak bychom se zachovali na jejich místě?
Absolutně ne. Vůbec si na to netroufám. Už tak jsem si říkal, že je ode mě docela drzé psát portrét Karla Čurdy. Jeho život jsem se proto pokoušel složit ze všech možných - leckdy málo známých - střípků.
Troufám si ho ale soudit poté, co se na gestapu upsal zlu. Na co on při spolupráci s gestapem přistoupil, je pro mě zdrcující poznání. Poznání o fatálním selhání, podlehnutí člověka ďáblům a co z něj potom tato spolupráce udělá. Vždyť si jen vezměte Čurdův snímek z roku 1942 a pak ten o pět let později. Na prvním vidíme ostře řezanou tvář, trénovaného a odhodlaného kluka. Na tom druhém pak odulého chlapa se žabím pohledem. Vyhaslou bytost. Ztroskotance s žádnou sebereflexí, jenž má za sebou hřbitov lidí.
U soudu v roce 1947 nezazní od Čurdy sebemenší lítost ani omluva.
Psycholog Daniel Štrobl říká, že v každém člověku je bestie. A záleží prý jen na tom, jak ji v sobě dokáže zkrotit. Co podle vás rozhoduje o tom, že si i v těžkých situacích zachováme lidskost, anebo se staneme bestiemi?
V každém z nás je tak trochu Karel Čurda. Velmi důležitá je výchova v rodině, vzdělání, ryzost víry. Vždyť co rozhoduje o tom, že nebudete lhát a podvádět? Asi je to přesvědčení, že má smysl žít čestně. Že vás to naplňuje.
A neměl nakonec Čurda smůlu, že zůstal sám? Pokud by se od parašutistů netrhl a ocitl se i se svým velitelem Opálkou v kryptě kostela Cyrila a Metoděje, tak bychom ho možná dnes uctívali jako hrdinu - spolu s Janem Kubišem, Josefem Gabčíkem, Adolfem Opálkou, Josefem Valčíkem, Josefem Bublíkem, Janem Hrubým a Jaroslavem Švarcem, kteří v té kryptě po šestihodinovém urputném boji zahynuli.
Od cesty do krypty dělily Karla Čurdu fakt milimetry. Kdyby ho například Opálka nepustil za rodinou do Nové Hlíny, kdyby… můžeme jen spekulovat, co by bylo kdyby. Všichni byli po atentátu na Heydricha a šťárách gestapa pod obrovským tlakem. A osamocený Čurda tomu tlaku podlehl.
Překvapuje vás poměrně smířlivý pohled na Karla Čurdu v Nové Hlíně? Lidé jsou tam přesvědčení, že Čurda je vlastně zachránil před osudem Lidic - vypálením a vyvražděním.
Chápu to. Jiná věc je, že se mýlí. Chrání ho v domnění, že by jinak nepřežili.
V knize "Čurda z Hlíny" neanalyzujete jen selhání tohoto parašutisty, ale také Oskara Felkla, který se podílel na vypálení Lidic, či Bohuslava Bušty, organizátora volavčích sítí a fingovaných partyzánských bunkrů na Vysočině. Nenahráváte tak i vy názorům některých publicistů, že Češi jsou národem kolaborantů a že se vždy sklonili, jen aby přežili?
Říkají to lidé bez elementární znalosti české historie. Podívejme se například na chování Francouzů v letech druhé světové války a vichistickou část této země. Anebo na jiné evropské národy. Ve srovnání s nimi si na tom Češi stojí ještě moc dobře. A kromě toho si myslím, že bychom neměli znát jen své hrdiny, ale i ty, s nimiž bojovali - jejich motivy, postoje i názory, proč se rozhodli sloužit zlu.
Vždyť kdo byli protivníci zrůd, jako byl Felkl či Bušta? Stovky a tisíce statečných lidí. Ryzí vlastenci. Čechy bych - jen s malinkou nadsázkou - charakterizoval jako národ neokázalých hrdinů, kteří nejsou dosud objeveni, popsáni anebo jsme na ně zapomněli. I ve své knize přece zmiňuji vlastence, kteří nezištně bojovali proti zlu. A nebyli to jen parašutisté, ale i prostí lidé z venkova, kteří přesně věděli, kde je jejich místo, a nebáli se projevit své postoje. Stejně jako mnozí lidé dnes.
Dnes už ale nejde nikomu o život.
No právě. Jde "jen" o to, zda souhlasíte s nějakou lží, která se veřejně šíří. I dnes ale doba vyžaduje od lidí určitou statečnost, čitelnost postojů. Lidé si ale kvůli kariéře nebo zachování pracovního místa nechávají líbit věci, které by normálně nesnášeli. Zažil jsem normalizaci v 80. letech minulého století. Jako student si dobře pamatuji atmosféru na gymnáziu.
A to, co se dnes s lidmi děje, mně v lecčems připomíná onu normalizační dobu plnou strachu, nedůvěry a donášení. Avšak i dnes po nás přece doba vyžaduje jistou ryzost, jasnost postojů a někdy i oběti, i když nejde o životy jako v letech nacistických a komunistických represí.
Občas se utěšuji faktem, že totalitní režim sice generuje lidské krysy, ale pomáhá také vyrůst hrdinům.
VIDEO: Smrtihlav je lepší film na koukání o atentátu na Heydricha než Anthropoid.
