Praha – V Česku vznikají spontánní iniciativy na podporu uprchlíků. Desítky dobrovolníků pomáhají v Maďarsku i na Balkáně. Další nabízejí oblečení, peníze, nebo dokonce trvalé ubytování.
"Odpor k národní hysterii," odpovídá Jiří Šíma z Brna na otázku, co ho vede k tomu, že se rozhodl nabídnout bydlení uprchlíkům. A jako příklad rozdmýchávání nenávisti uvádí spolek Islám v České republice nechceme.
I nenávistné internetové příspěvky donutily Šímu se zamyslet, jestli se do pomoci uprchlíkům může aktivně zapojit. "Bydlím ve čtvrti, kde žije mnoho cizinců. Nedávno tady žilo osm národností a nikdo s cizinci tady problém neměl," vysvětluje v jedné z hospod v Kamenné kolonii, svérázné brněnské "čtvrti umělců". "Chci, aby se ostatní podívali, že to jde," říká padesátník Šíma. Podniká v pronajímání nemovitostí a je připraven uprchlíkům nabídnout volnou místnost ve svém rodinném domě, už proto kontaktoval známého z neziskového sektoru.
V poslední době se navíc začal o islám blíž zajímat a chtěl by navázat kontakt hlavně se Syřany. Jen zlomek syrských uprchlíků však chce v Česku zůstat, drtivá většina z nich míří do Německa nebo severských zemí. Ačkoliv se z migrační vlny stalo veřejné téma číslo jedna, jen velmi málo z Čechů má s uprchlíky osobní zkušenost.
Vládo, oslov dobrovolníky
Právě chybějícím každodenním kontaktem s cizinci z islámských zemí si Šíma vysvětluje nenávistné projevy vůči běžencům. "Lidé mají strach, média prodávají negativní zprávy a na uprchlících se přiživují. Je to jako s Maďary na Slovensku – nejvíc protimaďarští jsou ti, kteří Maďara nikdy neviděli," myslí si.
Je však jasné, že i Češi se budou muset na soužití s uprchlíky začít připravovat. Podle schválených kvót na přerozdělení běženců má Česko přijmout celkem 1 591 uprchlíků z táborů v Itálii a Řecku. Prvních padesát migrantů má dorazit už na sklonku letošního roku.
"Nejlepší by bylo, kdyby vláda oslovila dobrovolníky a ti by je nechali u sebe bydlet. Máme přijmout pár stovek lidí, to je úplně nic na deset milionů Čechů," nabízí svůj recept Jiří Šíma.
"Když budou bydlet mezi místními, budou se snažit žít jako my," dodává a je přesvědčen, že společnost uprchlickou vlnu zvládne. Jako příklad dává příliv utečenců na přelomu tisíciletí. Tehdy v Česku požádalo o azyl za dva roky bezmála 28 tisíc cizinců, převážně z válkou sužované Jugoslávie a zemí Kavkazu.
Původně jsem se zapojit nechtěla
Dvaatřicetiletá Petra Blažková, jež pracuje v jedné z pražských reklamních agentur, se zprvu nechtěla do pomoci běžencům víc zapojovat. Když ale viděla xenofobní výpady vůči muslimům, změnila názor a obrátila se na neziskovou organizaci Sdružení pro integraci a migraci.
"Nabídla jsem, že bych pomohla s organizační nebo propagační činností. Protože mě tento obor živí, byla bych v něm nejvíc nápomocná," vysvětluje. Mimoto nabídla i bydlení. "Bydlím sama ve větším bytě, který také pronajímám, takže bych byla ochotná vzdát se pronájmu a ubytovat cizince."
Kdyby si mohla vybírat, nejradši by si domů vzala dítě, které se na cestě na Západ ocitlo bez rodičů. "Pokud bych péči o něj zvládala, klidně bych si ho nechala do doby, než se postaví na vlastní nohy. Učila bych ho češtinu a provázela životem," plánuje mladá žena, která má už s dobrovolnickou činností zkušenosti. Zapojila se do sbírky pro uprchlíky, již pořádalo Autonomní sociální centrum Klinika. Blažková objížděla kamarády a svážela od nich oblečení. Také se angažuje v organizaci, která se zabývá ochranou zvířat.
"Na charitu dávám oblečení pravidelně. Myslím, že je přirozené, že se lidé snaží pomáhat," připomíná. Stejně jako mnoha dalším dobrovolníkům, i Blažkové je líto, že v české debatě o migrační krizi převažují emoce nad argumenty. S rodinou se o uprchlících raději nebaví: "Hovořila jsem s nimi o tom jednou a hned jsme se pohádali. V rodině je tedy tohle téma tabu."
Ubytujeme klidně čtyřčlennou rodinu
"Snažím se debatovat v diskuzních klubech nebo na Facebooku. A je to dost frustrující zážitek. Když se tam někdo vyjádří pozitivně k uprchlíkům, vždycky se najde reakce: 'Tak si vezmi uprchlíky k sobě domů!'" vypráví státní úřednice Anna. Je další z dobrovolníků, kteří nabídli bydlení běžencům.
Na to, že s manželem – který pochází s Francie – a dvěma dětmi ubytují syrské uprchlíky, pomýšlela už dlouho. Jenže se obávala, že by její muž byl proti. O to větší bylo překvapení pro ni bylo, když sám s nápadem přišel.
"Manžel není žádný 'sluníčkář', tak jsem byla hodně překvapená. Měla jsem velkou radost a začala to řešit," říká. "Uvědomili jsme si, že ubytování uprchlíků má jen pozitiva." Anna s rodinou se obrátila na charitu a nabídla volné pokoje ve svém dvougeneračním domě v Mníšku pod Brdy jihozápadně od Prahy.
"Jsme ochotní přijmout až tři nebo čtyři lidi – rodinu, jako jsme my," vysvětluje. Chtěla by, aby rodina uprchlíků měla děti. "Naše děti by si s nimi hrály. Naučily by se vnímat kulturní rozdíly a slyšely jiný jazyk. Navíc by viděly, že jejich rodiče pomáhají lidem v nouzi," vypočítává výhody.
Plán Anny s rodinou však mohou zhatit čistě praktické problémy. Už teď ví, že pokud by stát dobrovolníky nebo přímo azylanty víc finančně nepodporoval, Anna s rodinou by navýšení výdajů neutáhla. "Nám by dvojnásobně stouply náklady, a to není legrace. My rádi pomůžeme, ale nemůžeme dávat dalších osm nebo deset tisíc měsíčně ze svého, to by nešlo," upozorňuje.
Přesto ale doufá, že až se začátkem příštího roku přijdou běženci, které se Česko zavázalo přijmout, objeví se víc dobrovolníků, jež jdou proti převládajícímu názoru ve společnosti. "Kdyby se takhle rozhodlo víc lidí, mohlo by to odbourat předsudky. Uprchlíci jsou normální lidi, které jen v životě potkaly strašné problémy," připomíná.
"Rozhodli jsme se v podstatě natruc. Kdyby tady žilo milion lidí, kteří by k sobě chtěli vzít uprchlíka, nebyla by naše pomocná ruka nutná."
