Jak byste vysvětlila, co se skrývá pod pojmem biohacking?
Bio zastupuje biologii, hacking zase hack, tedy nějakou optimalizaci naší individuální biologie. Je to směr zahrnující techniky a lidi, kteří spojují moudrost starodávných kultur a vědu v oblasti zdraví, dlouhověkosti a technologie. Tohle spojení má velkou sílu, protože něco podobného dnešnímu zdravotnictví chybí. Jde o to, převzít zodpovědnost za svoje zdraví. O sebepoznávání, zdokonalování sebe sama a individuální cestě.
Jakým způsobem by podle vás mohl biohacking pomoci zdravotnímu systému?
Jeho cílem je, aby lidé žili co nejkvalitněji a co nejdéle. Kdybychom neřešili své zdraví, umřeme třeba v sedmdesáti. Aktivně si ale můžeme život prodloužit třeba i o patnáct let. Ze statistik Světové zdravotnické organizace vyplývá, že mezi lety 2015 a 2050 se populace nad šedesát let až zdvojnásobí, a to z dvanácti na dvaadvacet procent. Což vytváří ohromný tlak na zdravotní a sociální systém. I v souvislosti s pandemií koronaviru vidíme, jak rychle se dá zatížit. Proto vnímám, že lidé nyní uvažují o tom, jak mu ulevit a převzít sami za sebe bezpečně zodpovědnost.
Když by tedy lidé byli zdravější i ve stáří, mohli by významně ulevit společnosti…
Biohacking může stárnutí zpomalit, dokonce až zvrátit, jsou na to vědecké studie. Nejde to donekonečna, ale do určité míry se člověk, kterému je sedmdesát let, může cítit na padesát. A jeho biochemie bude opravdu třeba na šedesáti letech. Tím pádem nebude tolik zatěžovat zdravotnictví.
Záleží samozřejmě na mnoha faktorech, je spousta lidí s akutními onemocněními či jistými predispozicemi. Ale pokud člověk začne zlepšovat svoji biochemii, má větší hodnotu na trhu, protože bude výkonnější a zároveň uleví systému. Myslím si, že už ani jiná cesta není. Společnost v určité chvíli potřebuje změnu, a tou může být právě biohacking.
Myslíte si, že biohacking může být i součástí řešení krize způsobené šířením koronaviru?
Napřed se musí změnit myšlení lidí. Je třeba uvědomit si, že má smysl učit se o základním biosystému těla a nepřekládat svoje zdraví na třetí stranu. Pandemie ukázala, že většina lidí to vnímat začala.
Zvýšil se kvůli pandemii a zavedené karanténě zájem o biohacking?
Psalo nám o tři sta procent víc lidí. Zajímalo je, jak si optimalizovat imunitní systém či mentální zdraví, jak se správně stravovat, hýbat či dýchat. To je pro nás zpětná vazba, že si lidé uvědomují, že jejich zdraví je nejdůležitější komodita, kterou mají. Ve chvíli, kdy zdravotníci nemají kapacitu řešit cokoli jiného než akutní případy, pomoc nedostanou.
Rozhodně jsme se proto v Code of Life neflákali, naopak jsme byli dost vytížení. Makali jsme od rána do večera a zdarma publikovali například i e-knihu o tom, jak na lepší imunitu. Ta je však nadčasová a dá se využít kdykoli. Začaly si nás také najímat firmy, které přešly z off-line programu na on-line a chtěly, abychom jejich zaměstnancům ve změně pomohli.
Nejedná se ale jenom o momentální trend? Ve chvíli, kdy se vrátíme do normálního režimu, může být zase vše při starém.
Moc ráda bych věřila, že se to změní, ale spíš se většina lidí vrátí do stejných kolejí. Určité procento si z toho však něco odnese a bude směr šířit dál. Lidé mají dlouhé vedení, včetně mě. Potřebovala jsem hodně zkušeností, aby mi došlo, že je potřeba za sebe převzít zodpovědnost. Je to pro nás velmi přirozené, nemám proto iluzi, že by se rázem vše změnilo. Ale vnímám jistou změnu.
Veronika Allister
Biohackerka, autorka knihy Hoř pomalu a spoluzakladatelka biohackerského projektu Code of Life či podcastu Forbidden Talk. Instruktorka dechových technik a chladové terapie, která se specializuje také na spánek. Vystudovala ve Skotsku behaviorální ekonomii, věnovala se také forenzním vědám.
Nežila ale příliš zdravý život, při studiu mimo jiné pracovala za barem. Prošla si mnoha zdravotními problémy a lékaři jí nakonec našli rakovinu. Kromě onemocnění překonala také deprese, vyhoření a různé závislosti. K biohackingu se dostala skrz otužování a meditace. Dle jejích slov jí život zachránila cesta, na které se neustále učí "hořet pomalu".
Sebedisciplína nestačí, podstatná je úprava prostředí
Prošla jste si depresemi, závažným onemocněním i vyhořením, které vás nakonec k biohackingu přivedlo. Jak jste ho využila, abyste se z těchto problémů dostala?
Začalo to nastavením mysli. To je něco, co bych v biohackingu nepřeskakovala. Potřebujeme vědět vnitřní záměr, neměli bychom jednat proto, že máme pocit, že musíme nebo že to říká někdo jiný. Je třeba cítit, že se chceme uzdravit nebo být lepší. Na základě toho přišly další kroky.
V biohackingu je důležité měřit se a pracovat s vlastními daty. Pustila jsem se do psaní deníku a pozorovala, jak se mi spí. Zjistila jsem, že mám málo energie a necítím se dobře. Konkrétně jsem začala něco měnit skrz eliminaci - například cigaret, alkoholu či nezdravého jídla. Potom jsem měla více energie a přešla na další experimenty. Tam vznikla moje cesta biohackingu, která nikdy neskončí.
Do jaké míry se jednalo o využití biohackingu a do jaké o vlastní vůli?
Biohacking je propojený se seberozvojem. Mýtus v něm je, že sebedisciplína je klíčem ke všemu. Ta je sice důležitá, ale ne samospásná. Proto lidé u změny často nevydrží. Souhlasím, že je to i o určité vnitřní motivaci. Biohacking je ale o tom, že si člověk kromě vnitřního prostředí upraví i to vnější.
Je velmi důležité, jak vypadá ložnice, kam chodíme spát, s kým pracujeme, kde bydlíme… Pokud by se například alkoholik chtěl odnaučit pít, samotná jeho vůle pomůže jen ve výjimečných případech. V okamžiku, kdy změníme prostředí, například prostor či lidi kolem sebe, máme více energie a nepotřebujeme tolik vůle. Vnější prostředí ovlivňuje to vnitřní, a naopak.
Měření vlastního těla, meditace či ledová sprcha… Na biohacking, ale především na sebe, si musí člověk udělat čas. Proč je to pro nás tak těžké?
Vnímám, že je to o určité sebehodnotě a o tom, dovolit si milovat sám sebe. V okamžiku, kdy například vím, že bych měla a chci jíst zdravěji, nastává otázka proč. Jestli například nezajídám nějaké emoce. Nejsem zastánce toho se v tom příliš šťourat, ale ideální je říct si scénář toho, jak by člověk chtěl žít. A o tom, co si každý určí, že je špatné.
Pít kávu je za mě třeba v pořádku, dokud na ní nejsem závislá. Ale kdo definuje, jestli je špatná, či ne? Ano, máme nějaké vědecké studie, ale ve výsledku záleží na tom, co si myslíme my. Protože placebo funguje úplně neuvěřitelným způsobem. Když člověk miluje sám sebe, přijme se a ví, co je pro něj dobré. A nejen to, začne to i dělat.
Biohacking je především o individualitě. Jak s ním ale začít?
Skvělý start k identifikaci toho, co je potřeba změnit, je začít si psát deník. A poté hledat potřebné metody. Člověk ví, co má dělat, informací je tu bilion. Spíš je otázka, jak se v chaosu vyznat. To podle mě děláme - informace předkoušeme, zjednodušíme a pak je co nejbezpečnějším způsobem předáváme dál. Fungujeme jako takový filtr.
Neexistuje univerzální návod, jak žít nejlépe
Uvádíte také, že biohacking vychází ze "starodávných kultur i moderního výzkumu". Co má tedy společného s vědou?
Jde o kombinaci, věda tam je. Já ji ale nevnímám jako samospásnou, protože je to také jen kategorie. Přijímám i moudrost starodávných kultur, která tu z nějakého důvodu vydržela po tisíce let. Jsem velký zastánce evidence-based přístupu, tedy vědeckých podkladů. Je ale také spousta věcí, kterými se biohacking zabývá a vědecky doložené nejsou. On na ní stojí, ale nevychází jenom z ní. Myslím si, že lidé, kteří berou vědu dogmaticky, nebo ji naopak odmítají, se limitují.
Zkoušela jste i odvážnější metody biohackingu, například i mikro dávkování drogy LSD. Tvrdíte také, že extrémy máte ráda proto, že vás vždy něco naučí. Jak o nich ale mluvit před širší veřejností?
To je věčná otázka. Je důležité nevěřit všemu, co kdo říká, tedy ani tomu, co povídám já, ale převážně autoritám. Spousta lidí tak vnímá i nás v Code of Life a následují to, co děláme. To je ale velmi nebezpečné. My jenom sdílíme, co je pro většinu lidí v pohodě. Neexistuje univerzální návod, jak žít optimálně. Pokud chce člověk s biohackingem začít, je důležité nebrat nic dogmaticky, nebát se chybovat a vzdělávat se.
Podstoupila jste i terapii tmou, kdy se člověk nechá zavřít do místnosti bez světla. V čem může být takový zážitek pro člověka přínosný?
Byla jsem ve tmě týden, měla jsem už ale zkušenosti s meditací a dýchacími technikami. Bez nich může být pobyt ve tmě pro člověka velký šok, v tom případě bych ho nedoporučovala. Z duševního hlediska ale dostanete novou perspektivu na svůj život. Jste tam sami se sebou, což mnoho lidí nedá. Před čím ale utíkáme? Sami před sebou? Stejně nás vše jednou dožene.
Na fyzické úrovni se ve tmě vyplavuje hormon tmy melatonin, který dává člověku pokyn, že by měl jít spát. Proto při terapii hodně spíme, melatonin navíc působí jako antioxidant. Po konci pobytu se člověk cítí jako znovuzrozený. Osobně bych každému věnovala tři až sedm dnů terapie ročně. Není náhodou, že v Česku jsou věčně zarezervované. Jsme stát, který má nejvíce podobných center na počet obyvatel.
"Prostě si to dovol"
Napsala jste také knížku Hoř pomalu, která se fenoménu rychlého života věnuje. Proč by lidé měli zpomalit?
I kvůli pandemii, která je tu z nějakého důvodu, jsme zjistili, že růst není nekonečný. Jsem zvědavá, zda se jako lidstvo budeme hnát na dluh dopředu i nadále. Kde je strop, kdy si řekneme, že růst už nepotřebujeme? Ten si musíme nastavit sami. Není to o tom, že se všichni zastavíme, ale spíš o tom, najít rovnováhu. Jenže lidé mají v dnešní době problém udělat si čas sami na sebe. Mám však mantru, která mi velmi pomáhá - prostě si to dovol. Cokoli, co chceme, ať už to znamená jít se projít nebo si dát pauzu.
Jak přesně se snažíte tuhle pomalost šířit?
Asi čtyři a půl roku už děláme kempy v přírodě, kde učíme, jak meditovat, dýchat a hrajeme si se stravou. Provádíme člověka ideálním dnem, který ale není dogmatický, naopak si ho každý sám modifikuje. Pak máme různé workshopy či on-line kurz. V rámci projektu Lepší imunita jsme také publikovali e-knihu o tom, jak si zlepšit imunitu.
Všechno tvoříme na poptávku lidí, ne nás. Ozývají se nám i desítky firem, které chtějí pomoct vyrobit různé doplňky stravy. Naštěstí v tom tito lidé vidí i smysl, ne jenom byznys. Jsme ale velcí pedanti na kvalitu a devadesáti procentům lidí řekneme ne.
Budeme jednou všichni biohackery?
Přála bych si to, ale nemyslím si to. V okamžiku, kdy by něco bylo stoprocentní, stalo by se z toho dogma. Vždycky budou existovat lidé, co budou biohacking bojkotovat nebo v něm neuvidí smysl. Ve světě funguje jistá rovnováha a tak to má být.
