Ústí nad Labem - Řekli byste si, že když je někomu 103 roků, asi bude už z jídla jen tak uzobávat. Ale pan Antonín Kovář, který loni v létě sto třetí narozeniny oslavil, má dobrý apetit. Křehká konstituce nenaznačuje, že se v jídle nijak neomezuje. A nejraději má českou klasiku: Knedlo, vepřo, zelo a k tomu pivo.
"Česká klasika", možná i tak by se dal nazvat jeho životní příběh, poznamenaný kořeny v Sudetech. Zažil Sudety, když v nich bez větších problémů žili vedle sebe Češi a Němci. Koneckonců, sám pochází ze smíšeného česko-německého manželství. Zažil obsazení Sudet, žil tu, když se úředním jazykem stala němčina, žil tu i poté, co byli Němci po válce odsunuti.
Pan Antonín Kovář souhlasil s prosbou redakce Aktuálně.cz a zapojil se do unikátního projektu "Století mezi námi". Nabízíme vám nyní možnost nahlédnout do života tohoto muže mnoha řemesel.
Infobox
- Statistiky potvrzují, že se v Česku zvyšuje věk dožití. Redakce Aktuálně.cz se proto vydala zmapovat, jaký život se "sto křížky" je.
- Tato zpráva je součástí seriálu, z něhož jste již mohli vidět fotogalerii: Jak žijí Češi, když je jim 100 let
- Také jsme vám přinesli příběh Bedřišky Köhlerové (103 let) a její fotografie ze života. O vzpomínky se s redakcí podělil i pan Antonín Kovář, kterému bude 104 roků.
Bolavé vzpomínky na dětství
Každý vzpomíná na dětství rád, ale u pana Antonína, který se narodil v horkém červenci 1907 v Cerekvicích, jsou vzpomínky hořkosladké.
Ještě když byl malý, zemřel mu mladší bratr. Opařil se a dětský organismus se s rozsahem popálenin nedokázal vyrovnat. Chvíli na to zemřel i tatínek - na zápal plic.
"Vychovávala mě maminka. Nebo spíše prarodiče, ke kterým jsme se odstěhovali," vzpomíná.
Studoval na německé základní škole, později se vyučil strojařem, složil i státnici z promítání filmů. "Ale kdykoli jsem mohl, živil jsem se hudbou," říká a jeho oči viditelně ožijí.
Hudba, má láska
Donedávna hrál na deset hudebních nástrojů. Začalo to houslemi, do kterých chodil od svých sedmi let. Pak si přivzal klarinet, klavír, saxofon, cello, bicí... Hrával s kapelou, kterou pojmenoval po sobě - Kovář. Hlavně v kavárnách a tančírnách. Dámám šustily sukně, na parketu klapaly podpatky, z pódia byly vidět pečlivě načesané pokládané vlny a ruměnce zahřátých tanečníků.
Na jednom z takových koncertů se seznámil s životní láskou. Marii si vzal po sedmi letech, plánovali svatební cestu, ale přišla válka. Místo cestování se usadili v bytě v Lovosicích.
"Živila mě do té doby hudba, také jsem pracoval jako promítač v biografu. Ale v Lovosicích, tak tam jsem začal pracoval na dráze. Jako telegrafista," říká.
Doba byla zlá a v Sudetech, kde se úředním jazykem stala němčina, se mladému páru žilo těžko. Odejít však nechtěli - kvůli invalidní babičce. "Za to, že jsem mluvil s Čechy česky, mě přeložili do Německa. Ale já jim utekl!"
Po válce odkoukal práci nábytkáře a znovu změnil řemeslo.
"Když přišly děti, hledal jsem lepší práci. Chtěl jsem jim vydělat na vzdělání," říká a vzpomíná, jak v roce 1953 přesedlal z výroby nábytku k práci řidiče náklaďáku. S touto profesí odešel i do důchodu.
Idyla na zahrádce? Bohužel ne
Na stará kolena si s manželkou pořídili rodinný domek. A malou zahrádku. Na květiny a trochu té zeleniny. Čítankové "spokojené stáří" se však nekonalo. Milovaná Marie po vleklé chorobě zemřela a pan Antonín zůstal sám.
Po čase se seznámil se svou druhou manželkou. Poznali se v Mariánských lázních, kam jej dcera vzala na dovolenou. "Strávili jsme spolu patnáct let."
Manželka před rokem zemřela a pan Kovář znovu zcela změnil svůj život. Rozhodl se odejít do Domu seniorů v Ústí nad Labem - Na Stříbrníkách.
"Chvíli to trvalo, ale po čase jsem si zvykl. Už jsem zase spokojený," říká starý pán a úsměv mu na obličeje vyskládá vějířky hlubokých vrásek.
Narozeniny v multikině
V pokoji bydlí sám, často ho však navštěvuje dcera Eva. Pijí spolu kávu, vzpomínají a kochají se z balkonu pohledem na Středohoří. Pokud dcera nepřijde, baví se svými koníčky. Hudbou. Anebo sledováním sportu - zejména hokeje a fotbalu. V domově pro seniory sleduje všechna utkání a sám si vede tabulky výsledků.
Má rád filmy: "Své 103. narozeniny jsem oslavil v multikině," usmívá se.
Pokud jde o recept na dlouhověkost, má brzy stočtyřletý Antonín Kovář jasno: "Nekouřit, nepít a hodně spát."
Jeho dcera se za zády potutelně usmívá. "Ještě genetika, tati." Maminka i babička pana Kováře zesnuly v 96 letech.
