"Mně opravdu není lhostejné, co se tady děje," odpověděl Petr Pavel Jolaně Voldánové na otázku, proč se rozhodl kandidovat na prezidenta, v její knize Generál Pavel. Na svět přišel 1. listopadu 1961 v Plané u Mariánských Lázní. Otec Josef byl voják a člen komunistické strany. Kvůli jeho povolání se rodina hodně stěhovala - do Tachova, Litoměřic, Kladna. Matka Marie pracovala například jako vedoucí Jednoty v Tachově.
V době, kdy navštěvoval školku v Litoměřicích, se mu narodila sestra Jitka. Otec byl často pryč a vracel se jen na víkendy, malý Petr v něm ale viděl velký vzor. Na děti byl Josef Pavel pedant a důležitost dodržování pravidel jim vštěpoval odmalička. Sourozenci doma museli pomáhat. Když něco neudělali pořádně, táta jim to vrátil, třeba i několikrát.
O kariéře vojáka nicméně Petr Pavel v dětství nesnil. Bavil ho ale sport a rodiče mezi jeho jedenáctým až třináctým rokem řešili rozvod, proto mu vojenské gymnázium v daleké Opavě připadalo jako dobrý nápad. Oba rodiče měl rád a nechtěl si vybírat, komu z nich dá přednost. Z gymnázia mohl jezdit domů k rodičům jen jednou za měsíc, nemusel proto nad rozpadem vztahu rodičů tolik přemýšlet.
Na střední škole se nadchl do skákání padákem. Později ho to nasměrovalo k elitní výsadkářské jednotce. Začal se tam také učit angličtinu, což nebylo v té době obvyklé. Později díky tomu získal v armádě velkou výhodu a na začátku 90. let jej díky znalosti tohoto jazyka posílali na mise do zahraničí.
Kvůli vojenské kariéře v Československé lidové armádě vstoupil čtyři roky před pádem režimu do komunistické strany. V pozdějších letech i během prezidentské kampaně se za to opakovaně omluvil. "Jestli cítím potřebu se omluvit? Individuálně nikomu, protože jsem individuálně nikomu neuškodil, k nikomu jsem se nezachoval amorálně. Vnímám to jako chybu, ale tou mojí kolektivní omluvou bylo posledních 33 let," řekl Pavel ve zmiňované knize.
Napřed komunista, pak válečný hrdina
Největší kontroverze vzbudila jeho účast ve zpravodajském kurzu pro příslušníky vojenské rozvědky. Dostal tam krycí jméno Pávek. Kurz byl utajovaný, ani jeho tehdejší manželka Hana nevěděla, co její muž přesně dělá.
Za komunistického režimu Pavel absolvoval jen první ročník kurzu, kde se učil převážně francouzštinu. Do kurzu nastoupil v létě 1988 a ukončil ho v roce 1991, už v demokratických poměrech. Podle svých slov nikdy neměl ambice stát se vojenským zpravodajcem a nikdy tuto práci nevykonával, naopak chtěl být vojenským diplomatem. Tím se po roce 1991 skutečně stal.
V první polovině 90. let zažil občanskou válku v bývalé Jugoslávii coby člen mírové mise OSN známé pod zkratkou UNPROFOR. V lednu 1993 se tam francouzská základna Karin, uvězněná mezi bojujícími Srby a Chorvaty, ocitla pod chorvatskou minometnou palbou. Jejich záchrany se zúčastnila dobrovolná jednotka Čechů a Slováků, její velení dostal na starosti právě Pavel. Postupně zachránili 53 francouzských vojáků. Pavel za to později dostal od Francouzů nejvyšší vojenské vyznamenání a od prezidenta Václava Havla medaili Za hrdinství.
Poté velel speciální brigádě v Prostějově, studoval ve Velké Británii, působil v zahraničí ve vojenských funkcích při Evropské unii a NATO. Prezident Václav Klaus jej jmenoval náčelníkem generálního štábu a po třech letech v roce 2015 završil svou kariéru jako předseda Vojenského výboru NATO. V prestižní funkci byl tři roky.
První dáma, která umí řídit tank
S první manželkou Hanou, se kterou má syny Jana a Petra, se rozvedl. Podruhé se oženil s o tři roky mladší Evou Zelenou a získal tak nevlastní dceru Evu. Se svou druhou ženou se seznámil na vojenské ubytovně v Prostějově v polovině 80. let. Evin otec byl majorem v záloze, a i když nebyl aktivním vojákem, měla díky němu k armádě blíž než její vrstevníci z okolí.
Toužila být učitelkou v mateřské škole, neudělala však talentové zkoušky a přihlásila se na gymnázium v Šumperku. V Prostějově dva roky sloužila u letištního praporu vrtulníkového pluku, teprve potom mohla na vojenskou vysokou školu. Ani jeden z rodičů nebyl členem komunistické strany, což jí podle jejích vyjádření komplikovalo výběr školy.
Sama však kvůli svému zájmu o armádu do strany vstoupila a šla studovat Vojenskou politickou akademii Klementa Gottwalda v Bratislavě. Nebyla její vysněná, ale kvůli nevyhovujícímu kádrovému profilu rodičů neměla moc na výběr. V Bratislavě se mimo jiné naučila řídit tank. Stejně jako její manžel během kampaně nad členstvím v KSČ vyjádřila lítost.
S Pavlem navázala vztah až mnoho let po seznámení, vzali se v roce 2004 v Olomouci. Dnes je podplukovnicí v záloze. Před dvěma lety jí lékaři našli zhoubný nádor štítné žlázy, nemoc zvládla bez chemoterapie a ozařování. V roli první dámy se chce zaměřit na pomoc samoživitelkám a samoživitelům i dětem, které rozvodem rodičů často trpí nejvíce.
V roce 2018 Pavlovi mise v NATO skončila, vrátil se do Česka. Začali jej zvát na besedy po celé republice. Besed přibývalo a myšlenka na prezidentskou kandidaturu sílila. Na jaře 2020 na začátku epidemie covidu založil iniciativu Spolu silnější, která například pořádala sbírky na pomoc zdravotníkům a sdružovala experty doporučující vládě, jak s krizí bojovat.
Ještě na jaře minulého roku se nechal slyšet, že do voleb nepůjde, pokud se najde proti Andreji Babišovi vhodný kandidát. Nakonec se jím stal sám. Loni v září oznámil kandidaturu, jako občanského kandidáta ho podpořilo svými podpisy 81 tisíc lidí. Babiše nakonec v přímé volbě sám porazil a stane se příštím českým prezidentem.
Pavel svůj volný čas nejraději tráví na motorce, chozením po horách, cestováním a na chalupě s manželkou a vnoučaty. Mluví plynně anglicky, domluví se i francouzsky a pasivně ovládá ruštinu.
