Jen málo pedagogů si dovede představit, že půjčí svou třídu jinému učiteli, podívá se, jak s dětmi pracuje, a pak budou společně přemýšlet o výuce a pracovat na jejím zlepšování. Funkce konzultanta je v českých školách stále ještě raritní, ale první školy už se učí, že třída přestává být výsostným územím jednoho učitele, a zjišťují, co jim může nabídnout mentor nebo pedagogický konzultant.
V minulosti proběhl například projekt z evropských fondů Mentoři a lektoři do škol. Nyní má několik škol k dispozici pedagogického konzultanta, který působí na školách zapojených do projektu Nadace The Kellner Family Foundation Pomáháme školám k úspěchu. Konzultant pomáhá učitelům s plánováním a organizací výuky, s novými metodami, které aktivizují žáky, s řešením potíží, které při hodinách nastávají. Pomáhá jim také nastavovat nová pravidla ve třídě, třeba při práci ve skupinách. Prostě je učitelům k dispozici, když zkoušejí něco nového. Přemýšlí s nimi o výkonech žáků či poskytuje zpětnou vazbu, je-li o to požádán.
Jana Štybnarová působí už třetím rokem na 8. základní škole v Mostě. Pedagogickou konzultantku dělá osm let, předtím učila na pražské sídlištní škole, pracovala pro portál Modern Education, na ministerstvu školství a také v evropských projektech, které se týkaly kvality výuky.
"Když jsem sem přišla, byla jsem tak trochu 'podezřelá' osoba, která má přinést změny do výuky. Někteří však neměli vůbec potřebu něco měnit. Pro jiné jsem sice byla 'podezřelá', ale zároveň je to zajímalo. Takže mým prvním krokem bylo učitele přesvědčit, že něco umím, a vzbudit v nich důvěru," popisuje své začátky Štybnarová.
Každý si měl za prvního půl roku alespoň jednou vyzkoušet připravit a odučit hodinu s konzultantkou. Příkladem šel ředitel Roman Ziegler. Začal své hodiny připravovat společně se Štybnarovou. Ta mu ukázala hodně nových metod, ale za důležitější ředitel považuje, že ho naučila dívat se na výuku jinak, než byl zvyklý. Třeba že je potřeba přenést aktivitu a zodpovědnost na žáky. A začít tím, že si učitel řekne, co chce, aby žáci uměli, a až potom řeší, jak je to naučí. Zpětně pak hodnotí, zda všechny aktivity vedly k nastavenému cíli.
O Johance z Arku se Simpsonovými
"Když máme probrat učivo o Karlu IV., tak o něm začnu vykládat, ale co vlastně chci, aby o něm děti věděly? Kdy usedl na trůn a kdy zemřel? Nebo chci, aby se u toho naučily ještě spolupracovat, argumentovat nebo hledat něco v textu?" přibližuje Roman Ziegler svoje přemýšlení o cílech hodiny. Dobré je, když si děti na začátku hodiny řeknou, co o daném tématu už samy vědí nebo si myslí, že vědí, a následně získávají informace a upravují svou původní představu.
Jednou třeba zorganizovali hodinu, kdy se o Johance z Arku učili prostřednictvím jednoho z dílů seriálu Simpsonovi - žáci měli rozlišit, co mohla být pravda a co je fikce. Pak o tom diskutovali. Za dvě hodiny si nevšimli, že se vlastně učí, ale na konci dostali pracovní list, kde měli vyplnit fakta o Johance z Arku a 99 procent dětí to zvládlo.
"Kdybych jim to třičtvrtěhodinu pouze vykládal, tak ten list dokáže vyplnit třeba jen polovina žáků, protože ta druhá půlka bude koukat z okna a nebude tušit, co jim povídám," říká Ziegler.
Učitelé se mohli jít do takových hodin podívat, a když viděli, že tento styl výuky skutečně funguje, čím dál víc jich pedagogickou konzultantku žádalo o pomoc také. "Učitelé třeba zpočátku na skupinovou práci žáků pohlíželi s nedůvěrou, protože měli pocit, že děti jsou hlučné, některé z nich nepracují a jen se 'vezou'. Záleží ale, jak jsou nastavená pravidla," vysvětluje Jana Štybnarová.
Například když děti samy spolužákovi řeknou, že skupině nepomáhal, uvědomí si to mnohem víc, než kdyby ho káral učitel, a většinou se příště snaží. Díky zpětné vazbě od konzultantky učitelé například zjistili, že je potřeba dávat žákům jednoznačnější zadání, aby se ve skupinové práci neztratili, nebo jak se třída časem naučí pracovat tišeji.
Učitelé ladí hodiny téměř k dokonalosti. Předělávají je třeba i třikrát, dokud s nimi nejsou spokojeni. Začali používat i videonahrávky, kdy si hodinu natočí a pak ji analyzují a zjišťují, na čem by bylo dobré ještě zapracovat.
Aby mohla proměna na škole proběhnout, musí si ředitel uvědomovat, kam chce školu dovést, a být nakloněn určitým principům. Roman Ziegler o zapojení do projektu Pomáháme školám k úspěchu projevil zájem už v roce 2010, školy se ale zapojují postupně a vždy jen jedna v kraji. Musel tedy počkat šest let, než ho z Nadace The Kellner Family Foundation oslovili, aby se zúčastnili konkurzu, který mezi šesti školami v kraji vyhráli.
Některé děti doma neměly žádnou knihu
Žáci a rodiče proměnu školy asi nejvýrazněji pocítili díky vztahu ke knihám. Učitelé začali organizovat takzvané dílny čtení - tedy hodiny češtiny, kdy si děti mohou číst libovolnou knížku podle svého výběru. Začátky ale byly těžké.
"Když jsme ve třídě řekli, ať si žáci příští týden přinesou z domova knížku, kterou mají rozečtenou, donesly ji tři děti," vzpomíná Štybnarová. Ukázalo se, že nejenže nemají žádnou knihu rozečtenou, ale někteří doma žádnou knihu ani nemají. Paní učitelky tak dostaly peníze a nakoupily do tříd knížky, o kterých se domnívaly, že se žákům budou líbit.
Místo jedné knihovny, která byla přístupná jen přihlášeným žákům v určitou hodinu, tak vznikly volně přístupné knihovničky, kam děti mohou kdykoli. Přesvědčit žáky, že čtení může být zábava, ale nešlo rychle. Některým trvalo, než se naučili vybrat si správnou knihu, která je bavila a strhla je. Když ale učitelé žákům s výběrem pomáhali, časem si ke knihám našli cestu. Pak se stávalo, že vyžadovali dílny čtení, i když jim je nová paní učitelka nezařadila. "Dvě třetiny třídy dostaly k Vánocům novou knížku, to se dříve nestávalo," říká Štybnarová.
Jana Štybnarová nejdříve působila na Základní škole ve Zdicích u Prahy, když šla "na sever", trochu se obávala, že to bude náročnější. Ze všech průzkumů vychází, že děti v Ústeckém kraji mají nejhorší výsledky a nejvíce kázeňských problémů či poruch učení. Ředitel se zase bál, že "metody z Prahy" na jejich děti nebudou fungovat. Opak se ale stal pravdou. "Děti tu jsou úplně stejné jako všude jinde," říká konzultantka. A Roman Ziegler rychle zjistil, že i na jejich školáky nové metody dobře fungují.
Díky programu Pomáháme školám k úspěchu se jim dostalo hodně pomoci, bez pedagogické konzultantky by to ale podle něj nebylo ono. "Sedmdesát procent naší proměny je zásluhou toho, že máme na škole odborníka, který učitele dlouhodobě vede a konkrétně jim pomáhá," myslí si Ziegler.
Se školeními, kam jen jednou přijedou a pak už se nikdo nestará, jak to učitel uplatňuje při práci se třídou, se to podle něj nedá vůbec srovnat. Jana Štybnarová bude v Mostě pracovat ještě dva roky, pak odejde. Už nyní si vychovává podporující učitele, kteří by pak měli do jisté míry převzít její roli a pomáhat ostatním kolegům.
Článek vznikl ve spolupráci s Nadací The Kellner Family Foundation.
Pomáháme školám k úspěchu
Program Nadace The Kellner Family Foundation od roku 2010 podporuje vybrané veřejné základní školy v různých krajích, aby se dokázaly zaměřit na úspěch každého žáka. V průběhu pětiletého cyklu jim poskytují komplexní podporu, například díky zkušenému mentorovi a pedagogickým konzultantům nebo sdílením zkušeností přímo v jejich školách a třídách. Dále například ve formě vzdělávacích kurzů pro učitele, výuky v v tandemu s dalším učitelem, podpory vzájemné výměny zkušeností v pedagogickém sboru i s ostatními školami. Pomáhají také v komunikaci s rodiči nebo dávají školám finance na odměny či přispívají na psychologa.
