Pětitisícová Polná leží necelých dvacet kilometrů severovýchodně od Jihlavy. Pokud nepřehlédnete odbočku, lze do ní sjet přímo z dálnice D1. Centrum představuje rozlehlé Husovo náměstí, kde stojí i místní městský úřad. Dominantu náměstí tvoří kostel Nanebevzetí Panny Marie. Chrám je národní kulturní památkou, jež podtrhuje identitu města.
"Polná byla v roce 2006 vyhlášena historickým městem České republiky. Vedle kostela tu máme zámek, krásné muzeum s originálními a unikátními expozicemi a je tu opravené židovské muzeum včetně synagogy a rabínského domu. Kousek za Polnou je zrekonstruovaný židovský hřbitov," popisuje ve své kanceláři ředitel místní základní školy Zdeněk Dvořák.
Nejvýraznější jizvou na historické tváři města zůstává dodnes vražda Anežky Hrůzové. Kvůli její smrti skončil před soudem žid Leopold Hilsner. A vzedmutá vlna antisemitských nálad se prohnala prakticky celou tehdejší společností. Po hlavním aktérovi příběhu získala i jméno - hilsneriáda. Ředitel Dvořák je jedním z místních, pro které je tato kapitola města stále otevřená.
Premiéra Zločinu v Polné s režisérem
"V 90. letech se tu točil dokument o hilsneriádě, jako členové místního ochotnického souboru jsme v něm dokonce vystupovali," vzpomíná ředitel. Rekonstrukce dějinné události se dotkla Polné ještě jednou, roku 2016. Režisér Viktor Polesný o ní natočil snímek Zločin v Polné. Film sice kvůli potřebným historickým kulisám vznikal jinde, ale premiéru měl v Polné.
Promítání se účastnil i Zdeněk Dvořák. Do kina s ním tehdy dorazilo více než 200 lidí, místní kapacitu sálu vyčerpali. Po snímku se mohli zapojit do diskuse s režisérem Polesným. "Nebyla to živelná debata. Dotazy vznesly jen jednotky lidí, kteří se o to opravdu zajímají. Ale nejde říct, že kdo se nezeptal, tak ho to nezajímá vůbec, protože to by na premiéru ani nepřišel," shrnuje ředitel.
Kromě premiéry filmu ožilo město osudem Leopolda Hilsnera a Anežky Hrůzové už roku 1999 při stém výročí události. Za oběť tu sloužil mši katolický duchovní a teolog Tomáš Halík. Na konci 19. století se tehdejší katolická církev přidala k veřejnému mínění, že násilná smrt Hrůzové byla rituální židovskou vraždou. Halíkova bohoslužba byla gestem, že církev si před sto lety vybrala slabou chvíli.
"Ona byla podkošerována!"
Polná se navždy změnila 29. března 1899. Tehdy devatenáctiletá křesťanská dívka Anežka Hrůzová odcházela v podvečer z práce. V Polné byla zaměstnaná jako švadlena. Pracovala v domě, jenž stojí v Indusově ulici u jednoho ze dvou hlavních silničních tahů městem. Bydlela v obci Věžnička asi tři kilometry jižně od Polné, jako vždy zamířila pěšinou přes přiléhající les Březina.
Toho dne ale domů nedošla. Vrah ji nejprve zezadu udeřil holí do hlavy a poté vzal do ruky kámen. Omráčenou Hrůzovou následně podřízl. Z mrtvé dívky pak strhal kusy šatů, jejichž části rozvěšel po okolních stromech. Tělo posléze odtáhl do mlází pár metrů od místa činu. Hrůzovou objevili po třech dnech místní školáci.
"Našel ji 12letý školák, na místě byly dvě třídy. Pro obvinění Hilsnera byly klíčové dva momenty. Mezi lidem spustila šeptandu věta jednoho z přihlížejících, který měl vykřiknout: 'Proboha, ona je podříznutá jako dobytče, je podkošerována, to udělali židi'," vypráví na místě činu radní Polné Jan Prchal. Ve městě není nikdo, kdo by měl o vraždě Hrůzové větší přehled než on.
Floutek s rezavými skvrnami na kalhotách
Místem vraždy je dnes malá mýtina pár desítek metrů od vstupu do lesa z jeho severního okraje. Les je řídký, při pohledu na jih se tyčí jen pár zdravých stromů mezi řadou uschlých nebo rovnou padlých. Uprostřed mýtinky je symbolický hrob Hrůzové, kam v den výročí její smrti pár místních nosí svíčky. Několik metrů směrem k silnici ohraničující les z jeho východní strany visí na stromě dřevěná deska, jež připomíná datum vraždy a jméno oběti.
Podle Prchala byla druhou stěžejní okolností ukazující na Hilsnera jeho pověst v Polné, kde žil s matkou a mentálně retardovaným bratrem. Platil za floutka, který se vyhýbá práci, občas se připlete k drobné výtržnosti a obtěžuje místní děvčata. Je pravděpodobné, že Hrůzovou znal. Žil ve sklepním bytě tři domy od místa, kde Hrůzová pracovala jako švadlena.
Místní strážmistr Josef Klenovec se tehdy vydal do bytu Hilsnerů automaticky. Když Hilsnerovi prohledával šatník, narazil na kalhoty s rezavými skvrnami. Měl je za stopy od krve. Vysvětlení, že jde o zaschlou hlínu z cihelny, nepřijal. "Hilsner byl drzý a odmlouval. Strážmistr se jednoduše rozzlobil, zatkl ho a vedl přes město. Všichni viděli Hilsnera v poutech a už to jelo," vysvětluje start hilsneriády Prchal.
Jeho zájem o případ vyvěrá z jeho záliby v historii. Už jeho otec sbíral historické podklady ke kauze, Prchal na něj plynule navázal. K události má i osobní vztah. Jeho vzdálená prateta Blandina Prchalová Anežku Hrůzovou zaměstnávala. Navzdory této vazbě je přesvědčený, že odsouzení Hilsnera byl justiční omyl. Přikládá ho tehdejší antisemitské náladě, v jejímž důsledku utrpěla nestrannost procesu.
Z pěti set židovských rodin nezbyla žádná
Dům Prchalovy pratety stojí na vnějším jihovýchodním okraji místního židovského města, jež obepíná trojúhelníkové Karlovo náměstí. Dominantou střídmě zeleného upraveného placu je dvojice urostlých stromů, od nichž návštěvníka po třech desítkách metrů přivede kamenná cesta k jižnímu cípu náměstí do židovského muzea se synagogou a rabínským domem.
Před hilsneriádou tvořila židovská komunita pevnou část města, čítala 500 rodin. Antisemitské nálady jejich valnou část z Polné vyhnaly. Po procesu s Hilsnerem se přestaly sloužit v synagoze bohoslužby, protože ty si žádají účast alespoň deseti židovských mužů. Tolik jich v Polné nezůstalo. Poslední dvě polenské židovské ženy pak sice přežily druhou světovou válku, ale do města se už nevrátily. Tím židovská stopa v Polné končí.
Synagogu zachránil po listopadu 1989 před zchátráním spolek Klub pro historickou Polnou, jenž ji zrekonstruoval. Roku 1993 ji město bezplatně převedlo do rukou Federace židovských obcí v České republice. Nejspíš i díky tomuto gestu dobré vůle se synagoga stala součástí programu 10 hvězd.
Federace v jeho rámci získala převážně z evropských zdrojů 280 milionů korun na revitalizaci památek tvořících páteř hmotného odkazu židovské kultury v Česku, vedle Polné tam jsou objekty v Boskovicích, Úštěku či Nové Cerekvi. Investiční část projektu se naplnila roku 2014, díky ní se polenská synagoga rozvinula a vzniklo v ní několik expozic včetně hilsneriády.
Fotografie oběti, na které není Anežka Hrůzová
"Tady byl byt rabína, měl tu dvě místnosti, kancelář a oddechovou místnost, dnes je to všechno věnované hilsneriádě," vypráví správce muzea Miroslav Vomela, když provází druhým patrem objektu. Násilnou smrt Hrůzové, popis případu, včetně soudního procesu, a osud Hilsnera tu připomíná několik výstavních panelů. Zpodobněny jsou zde obě hlavní postavy, snímek Hilsnera ho ukazuje po 18 letech žaláře.
Fotografie na panelu věnovanému Hrůzové však paradoxně neukazuje oběť vraždy. Nikdy se nefotila, navíc v té době se fotografie pořizovaly výjimečně, například na svatbách nebo při odvodu mužů na vojnu. Na snímku amatérského fotografa Gustava Toužila je Hrůzové sestřenice, což historici potvrdili teprve loni. Další panel znázorňuje, kde všude se tehdy přičítaly násilné činy židům.
"Obvinění z rituální vraždy se objevila na zhruba šesti místech v Čechách, jako byly Holešov, Kolín či Praha. Nařčení židů se šířila šeptandou. Ale v těchto případech se vždy chopili vyšetřování profesionálové, kteří to řádně objasnili," vysvětluje Vomela, proč byl Leopold Hilsner jedinou justiční obětí dobového antisemitismu.
Šest desítek nadšenců
Prchal upozorňuje, že vražda Hrůzové zažehla protižidovské nepokoje v Náchodě, Trutnově, Boskovicích a dalších českých městech tehdejší rakousko-uherské říše. "Rabovaly se továrny, židům se vytloukala okna a lidé je fyzicky napadali," vypráví Prchal před výstavním panelem o Hilsnerovi, který si odseděl 18 let za mřížemi. Když roku 1918 vyšel po milosti od císaře Karla I. z vězení, tehdejší filmová společnost Neumann a spol. s ním ve Vídni natočila první němý dokument.
Zmíněný Klub pro historickou Polnou, čítající na 60 nadšenců, je hlavní platformou, kde příběh hilsneriády ještě žije. Mimo jeho střed už historická událost ve městě prakticky nerezonuje. "Jsme menší provinční město, lidé tu žijí prostým životem. Mají starosti o rodinu, o zaměstnání, navíc v dnešní době, ostatní věci nechávají stranou. I když si o tom něco přečtou, názory nebo aktivity příliš neprojevují," krčí rameny Prchal, který klub vede.
Kulturní život v Polné pulzuje jinde, třeba ve dvou ochotnických divadelních souborech či pěveckém sboru. Ochotnický spolek Jiřího z Poděbrad je jeden z nejstarších v zemi, ustavil se roku 1798. Příznivci soudobé kultury mají útočiště v místním zámku, kde sídlí kulturní středisko schopné pojmout 1500 lidí. Koncerty tu odehrály kapely jako Uriah Heep či Nazareth.
Lidé dnes hilsneriádu nemohou brát jako svůj problém
Zámek přitom poslouží i tomu, kdo se zajímá o celý rozměr historické identity Polné. Přiléhá k němu městské muzeum, které není od zmíněné synagogy daleko. Leží od ní východně asi 700 metrů vzdušnou čarou. Pešky stačí zhruba trojnásobnou vzdálenost projít "židovským" Karlovým náměstím, odkud se vejde na Palackého třídu. Silnice člověka provede centrálním Husovým náměstím.
U kostela Nanebevzetí Panny Marie přechází Palackého ulice na Třebízského, jež se kolem městské památkové zóny, Husovy knihovny a kostelíčku sv. Anny stáčí jihozápadním směrem přes Ochozský potok. Na druhém břehu stačí z pravé strany obejít městské lázně a otevře se výhled na majestátní objekt sestávající z umělecké školy, muzea a zámku.
"Místních se příběh Leopolda Hilsnera dotýká do té míry, nakolik je součástí historie města. Záleží tedy na tom, kdo jak vnímá své historické kořeny," říká ve své kanceláři, kam vede kovové točité schodiště, ředitelka muzea Alena Vyskočilová. "Vzhledem k důsledkům druhé světové války to lidé dnes nemohou brát jako svůj osobní problém. Nesetkávají se s tím, jelikož židovská komunita tu prostě není," dodává.
Masarykův vklad
Vyskočilová pracuje v muzeu od roku 1989. Z hilsneriády pro ni vyvstává coby nejsilnější motiv úsilí pozdějšího prezidenta Tomáše Masaryka, který se tehdy postavil všeobecnému mínění a upozorňoval, že antisemitismus nesmí mít vliv na spravedlivý proces. Po odsouzení Hilsnera požadoval obnovu jeho procesu. Kvůli těmto postojům sám čelil silné negativní odezvě společnosti i akademických kruhů, v nichž působil.
"Je to ohromně zajímavá osobnost. Šel proti proudu, šel proti svým studentům. Nakonec se dokázal obklopit lidmi, kteří šli stejným směrem a své vize uskutečnil," míní Vyskočilová. Aktuální je pro ni kauza tím, jak se společnost chová ke svým menšinám. "Záleží na tom, jak se u nás dokážou prosadit demokratické principy, jak jsou vyvážená práva jednotlivců a skupin a jaký konsenzus si nakonec společnost zvolí."
Otázka řádného objasnění kauzy a případné Hilsnerovy rehabilitace pro Vyskočilovou není po 120 letech podstatná. Hrůzové to život nevrátí, stejně jako už nikdo nevezme zpátky Hilsnerův 18letý kriminál. Ředitelka poukazuje na možnost jiného gesta, které by podle ní mohlo mít na uchování historické paměti větší vliv. Mluví o takzvaných kamenech zmizelých.
V rámci židovského zvyku se v Česku i v řadě zemí světa pokládají kameny se jmény obětí holokaustu na místa, kde oběti nacistické genocidy žily. Tato symbolika by do Polné vzhledem k její židovské historii zapadla. "Bylo by to smysluplné pro lidi, kteří tam žijí dnes. Uvědomili by si, že mohli mít třeba jiné sousedy. To je něco, co se jich osobně dotýká. Tohle by pro mě mělo větší význam než oficiální náprava justičního omylu."
Obnova procesu nebude
Ředitel polenské základní školy Dvořák naopak soudí, že revize procesu s Hilsnerem je namístě. V jeho očích je důležité přiznat si svého času nenávistný pohled části české společnosti na židy. "Pokud lidé díky tomu poznají celou hilsneriádu, tak si ji spojí s naším městem, bude je to motivovat zajímat se o celý proces, důkazní materiály nebo se sem přijet podívat," říká ředitel.
Radní Prchal by obnovený proces vnímal jako reflexi toho, v čem tehdejší společnost selhala. A jak je potřeba se chovat v budoucnu. "Kdyby se dospělo k revizi a zaznělo by, že tehdejší soud pochybil, je to pro společnost dobrá zpráva. V době nárůstu projevů xenofobie by to bylo varováním, že se takové věci opakovat nesmí," je přesvědčený.
Dvojitý proces s Hilsnerem
První proces s Leopoldem Hilsnerem se konal 12. a 16. září 1899 u krajského soudu v Kutné Hoře. Státním zástupcem byl Antonín Schneider-Svoboda, za velkého přispění zmocněnce rodiny zavražděné Karla Baxy, pozdějšího předsedy Ústavního soudu, dostal Leopold Hilsner na základě nepřímých důkazů trest smrti.
Po protestech tehdejšího univerzitního profesora Tomáše Masaryka byl kasačním soudem ve Vídni na základě znaleckých posudků rozsudek 25. dubna 1900 zrušen. Druhý proces, tentokrát konaný u soudu v Písku, odstartoval v říjnu 1900. Hilsner v něm byl navíc obžalovaný z vraždy další dívky Marie Klímové, která zemřela roku 1898 a žila ve stejné vesnici jako první a hlavní oběť Anežka Hrůzová. Na základě nepřímých důkazů a výpovědi svědka, který měl při činu Hilsnera poznat na 400 metrů daleko, byl opět odsouzen k trestu smrti.
V červnu 1901 dal Hilsnerovi milost císař František Josef I., Nejvyšší soud proto změnil trest na doživotí. Hilsner opustil vězení 24. března 1918 po milosti císaře Karla I. ve svých 41 letech, po propuštění žil ve Vídni. Zemřel tam na rakovinu tlustého střeva v lednu 1928 v nedožitých 52 letech.
Možnost obnovy procesu rozehrál advokát Lubomír Müller, který se specializuje na rozkrývání historicky sporných trestních kauz. Letos v srpnu podal podnět na Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, do jehož pravomoci spadá soud v Písku, kde se konal nový proces s Hilsnerem. "Podle důkazů Leopold Hilsner neměl spravedlivý proces, byl ovlivněn silně mimosoudními antisemitskými vlivy," řekl serveru iDNES.
Jenže alespoň pro tuto chvíli zůstane platnou verzí ta oficiální, podle níž Anežku Hrůzovou zavraždil Leopold Hilsner. Advokát Müller či radní Prchal musí čekat dál. "Po přezkoumání podnětu jsme dospěli k závěru, že nejsou důvody k obnově řízení. Základní podmínkou je, že vyšly najevo nové skutečnosti, které nebyly známé. V tomto případě to nepřichází v úvahu," řekl Aktuálně.cz žalobce Josef Český, který podnět zamítl.
