Praha – "Začarované děti." V mnoha rozvojových zemích se tak říká malým chlapcům a dívkám, které neslyší. Společnost je nepřijme, někdy je odmítne vlastní rodina, děvčata často končí na ulici jako prostitutky.
Dvaačtyřicetiletá Dagmar Herrmannová, speciální pedagožka s dvacetiletou praxí, tyhle děti dobře zná. Jezdí za nimi do Indie nebo Afriky.
V nejchudších částech světa vzdělává odborníky, aby věděli, jak s neslyšícími pracovat. A že kupříkladu kochleární implantáty dokážou neslyšícím dětem sluch vrátit.
Projekty ve třetím světě však pro Dagmar Herrmannovou pomoc potřebným nekončí. V Česku stvořila "růžového krokodýla". Unikátní zařízení Pink Crocodile School pro těžce postižené děti s kombinovanými vadami.
Už čtyři roky vede v Praze školu pro ty, které je obtížné zařadit i do stávající sítě speciálních škol. Za svůj projekt byla nominována na filantropickou Cenu Via Bona, kterou každoročně uděluje Nadace Via.
Společně s kolegy bojuje proti diskriminaci těchto dětí a za jejich integraci do české společnosti.
Na žádost rodičů
"Projekt vznikl tak, že jsem pracovala v centru pro postižené děti. A zjistila jsem, že ke mně na terapie chodí děti, které mají kvůli závažnému kombinovanému postižení dlouhodobý problém najít školu nebo školku," líčí Dagmar Herrmannová.
Srdcaři a mecenáši. Příběhy roku 2016
"Mně už se sen nesplní, jim ano." Nemocný kluk zburcoval celé město, lidé začali pomáhat
Co s vilou a jachtou? Wintonovo dítě žije v pražském paneláku, svůj sirotčí důchod posílá chudým
"Růžový krokodýl" vrací naději rodinám, které už skoro všechnu ztratily. Chybí mu jediná věc
"Připadám si zase jako člověk." Student z Prahy rozdává osamělým lidem radost i důstojnost
"Začali jsme pro ně dělat pravidelně vzdělávací program a pronajímali si dlouhodobě prostory v Jedličkově ústavu. Většinu pracovních zkušeností jsem si přivezla ze zahraničí, kde jsem žila a pracovala," vypráví, jak přicházel na svět její "růžový krokodýl".
Před pár dny se vrátila z pracovní cesty do Indie, kde byla již po dvaačtyřicáté, teď je na řadě znovu Afrika. Ve své maličké kanceláři, jež je součástí růžové přízemní budovy "krokodýlí" mateřinky a školy, má počítač oblepený cedulkami, co všechno musí v mezidobí zařídit.
"Mám kolem sebe kvalitní tým zkušených odborníků, kteří velmi usilovně pracují nejen na vzdělávání žáků, ale i na rozvoji projektu celkově. Bez těchto nesmírně pracovitých a schopných kolegů a týmové spolupráce by to nešlo. Jsem na náš tým velmi hrdá, jsou neuvěřitelní – do jednoho!" rozkládá nadšeně rukama.
Pink Crocodile School je obecně prospěšná společnost, soukromá, ale registrovaná státem. Při prohlídce budovy ředitelka ukazuje třídu pro školku, pro základní školu či terapeutické místnosti pro děti předškolkového věku. Zařízení má zatím kapacitu pro zhruba dvacet dětí a dlouhý seznam čekatelů.
"Pink Crocodile" se prý jmenuje proto, že "charitativní organizace jsou v nouzi a v tísni a my jsme chtěli být pozitivní".
Dětský hospic
Pink Crocodile School se momentálně snaží hlavně o to, aby sehnala větší prostory. Jedině tak může uspokojit velkou poptávku, tedy postarat se až o sedmdesát dětí. Chce také rozšířit kapacitu na respitní péči pro rodiče.
Důvod? Zejména maminky jsou péčí o těžce postižené potomky vytíženy dvacet čtyři hodin denně a Pink Crocodile jim umožňuje na chvilku si oddechnout.
"Někdy jsou vytíženi i tatínkové, ale ti často 'vezmou roha'. Nedávno mi jedna maminka říkala neskutečnou věc: prý si konečně jednou užila zubaře, protože tam byla poprvé bez dítěte," popisuje. "Pro ně znamená hrozně moc i to, že si na chvíli odpočinou, dojdou nakoupit, v klidu na kávu nebo ke kadeřníkovi, který přichází i za námi."
Obecně prospěšná společnost chce zřídit i dětský hospic. Služba je však v Česku zatím v plenkách.
"Jednoho takového chlapečka už jsme v Pink Crocodile měli a bohužel nám paliativní péče chyběla. Dělali jsme ale vše pro to, aby měl do poslední chvíle pocit, že může dělat to, co ostatní. Užíval si každou chvíli života pomocí písniček, pohádek a různých příjemných vjemů. Natáčeli jsme mu povzbuzující audiovzkazy do nemocnice, snažili se chodit na návštěvu," přibližuje Dagmar Herrmannová.
Králíci na chodbě
V plánu je také multisenzoriální zahrada a cityfarma pro zooterapie. Nové prostory se však zatím najít nedaří.
"Obešli jsme všechny možné městské úřady, developery, podnikatele, milionáře a nic," říká Herrmannová. Místo multisenzoriální zahrady a cityfarmy ukazuje jen minizahrádku a dva terapeutické králíky na úzké chodbě.
Každý rok chybí zařízení přes dva miliony korun. Dotace jsou totiž vyměřeny na běžné speciální školy, kde jsou dvě učitelky a jeden asistent na třídu. Jenže v Pink Crocodile School potřebuje každé dítě svého asistenta.
"Máme tu třeba zrakově a sluchově postiženou holčičku, která je krmená sondou, má mentální retardaci, trpí epilepsií a má srdeční vadu, staráme se tu o děti s těžkým autismem či různými syndromy," vysvětluje ředitelka ve školkové učebně, kde právě skončilo hudební vystoupení těžce tělesně i mentálně postižené dívky a její asistentky, která jí teď rozčesává krásné vlnité vlasy.
Pink Crocodile je pro mnohé rodiče poslední nadějí na umístění postiženého dítěte do vzdělávacího zařízení. Jejich maminky zůstávaly doma a staraly se o takzvané domácí vzdělávání. Sociální dávky však na speciální péči, terapie nebo pomůcky nestačily, takže se rodina brzy ocitla na hranici chudoby.
Dokážou všechno. Skoro
Na dotaz, co všechno děti z Pink Crocodile School dokážou, Dagmar Herrmannová odpovídá s úsměvem: "Dokážou přece úplně všechno, jen se jim musí více pomoci."
"Cíle máme vysoké," dodá vzápětí. "Myslíme si, že naše děti mají právo na stejnou kvalitu života jako ty zdravé. Každé má právo žít plnohodnotně, navzdory svým handicapům."
Právě proto tady mají svou kapelu a divadelní soubor. S tanečníkem a choreografem Yemim děti loni nastudovaly muzikál Mauglí, letos se chystají na Malého prince.
Díky výtvarníkovi Dominiku Marešovi vystavovaly své obrázky v Kafkově domě. Pravidelně se účastní městských maratonů na speciálních vozíčcích, jezdí na lyžích, dokonce sjely i černou sjezdovku v Krkonoších. Chodí do divadla nebo na tréninky golfu, vypočítává Herrmannová.
Na YouTube pak ukazuje videoreportáž z návštěvy skotského fotbalového týmu či z pravidelné akce, kdy unavené maminky postižených dětí chodí stříhat elitní kadeřník.
Před časem zařízení rozjelo celonárodní virální kampaň #Smile4PinkCrocodile, jež má podpořit integraci těchto těžce postižených dětí do většinové společnosti. Úkolem je nabarvit si rty růžovou rtěnkou a rukama udělat klapající tlamu zvířete, což ve znakovém jazyce znamená "krokodýl".
Fotku nebo video pak musíte sdílet na sociálních sítích. Jak ukazují už zveřejněné snímky, růžová rtěnka neodradila ani muže.
Trochu paradoxně tak působí vysoký neprostupný plot, který odděluje Pink Crocodile od přilehlé školky pro běžné děti.
Děti, které nikdy nebudou mluvit
Ve školce Pink Crocodile zatím děti nacvičují hudební číslo v rámci muzikoterapie. Některé na hudbu reagují, jiné – přes snahu asistentek – ne.
Práce v této třídě se nedá s běžnými školkami srovnávat. Asistentky mají plné ruce práce, i když se starají jen o jednoho žáčka.
Problematická je totiž už samotná komunikace; většina dětí nemluví a mluvit zřejmě nikdy nebude. Je třeba komunikovat alternativně – znakovat, popřípadě se dorozumívat pomocí obrázkového systému či zástupných předmětů.
Rozvrh hodin tu mají v podobě dlouhého svislého pásu "komunikačního kalendáře". Na suchém zipu visí hračka, plenka, kartáček, hrneček, bota, lžíce a plyšák. Znamená to, že dítě si nejprve hraje, pak jde na záchod a do koupelny, následuje svačina, vycházka, oběd a spánek.
Pod pásem se nachází košík, do něhož žáčci házejí předměty symbolizující to, co už mají za sebou. Hluchoslepým dětem jsou přikládány na tělo, aby je cítily.
"Frustrace, když děti nemají možnost komunikovat a nerozumí světu či svět jim, je obrovská. Tato frustrace může zapříčinit apatii, u jiných agresivitu nebo třeba i sebepoškozování. Když má dítě možnost komunikovat, frustrace se zmírňuje nebo vytrácí a nastává velký pokrok," vysvětluje Dagmar Herrmannová.
První dny chodí do školky či školy i rodiče, kteří mohou asistentům poradit s projevy dítěte – jak se pozná jeho radost, smutek či jeho potřeby a přání.
Jediný problém: peníze
V Pink Crocodile School se nachází i učebna, kde se vzdělávají žáci základní školy, někteří mají poruchu autistického spektra. Pro ně zřídili speciální autistické boxy u zdi s levou a pravou stěnou, která autistovi umožňuje nerušeně vnímat, bez nutnosti sociální interakce s okolím.
"Bereme matematiku, psaní či prvouku. Na všechno máme speciální pomůcky a snažíme se učivo co nejvíc probírat prakticky. Dneska jsme se učili počítat do tří," říká učitelka, jež má na starosti prvňáky a druháky.
Když do "růžového krokodýla" přijdete, skoro to vypadá, že tu nic není problém. Na nikoho se tu nepohlíží jako na nevzdělatelné dítě.
Potíž je pouze s penězi; nápadů, zkušeností a energie má vedení školy i zaměstnanci dost.
"V zahraničí je charitativní činnost více samozřejmá, to tady stále ještě úplně neplatí," říká ředitelka Herrmannová.
"Nejvíc mě asi zklamal přístup státu a jeho podfinancování této oblasti. Staráme se tady o ty nejpostiženější děti a ani sto procent dotací nám zdaleka nepokryje roční provoz. Je třeba si uvědomit, že statisticky – díky zlepšující se lékařské péči – počet dětí s takto závažným postižením narůstá. Větší podpora je a bude rozhodně potřeba."
Cena Via Bona 2016
Nadace Via ocenila filantropy, kteří svým osobním nasazením či penězi pomáhají ve svém okolí.
Letos zvítězili:
- Kategorie Srdcař a Cena veřejnosti: Zdeňka Mocňáková
- Kategorie Mladý srdcař: Milan Dzuriak a Jakub Trefný
- Kategorie Dobrá firma: Dušan Hopp, Auto Díly Servis s.r.o.
- Kategorie Mecenáš: Sanjiv Suri
- Kategorie Věrný dárce: Asaf Auerbach
- Kategorie Závěť pomáhá: Ludmila Šilhánková
