reklama
 
 

Svět si ho cení, české město ho přehlíží. Architekt přesto bojuje za záchranu jeho historie

3. 12. 2015
Chci, aby tu po mně něco zbylo, říká Kamil Mrva. Jako architekt si svými minimalistickými stavbami získal mezinárodní věhlas. Přesto stále zůstává ve své rodné Kopřivnici. Právě tam se rozhodl zachránit historický objekt č. 107 před demolicí. Na jeho opravu poskytl peníze a na stavbě pracoval i jako dělník. Dopomohl občanskému sdružení Purpura k využívání těchto prostor coby galerie pro výstavy uměleckých děl lidí s autismem. Za své počínání se dostal do finále Ceny Via Bona, kterou filantropům uděluje Nadace Via.
Doporučujeme

Kopřivnice – Jeho díla se pravidelně objevují v architektonických ročenkách nejen v Česku, ale i ve světě. On sám přesto zůstává v - architektonicky zanedbané - Kopřivnici. A hrdě prohlašuje, že je zdejší patriot.

Městu, kde vyrůstal a hned po vysoké škole založil ateliér, architekt Kamil Mrva nabízel pomoc už mockrát. Dlouho marně.

Změnil by tu spoustu věcí, třeba neuzavřené centrum s dvaceti druhy povrchu, šílené barvy opravovaných domů, zarostlé parky. Stále přicházel s novými návrhy a nápady, město Kopřivnice však jako by dlouhá léta neslyšelo.

Kamil Mrva, jehož studio Kamil Mrva Architects má už čtvrtým rokem svou pobočku i v Praze, se ale nedal. Za své angažmá i unikátní projekt, který v Kopřivnici spolu s dobrovolníky realizoval, se letos dostal mezi finalisty filantropické Ceny Via Bona. Každoročně ji uděluje Nadace Via.

Noční můra architektů

Kopřivnice je z hlediska architektury něco jako noční můra. Jedná se o jedno z mála českých měst, které nemá své náměstí, své historické jádro.

"Jde o narychlo postavené průmyslové město, které ještě v roce 1940 bylo vesnicí podél potoka. Dodnes je to pásmové město, trochu jako 'malý Zlín'. Ten se narychlo rozvinul kvůli Baťovi, Kopřivnice kvůli Tatře," popisuje Kamil Mrva.

Město má také naprosté minimum historických staveb. O to více překvapí, s jakou lehkovážností se jich zbavuje.

Zatímco městský úřad sídlí v nevzhledném širokém paneláku, historická budova školy zeje prázdnotou a poslední pamětníci staré Kopřivnice – výstavní domy Ignáce Šustaly, zakladatele firmy na výrobu kočárů, předchůdkyně zdejší Tatry - postupně mizí.

Pryč jsou i domky slavných rodáků: Zdeňka Buriana, Jiřího Hanzelky či Emila Zátopka.

Příběh objektu číslo 107

Stejně měl zmizet i objekt číslo 107, někdejší depozitář původního muzea Tatrovky a ještě dříve domek podkoního Ignáce Šustaly. Týden před demolicí ho navštívil Kamil Mrva.

Nikdo nechápal, co na tom malém zašlém domku, krčícím se u vlakového nádraží, vidí.

"Zjistili jsme s kolegy z komise architektury, že autorem domečku je architekt Šustalovy vily, takže jsme se okamžitě rozhodli, že objekt musíme zachránit," vzpomíná.

Prvním úkolem bylo přesvědčit radu města o zrušení demolice - s podmínkou zafinancování záchovné údržby v hodnotě 120 000 korun. Další peníze pak putovaly na rekonstrukci.

V té době se Kamil Mrva spojil s Purpurou, občanským sdružením zajišťujícím klubovou činnost pro rodiče a děti s autismem a jiným zdravotním postižením. Vznikl tak projekt Ke hvězdám, v rámci kterého se skupina dobrovolníků různých profesí a zaměření rozhodla vytvořit v Kopřivnici první art brut galerii pro tzv. "umělce čistého srdce" ve střední Evropě.

Umělci čistého srdce

"Jsou to lidé s mentálním postižením nebo autismem či jiným duševním onemocněním, kteří originálně tvoří bez odborného vzdělání a jejichž tvorba má přesto uměleckou hodnotu. Tato spontánní tvorba se v současnosti označuje jako art brut, tedy umění v surovém stavu. Tvorba umělců čistého srdce má také význam terapeutický, usnadňuje jim začlenění do společnosti a nabízí možnost seberealizace," vysvětluje šéfka Purpury Magdaléna Holubová, pro koho že Kamil Mrva dům číslo 107 zachránil.

"Syn kolegyně z ateliéru je autista, od malička ho znám a vím, jak je to těžká choroba, ač se to třeba na první pohled nezdá. Budu bojovat za to, aby tato Galerie Galaxie byla především pro autisty," vysvětluje Kamil Mrva, proč se zachráněnou budovu rozhodl poskytnout právě autistům.

Když ho pak Lucie Šešulková, jedna z výtvarnic s poruchou autistického spektra, podle fotky nakreslila, bylo definitivně rozhodnuto.

Architekt i dělník

Složením peněz na úřadě projekt pro Kamila Mrvu neskončil. První měsíce pracoval na stavbě sám jen se svými kamarády. V roli dělníka, co běhá s kolečkem. Pro architekta je výhoda znát stavitelství i z té druhé stránky, zdůrazňuje.

"Dokážu prokouknout řemeslníky, když mi tvrdí, že něco, co architekt navrhne, nejde udělat. Pak mu tu vrtačku nebo to kladívko vezmu z ruky a názorně mu ukážu, že to prostě jde," tvrdí.

"Pokud se o někom řekne, že je muž činu, tak je to právě Kamil Mrva," směje se Magdaléna Holubová, šéfka kopřivnické Purpury. "Je normální, že se obleče do montérek, míchá maltu nebo jedná se sekačkou v ruce, protože příkladné skutky ho zosobňují. A nám nezbývá nic jiného než intuitivně předvídat jeho další kroky, chceme-li s ním i nadále spolupracovat a držet s ním jeho naléhavé tempo."

Angažovat se Kamil Mrva hodlá i při provozu galerie. "Město nedá ani korunu, bude to na nás, partnerech, abychom se snažili přispět, společně s Purpurou sehnali sponzory a přivydělali si provozováním kavárny, jež bude součástí stavby," říká.

"Aby tu po mně něco zůstalo"

Ateliér Kamily Mrvy leží na kraji Kopřivnice, nenápadně zabudovaný v bujné zahradě, neokázalý, minimalistický - a přesto zaujme na první pohled. Dřevo, beton a sklo v "surovém, neopracovaném stavu", bez zbytečných barev a vyumělkovanosti. To je i styl architekta, jehož stavby se pravidelně objevují v architektonických ročenkách.

"Snažíme se, aby každá stavba měla svého ducha a byla spojena s daným místem. Důležité je pracovat přímo v místě stavby, aby souzněla s přírodou a okolím," říká.

Totéž učí i své žáky. Krom angažmá za lepší život v Kopřivnici je totiž spoluorganizátorem Letní školy architektury a zakladatelem Akademie architektury. "Zabírá to spoustu času na úkor práce v ateliéru, ale věřím, že to má smysl. Stejně jako břímě, které jsem převzal po svém dědečkovi – péči o katolický dům, což býval dlouhou dobu jediný kulturní dům v Kopřivnici," popisuje.

A proč to všechno dělá?

"Mám dobrý pocit z toho, že tu po mně něco zůstane. Třeba ten malý zrekonstruovaný domeček pro autistickou galerii. Jsem rád, že jsem mohl zachránit něco pro lidi a vlastně i kus kopřivnické historie. Ostatně - už mi děkovali i potomci toho podkoního, že jsem zachránil jeho dědictví," vysvětluje.

"Studentům a mladým architektům chci předávat zkušenosti, že tady má stále smysl zůstávat, žít a pracovat. Nerad bych, aby se každý mladý architekt ihned rozjel do světa, když vidím, že tady ho je pořád ještě potřeba v každé vesnici," dodává.

Architekt Kamil Mrva a jeho zachráněný objekt č. 107 v Kopřivnici. | Video: Zuzana Hronová |  00:51

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama