reklama
 
 

Co s vilou a jachtou? Wintonovo dítě žije v pražském paneláku, svůj sirotčí důchod posílá chudým

24. 10. 2016
Asaf Auerbach (88) je jedním z Wintonových dětí. Sir Nicholas ho zachránil před transportem do koncentračního tábora. Když se po válce vrátil z Anglie, zjistil, že je sirotek, s čímž se velmi těžko vyrovnával. I proto dnes pomáhá charitativní organizaci UNICEF. Už více než devět let věnuje každý měsíc dvě třetiny svého sirotčího důchodu na podporu dětem v nejchudších zemích světa. Na své pomoci nevidí nic zvláštního. Stačí si prý uvědomit, že má člověk dost a víc nepotřebuje, trocha empatie a pět minut na telefonu či dvě minuty u e-mailu. "Takže opravdu snad neznám nic jednoduššího než se stát věrným dárcem UNICEF," říká muž, který letos získal jednu z Cen Via Bona.
Doporučujeme

Jak se vám žije s nálepkou "Wintonovo dítě"?

Asaf Auerbach: Samozřejmě že to je stigma, které mě občas obtěžuje. Nelíbí se mi také ten výraz "Wintonovo dítě".

V Anglii používají formulaci "one of the Winton children", což je přijatelnější. Já mám své rodiče a nepotřebuji dalšího tatínka.

Pořád to někoho velmi zajímá, ale já si myslím, že než stále glorifikovat sira Wintona, bylo by pro svět lepší, kdyby si lidé řekli: "Když to dokázal on, dokážu to taky." Protože dneska je to také velmi zapotřebí. Těch dětí bez rodičů a bez doprovodu je ve světě roztroušených hrozně moc. Anglie pořád jen slibuje, že přijme tři tisíce dětí, dokonce na to udělali přílepek k zákonu, ale nic se neděje.

Když se zpětně ohlédnete za vaším předválečným odjezdem do Anglie – co byl hlavní impuls pro vaše rodiče vyslat vás prostřednictvím Wintonovy iniciativy?

Nedávno jsem došel k závěru, že bez Hitlerovy Křišťálové noci bychom možnost uprchnout do Británie nedostali. Shodou okolností k ní došlo pouhých šest týdnů poté, co se britský premiér Neville Chamberlain po podpisu Mnichovské dohody vrátil domů, mával před letadlem nad hlavou kusem papíru a říkal, že je zachráněn mír pro příští generace.

Z vystoupení Asafa Auerbacha během předávání ceny Via Bona 2016 v kategorii Věrný dárce. | Video: Nová síť |  03:19

Pobouření britské veřejnosti a britského parlamentu přimělo vládu k ústupu a k rychlému, pružnému rozhodnutí umožnit vstup dětem z Německa. Rodičům ne, ti by zabírali pracovní místa. První skupina sirotků z židovského sirotčince vypáleného za Křišťálové noci přijela za měsíc.

Do začátku války se podařilo z Německa do Británie dostat a umístit v rodinách asi deset tisíc dětí. Následně pak Nicholas Winton přiměl ministerstvo vnitra, aby umožnilo emigraci i ohroženým dětem z Československa.

Historici nicméně podotýkají, že sir Winton nebyl jediný, kdo zachraňoval děti z Protektorátu.

Ano, těch zachránců bylo víc, ale tuším, že z Československa, zejména z Protektorátu, jich zachránil zdaleka nejvíc. Jeho příběhu se ujali novináři a zpopularizoval ho i film Matěje Mináče Všichni moji blízcí a jeho dokumentární filmy.

Jeho velikost nicméně spočívá v tom, že ačkoliv neměl žádnou podporu a jen nepatrný počet spolupracovníků, tak se tím nedal odradit. Jako jeden člověk z milionu. Ti ostatní by řekli: "Co já sám zmůžu? Nedá se nic dělat."

Přes den pracoval, záchranu řídil po večerech a rozesílal dopisy na všechny strany.

Věrným dárcem za pět minut

Schází se ještě Wintonovy děti? Kolik vás vlastně je v Česku?

V Česku vím o sedmi. Nicméně Wintonovy děti se nikdy nenašly všechny, mnohé z nich, roztroušeny po celém světě, se asi ani nedozvěděly, kdo je zachránil.

Vždycky jsme se scházeli, když přijel sir Nicholas Winton do Prahy. Při té příležitosti nás shromažďovali, tvořili jsme tak trochu okrasné křoví. Ale párkrát jsem s ním mluvil.

Ovlivnila tato zkušenost vaše rozhodnutí začít pomáhat UNICEF? Za to, že mu dlouhá léta posíláte peníze, vám teď Nadace Via udělila prestižní Cenu Via Bona.

Určitě. Důležité byly dvě věci. Těm, jejichž rodiče byli nacisty zavražděni a v té době jim ještě nebylo osmnáct, začali vyplácet asi před deseti lety příplatek k důchodu – jakýsi opožděný sirotčí důchod.

Na tom papírku SIPO pro inkasování plateb jsem se dočetl, že je možné prostřednictvím SIPO přispívat na UNICEF. Tak jsem si tyto dvě věci dal dohromady – sirotčí důchod a UNICEF.

Jak?

Není nic jednoduššího než se takto stát věrným dárcem UNICEF. V telefonním seznamu jsem si našel jejich číslo, vzala to nějaká paní, řekl jsem, že mě upoutala jejich upoutávka a aby mi poradila, jak to mám udělat. Sdělila mi, abych jí řekl identifikační číslo na poukázce a částku, jakou chci dávat, zbytek že vyřídí sama. Pak mi poděkovala a já jsem jí také poděkoval, pak jsme si řekli na shledanou. 

Stačilo tedy pět minut, abych se stal věrným dárcem UNICEF.

Vy své zásluhy zlehčujete…

Celých deset let, co to běží, jsem se o nic nemusel starat, "dohlížejí" na to jiní. Tak já nevím, co je to za umění, stát se věrným dárcem. Neexistuje snad nic snazšího.

U organizací, které nemají dohodu se SIPO, to lze nahradit trvalým bankovním příkazem. Taky za pět minut. A není důležité kolik, to je individuální a záleží na možnostech, důležitá je pravidelnost, na tu pak ty organizace mohou spoléhat jako na trvalý příjem.

Částky, kterými projektu UNICEF pomáháte, jste stále zvyšoval.

Zvýšili nám "sirotčí důchod", tak jsem zvýšil příspěvek UNICEF. To má logiku, ne? Pak jsem to ještě jednou zvýšil, i když mi "sirotčí důchod" nezvýšili, protože se situace ve světě prudce zhoršovala. Vždyť kolik dětí musí žít bez naděje uprostřed válečných vřav, osiřelých.

Kdyby mě bývali nenominovali na Cenu Via Bona, tak jsem dál mohl klidně zůstat v bohulibé anonymitě, protože já na tom opravdu nevidím nic mimořádného.

Vliv "nepěkného mládí"

Sledujete, co UNICEF dělá?

Jednou za rok mi posílají výroční zprávu, tak si ji přečtu. Mám v něj důvěru, že se tam příspěvky "neztrácejí", že s prostředky neplýtvají.

Přijde mi, že některé organizace mají neúměrně vysoké náklady na provoz, takže velká část peněz skončí v administrativě, to v UNICEF – aspoň podle výroční zprávy – není.

Víte, kam vaše peníze jdou?

Někde jsem četl, že 385 milionů dětí žije v extrémní chudobě. Nevím, jaká je definice extrémní chudoby, ale myslím, že se v Evropě v podstatě ani nevyskytuje. Takže když peníze jdou na tyto děti, má to smysl.

Ty mé dva tisíce korun měsíčně tam mají mnohem větší hodnotu a dá se za ně pořídit mnohem více než zde.

Hraje v tom, že dnes pomáháte druhým, roli, že i vám bylo v dětství pomoženo?

Zažil jsem nepěkné mládí, v němž se asi právě proto vyvinula empatie možná více než u některých jiných lidí, kteří prožili normální a šťastné mládí.

Když jste minulý rok v Senátu vzpomínal na holocaust, zamířil jste z minulosti do současnosti a přimlouval se za novodobé válečné sirotky. To nebývá na vzpomínkových akcích moc obvyklé.

Ano, ti, co promlouvají v Senátu, většinou vzpomínají, jak přežívali hrůzy války a hrůzy koncentráku. Já tu největší duševní pohromu prožil teprve po válce.

Celých šest let, co jsem byl v Anglii, jsem nezapochyboval o tom, že přijedu domů, zazvoním u dveří a rodiče mi přijdou otevřít. Smířit se s tím, že už rodiče nejsou, že byli zavražděni, bylo nesmírně těžké.

Odebírejte zprávy Aktuálně.cz přes aplikaci WhatsApp

Odebírejte zprávy Aktuálně.cz přes aplikaci WhatsApp

Nepoužíváte WhatsApp? Zjistěte více >>

Vím proto z vlastní zkušenosti, co takový sirotek prožívá za traumata. A to jsem ještě dopadl dobře, mohl jsem jít k příbuzným. Mnohé děti, z jejichž rodiny nepřežil holocaust nikdo, skončily v sirotčincích.

"Mnoho Čechů nikdy nevidělo skutečného Araba"

Co říkáte tomu, co se dnes děje tady v České republice? Máme tu minimum uprchlíků, zato spoustu lidí, kteří hlásají, jak jsou běženci pro naši zemi nebezpeční, a přiživují v Češích strach.

Je to hrůza, jsem otřesen, když si přečtu, co říká například pan prezident. Na jedné straně tvrdí, abychom se vrátili ke křesťanským kořenům – jsem sice Žid, ale tuším, že to prazákladní je "Miluj svého bližního jak sebe samého". Na straně druhé moudře radí celému světu, aby takzvané ekonomické uprchlíky vystěhoval na neobydlené řecké ostrovy.

Co to je ale za blbost? Jako by nevěděl, že "neobydlený" v Evropě znamená neobyvatelný. Vždyť tady nemůže existovat žádný kousek obyvatelného místa, aby tam nikdo nebydlel.

Vyslat statisíce lidí na neobyvatelný kamenný ostrov? To mi připomíná Hitlera, ale ten nás aspoň chtěl všechny přestěhovat na Madagaskar, tam je to ještě obyvatelné. Nebyl by tam lehký život, ale dalo by se tam žít.

Nejhorší na tom je, že většina lidí se s naším prezidentem ztotožňuje. Nebo on s tou většinou? Jsem skálopevně přesvědčen, že pokud bude opět kandidovat, vyhraje znovu. Asi si něco vsadím v sázkové kanceláři. Jenže sázkový kurz zřejmě nebude stát za tu námahu.

Čím to je, že Češi na xenofobní názory tak slyší?

Říká se, že je to tím, že se sem nikdy moc cizích lidí nestěhovalo. Keltové coby ekonomičtí migranti odešli za lepším, po nich se tu usadil praotec Čech se svými následníky – další ekonomičtí migranti.

Pak sem přišli Němci, pak jsme je zase vystěhovali. Jsme enkláva a neradi tu vidíme cikány, černochy, Araby. Mnoho Čechů nikdy nevidělo skutečného Araba, přesto si o nich myslí to nejhorší. A hodně lidí se sem nyní vrátilo z emigrace, a i ti jsou mnozí proti imigraci.

Zapomínají Češi, že i oni utíkali a žádali o azyl?

Ano. A také zapomínají, že většina našich emigrantů byla těmi ekonomickými emigranty.

Ano, neměli rádi komunistický režim, cítili se v něm stísněni, chtěli svobodu, sami o sobě rozhodovat, ale to ještě není důvod, proč uspět s žádostí o azyl. Ten bych měl dostat, jen když jsem opravdu ohrožený.

DMS? Trapný odpustek

Někdejší ministr vnitra Jan Ruml nedávno připomněl, že v roce 1994 vpouštěl do země desítky tisíc bosenských Muslimů a Čechy to příliš nešokovalo.

Je to zvláštní, že? Asi jak se máme čím dál lépe, tak nám přijde líto se s někým podělit.

Čtete rádi Aktuálně.cz?

Čtete rádi Aktuálně.cz?

Hlasujte pro nás v internetové anketě Křišťálová lupa 2016 v kategorii Zpravodajství. Za vaše hlasy děkujeme!

HLASOVAT ZDE >>>

Já si třeba říkám, že tak jako bylo snadné se stát "věrným dárcem", stejně snadné by bylo zase jím přestat být – jeden telefonát, odhlásit můj pravidelný příspěvek, oni by mi poděkovali za dosavadní dar, řekli by "děkujeme, hodně zdraví a na shledanou" a bylo by to stejných pět minut.

Jim bych to zdůvodňovat nemusel, ale sám sobě ano, ospravedlnit se před sebou. Jenže odůvodnit si to bych nedokázal. Takže jsem sám sebe asi odsoudil k tomu, abych byl věrným dárcem do konce života.

Čím to je, že filantropy jsou mnohdy spíše ti, kteří takzvaně "nemají na rozdávání"? 

Bude to asi tou schopností empatie, která člověku velí rozdělit se s těmi, kteří jsou na tom hůř než já.

Jeden můj moudrý předek před dvěma tisíci lety už věděl a hlásal, že bohatý je ten, kdo má dost. Takže já jsem bohatý, protože mám dost, víc nepotřebuji.

Pohled na to, kdy má člověk dost, je ovšem subjektivní a člověk od člověka se asi značně liší…

No samozřejmě, někdo nemá nikdy dost. Nevím, proč bych měl chtít víc, co bych tady s tím asi v tom paneláku dělal? Nekoupím si teď přece vilu a nebudu chodit po deseti místnostech od rána do večera. Ani jachtu už si nekoupím, ani dům na Mallorce, na cestu kolem světa si už netroufnu, tak o co jde?

Ale i mezi bohatými se najde řada výjimek – ať už je to Bill Gates, nebo slovenský prezident Andrej Kiska.

Jiří Bárta, ředitel Nadace Via, která se zabývá podporou filantropie a vám teď za totéž udělila cenu, říká, že je to s českými filantropy rok od roku lepší. Češi prý už nasytili svůj hlad po penězích a majetku a učí se o něco dělit.

Je to asi v takových vlnách. Třeba když jsou katastrofy, jako byla na Haiti, lidé na to dají. Ale co mě rozčiluje, jsou DMSky, to mi přijde jako trapný odpustek.

Jednou za čtvrt roku člověka něco upoutá, tak na to pošle třicet korun. Chápu, že to může nějakým nadacím pomoci, ale lidi si tím sami před sebou ospravedlňují, že v podstatě nedělají nic – vždyť to ani viditelně neovlivní jejich účet od mobilního operátora.

Já tedy rozhodně DMS nepoužívám, možná to bude i tím, že nemám mobil. Ale víte, co by to bylo za dřinu, kdybych ty dva tisíce musel měsíčně posílat DMSkami? A to bych si ještě musel koupit mobil, který jinak nepotřebuji.

Z dějin se nepoučujeme

Je vám 88 let, ale stále pracujete v organizaci, která má mladé generaci připomínat hrůzy holocaustu. Jak to zvládáte?

Ano, kdysi mě zatáhli do Historické skupiny Osvětim. Moje sestřenice, která bydlí v Sydney, napsala svému vlivnému příteli v pražské židovské komunitě, aby mě nějak zaměstnal, abych nezůstával jako čerstvý vdovec jen doma, nekoukal z okna a nezapšknul.

Pomáhám jim s putovní výstavou připomínající nacismus a jeho důsledky. Vyřizuju vše, na co je potřeba počítač a internet, což celkem ovládám. Tedy všechny ty e-maily, žádosti o peníze, organizování. Pak také jezdím na besedy po školách, pokud mne o to požádají.

Byť máme zkušenost s holocaustem, v Česku – v souvislosti s uprchlickou krizí – opět sílí extrémní pravice. A lidé slyší na její "řešení". Nedokážeme se poučit z minulosti?

Poučkou z dějin je, že se z dějin nepoučujeme. Bojíme se, cítíme se ohroženi, tak slyšíme na extremisty.

Je to spíše otázka výchovy. To by totiž i rodiče museli mluvit jinak, chovat se jinak a vychovávat děti k něčemu jinému. A když to vezmeme do důsledku, hlava státu je v podstatě také extremista. I když u něj to není přesvědčení, ale typický populismus.

Co říkáte tomu, že jste získal letošní Cenu Via Bona pro věrné dárce?

Moc velkou radost z toho nemám. Je to otrava, takto se zviditelňovat.

Někdo to má rád, já rozhodně ne. Já jsem radši ta šedá eminence, je to pohodlnější. Celý ten rozruch kolem mě je pitomost, zabralo mi to pět minut.

Kdybych to vyřídil e-mailem, mám to za minutu, stačily by dvě věty. Když má člověk internetové bankovnictví, naťuká trvalý bankovní příkaz v bačkorách z domova. To už je těžší jít nakupovat – chodit mezi regály a přemýšlet, co vlastně člověk chce a nechce. Takže není co oslavovat.

Cena Via Bona 2016

Cena Via Bona 2016

Nadace Via ocenila filantropy, kteří svým osobním nasazením či penězi pomáhají ve svém okolí.

Letos zvítězili:

  • Kategorie Srdcař a Cena veřejnosti: Zdeňka Mocňáková
  • Kategorie Mladý srdcař: Milan Dzuriak a Jakub Trefný
  • Kategorie Dobrá firma: Dušan Hopp, Auto Díly Servis s.r.o.
  • Kategorie Mecenáš: Sanjiv Suri
  • Kategorie Věrný dárce: Asaf Auerbach
  • Kategorie Závěť pomáhá: Ludmila Šilhánková
Dobré skutky konáme už jako děti, nezapomínejme na ně ani v dospělosti, apeluje kampaň Nadace Via. | Video: Nadace Via Bona |  00:42

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama