Na Ukrajině jste byl již mnohokrát. Vozíte tam humanitární pomoc a pomáháte lidem s evakuací. Mimo to se také znáte s tamními českými legionáři. Jak jste se k tomu dostal?
Pracuji v rámci iniciativy Mise Ukrajina. Původně jsme jezdili velkým autobusem pro uprchlíky na hranice, během cest nám ale došlo, že je vlastně vezeme jen z jednoho lehátka na druhé, a tak jsme jim začali na vlastní pěst zařizovat i ubytování. Každá cesta přinesla něco, co jsme ještě v životě nezažili včetně zkušeností, díky kterým jsme pak věděli, co příště udělat lépe.
Na Ukrajině jsem se seznámil se zesnulým vojákem Michalem Janíkem (první český legionář, který padl v bojích - pozn. red.), který v tu dobu působil ve Lvově. Společně s ním a dalšími dobrovolníky jsme se rozhodli, že začneme lidem vozit potřebné věci přímo do míst, které byly pod útokem. Pokud si totiž chcete být jistý, že ten, na koho útočí Rusové, dostane, co má, tak mu to musíte prostě přivézt. Je to dobré i pro fungování veřejné sbírky, protože můžete prokázat, že to opravdu došlo tam, kam mělo.
A s tamní českou jednotkou jste se tedy seznámil přes Michala Janíka?
Přesně tak. Jsem v kontaktu s českou skupinou, která je v Charkovské oblasti z jednotky Karpatská Sič, přičemž není možné uvést bližší lokaci. Novináři je tam sice navštěvují, ale už udělali tu fatální chybu, že bez dovolení vyfotili něco, co neměli, a sdíleli to.
A víte, kolik je tam bojovníků z Česka?
Přetlumočená odpověď člena české jednotky: "Momentálně tři. Až se vrátí kluci z rotace, bude nás asi osm."
Z rozhovorů je jasné, že tam tihle kluci zažívají strašné věci. Stalo se už, že to někdo z nich neustál a musel se vrátit domů?
Stává se to docela často. Lidé přijdou a během několika málo dní na základě zkušeností, které vidí a slyší, místo opouštějí. Pokud ale dobrovolník setrvá na frontě alespoň dva týdny, tak již většinou zůstává.
Ale fakt, že někdo přijde a ihned odejde, není nic výjimečného. Naši dobrovolníci na frontě působí bez nároku na honorář, z pochopitelných důvodů si musí některé vybavení obstarat sami, a pokud jej nemají, jsou v silné bojové nevýhodě. Například českým chlapcům chybí noční vidění. Každý den jsou tak na několik hodin v extrémním nebezpečí.
Navíc se vojáci pohybují neustále v opotřebovávací válce, která je hlavně o masivní dělostřelecké palbě, destrukci a o pomalém postupu vpřed nebo zpět. To, jestli v něčem takovém dokáže člověk vydržet, či nikoliv, zjistí opravdu až na místě. Mnohdy je pro člověka překvapením, co o sobě samém zjistí, jakmile se dostane na frontu.
Říkáte, že vojákům chybí noční vidění. Potřebují ještě něco dalšího? Například vodu, jídlo nebo léky…
Teď je skutečně nejnutnější, aby mohli v noci vidět. Snažíme se na vybavení sehnat finance. Je jedno, kdo jim to doručí, ale hlavně ať to mají. Když každou noc padne tma a vy nevidíte, ale 500 metrů od vás je někdo, kdo naopak vidí perfektně a dokáže taky perfektně střílet, tak je to prostě problém. Pokud se ale ptáte na optimální vybavení, tak je jím dělostřelectvo, raketomety, tanky a samozřejmě také cokoliv, čím udržíte kontrolu nad vzdušným prostorem.
Jaké jsou příběhy těchto bojovníků? Proč se rozhodnou jet na frontu?
To si myslím, že jednou řekne každý z těch chlapců sám. Motivy se různí a jen málokdy je pouze jeden. Někdo bojuje z přesvědčení, že je nepřípustné a šílené, aby Evropan vyrazil bezhlavě zabíjet Evropany s takovou nenávistí, že chladnokrevně střílí po civilistech, klidně ženách a dětech. Jiní zase bojují ze soucitu a na základě naší historie s ruskou okupací.
Mají rodiny? Nebojí se, že už se s nimi třeba nikdy neuvidí?
Paradoxně se tady občas objeví názor, že dotyčný je na místě právě "pro svou rodinu". Aby své schopnosti využil pro odvrácení možnosti, že jeho manželka a děti budou muset v následujících pěti letech utíkat s 30 kilovou taškou v jedné ruce a s dítětem na ruce druhé někam za hranice.
A mají i nějaký společný motiv?
Kluci věří, že se na Ukrajině bojuje i za naši zemi, protože věří, že Rus půjde dál. Ať už jsou to Češi nebo jiní Evropané, věří, že Putin válkou na Ukrajině zahájil svůj dlouhodobý plán pro obnovu toho, čemu Rusové rádi říkají "veliké Rusko". Kde tento plán začíná a končí, těžko říct. Už ale pouze to riziko, že je Česko jeho součástí, je pro mnohé motivem pro boj.
Jakým výcvikem tito bojovníci prošli? České úřady nekomentují, zda se do bojů na Ukrajině hlásí vojáci v aktivní službě, záložníci nebo třeba bývalí vojáci…
Někdy mají dobrovolníci již původní vojenský výcvik, dost často pouze základní vojenskou službu u nás. Někdy se jedná o dobrovolníky s dobrými taktickými schopnostmi a projdou výcvikem až na území Ukrajiny. Jindy je člověk natolik schopný sám od sebe, že přichází na frontu rovnou. To záleží na posouzení velení v daném místě.
Jak těžké je vojákům zajistit bezpečí?
V opotřebovávací válce dvou profesionálních armád s těžkou technikou vám bezpečí nezajistí nikdo. Dělostřelecká palba, soustavné nájezdy tankových divizí i pěchoty vytváří prostředí připomínající nekonečné hromobití. Ne nadarmo se tomu říká "ruská válečná mašina". Aby se tato mašina mohla posunout o několik kilometrů vpřed, musí nejdříve zneškodnit vše, co by mohlo ohrozit obsluhu dělostřelectva.
I to je důvod, proč se na frontě, kde působí i čeští chlapci, stále Rusům nedaří aktivněji prorazit a posunout frontu o výrazný kus dopředu. Přímé útoky pěchoty, tanků a obrněných vozidel, kteří mají vyčistit daný prostor pro posunutí dělostřelectva, se daří jednotce s českými vojáky zatím úspěšně odrážet.
Vy jste před rozhovorem s vojáky na frontě naše otázky konzultoval. Na základě čeho se rozhodujete, co můžete říct a co naopak ne?
S českými dobrovolníky konzultujeme vše, od informací, tak fotografií možných k prezentaci. Určitě je může ohrozit jakékoliv určení aktuální polohy. Nebo jasná možnost rozpoznat obličej. Také není vhodná prezentace zbraní, které používají nebo aktuální taktiky a plány budoucích přesunů.
Jaká je morálka vojáků na místě, mají stále pevnou vůli bojovat?
O tom není nejmenších pochyb. Vůle odporu vůči ruským vojskům je neuvěřitelná. Tak, jako Rusové používají psychologickou hru: "Vy nám zničíte jeden tank, druhý den přivezeme tři nové", tak obránci Ukrajiny vykazují stále větší vůli bojovat proti nepříteli i za cenu ztrát. Momentálně je právě vůle bojovat jednou z mála možností v čem Rusko převýšit.
A nemají přece jen někdy chuť to vzdát?
Tady se dostáváme k mentalitě sociálních sítí. Válka je na roky. Poslední válka, co byla v Evropě, trvala léta, a my máme za sebou teprve čtyři měsíce. Jak můžete ztratit vůli po čtyřech měsících? Je pravda, že někdo ji samozřejmě ztratí třetí den, ale když jdete bojovat, tak s tím počítáte.
Kluci na frontě mi říkali, jak překvapeně koukají na komentáře, ve kterých lidi reagují na to, když někdo zemře: "A co čekal?" Oni to čekají. Jdou do bitvy. To, že zemřou, je reálná šance. A to se týká i dobrovolníků. Váže se k tomu obrovský strach a schopnost se s tím vyrovnat, to má každý jinak. A pak jde o to, jak splníte ten úkol, který jste si nastavili. Ale jestli skončí vůle po čtyřech měsících, tak Rus vyhrál.
A jaká je morálka ruských vojáků?
Přetlumočená odpověď člena české jednotky: "Těžko říct, někdy jsou to profíci, kteří nám fakt zatápí. Někdy proti nám pošlou mladé kluky. Ale po těch dnech už nemůžeme říct, že by to byly nějaké jednotky, co nic neumí. Kolikrát mají lepší vybavení než my, to se týče třeba nočního vidění a termovizí."
Dostávají se k vojákům lepší zbraně ze Západu? Doslechla jsem se, že ačkoli se na Ukrajinu materiál posílá, končí na jiných frontách, v jiných částech Ukrajiny…
Tady je nutné říct, že Ukrajina je téměř celá obklíčena. Brání dva tisíce kilometrů dlouhou frontu, a to málo techniky, co se k ní dostává, musí alokovat podle aktuální situace na frontě i podle budoucích možných hrozeb. Například v podobě druhé invaze na Kyjev.
Do toho je třeba se potýkat s válečným byrokratickým prostředím, kdy je obtížně udržet v chodu základní řádné státní procesy. Takže ano, materiál opravdu musí končit v různých částech Ukrajiny, před Mikolajevem, u měst Kryvij rih, Záporoží, Charkov, Kyjev. Jednoduše všude, kde jsou zprávy o pohybu nepřítele.
Jak vypadá běžný den na frontě?
Přetlumočená odpověď člena české jednotky: "Jak kdy. Někdy je den, kdy odpočíváme. Ale většinou to vypadá tak, že jdeme na 24 hodinovou hlídku, během které se Rusové snaží projít. V tu chvíli zbytek, co odpočívá, musí pod neustálou palbou ze všeho, co Rusové mají, doběhnout posílit pozice. Po odražení zůstávají na pozici nějakou dobu. Pak se stahují zpátky odpočívat. Někdy za ten den musí vyběhnout až třikrát, tak je většina lidí někdy i tři dny bez odpočinku."
Zabití civilisté, zničené budovy a silnice, spálená auta na ulicích a improvizované hroby. Takto nám popsala situaci na Ukrajině členka Rady OSN. Souhlasíte s ní? Jak to tam teď vypadá?
Přesně tak. Zničené budovy a silnice, včetně vysokého počtu úmrtí, jsou následkem dělostřelecké a raketové palby. Jámu s velkým počtem mrtvých jsem ale neviděl, podle mých informací Ukrajinci pohřbívají své mrtvé tak, jak se rozhodne rodina zemřelého.
