Jaký máte pohled na české zdravotnictví?
Souhlasím s tím, že se do zdravotnictví má dát více peněz. V současné době dá Česko do zdravotnictví sedm procent z HDP; v desetiletém horizontu, protože rychleji to nejde, by se to mělo zvýšit na devět procent. Není dobře, že navýšení platů lékařů má platit jen stát. Myslím, že by si lidé měli nějakou část připlatit.
Jaký je podle vás k tomu důvod?
My to vidíme například v naší poliklinice ve Velkém Meziříčí. Když se tam platil třicetikorunový poplatek, tak to mělo samoregulační účel. Nechodili si tam všichni s lékařem jen popovídat, ale přišli tam, jen když měli nějaký problém. Výsledkem toho je, že čekárny poliklinik a ambulantních specialistů jsou plné. Doktoři nemají dost času se pacientovi věnovat.
Takže pacienti by měli nějaké poplatek platit?
Celkově by měli přispět na zdravotnictví. Dnes je nastaven systém českého zdravotnictví jako před třiceti roky. Stále jsou preferované lůžková zařízení. Ty lepší nemocnice nemusí žádat o dotace od státu nebo kraje, ale už moc není na investice. Z těch peněz dokážou zaplatit dobré doktory nebo přístroje, ale už není na opravu budov. Musí se to řešit. Je to ale politicky extrémně citlivá věc. Teď je do sněmovních voleb rok a půl, to si nikdo z politiků netroufne reformu zdravotnictví otevřít.
Vy také budete zvyšovat platy lékařů?
Když dostanou přidáno doktoři ve státních nemocnicích, tak budeme muset přidat také. My můžeme část peněz získat od zahraničních samoplátců, ale to všechno nepokryje. Je fajn přidávat lidem, ale chtělo by to nějaké koncepční řešení.
Bavíte se osobně s ministrem Babišem o změnách, kterou ve zdravotnictví jsou potřeba?
To, co jsem teď povídal, říkám i jemu. Je to můj názor. Dlouhodobě tu bude tlak Německa a Rakouska brát české doktory a musí se ty platy postupně vyrovnávat. Musí se ale nejprve zreformovat celá zdravotnická síť.
V jakém smyslu?
Více se specializovat. Dneska máte hodně okresních nemocnic, které nemají dostatek lékařů či sester, ale i peněz na koupě přístrojů. Stává se, že když máte tři nemocnice vedle sebe, tak v každé je gynekologie, urologie, interna, neurochirurgie. Mohl by to být tak, že jedna by si nechala gynekologii, druhá urologii a třetí internu. Specialisté by byli na jednom místě, operovali více, lépe by se vzdělávali. Kardiochirurgie nebo neurochirurgie by byly v krajských nemocnicích nebo v zařízení vyššího stupně. Je to spíše taková reorganizace práce. K tomu, aby se něco změnilo, je potřeba silný politický mandát. Teď si to nikdo netroufne. Pro politiky je jednodušší zvýšit lidem platy.
Ministr Andrej Babiš před několika dny napsal dopis šéfovi lékařů a píše v něm, že vaši doktoři mají vyšší plat oproti státním nemocnicím. O kolik lépe se mají?
Nevím, jestli se mají lépe. My od nich chceme nějakou produktivitu, aby byli milí na pacienty, což není běžné. Kdybychom je neplatili více než stát, tak by k nám nepřišli, protože u nás je to tempo práce vyšší. Když řekneme, že průměrný plat lékaře je v Česku 65 tisíc, tak u nás mají v průměru o desítky procent více. U zdravotních sester bude ten rozdíl menší.
Plat lékařů je tedy složen z nějakého základu a pak bonusů, když splní nějaký plán?
My máme fixní plat a k tomu mají variabilní složku měsíční nebo čtvrtletní a ještě roční. Ta měsíční nebo čtvrtletní je dána podle spokojenosti klientů, ti píší zpětné reakce, jak s námi byli spokojeni. Dávají naším doktorům hvězdičky. Vedle toho počítáme úspěšnost transferů nebo otěhotnění. Každý má také cíl provést dvacet pacientů za měsíc. Nechceme, aby dělali co nejvíce pacientů. To by nás dohnalo. Musí mít na ně čas. Vrátilo se nám to, protože nám pacienti píšou, že s nimi bylo vše prodiskutované. Na konci roku klíčoví primáři dostávají podíl i na zisku.
Zpět k dopisu ministra Babiše. Vyzdvihuje v něm, jak jste uspořili díky centrálním nákupům.
Já jsem byl překvapen, že když jsme koupili všechny soukromé kliniky a začali jsme vypisovat soutěže, tak jsme zjistili, že každá klinika měla jiného dodavatele. Teď jich máme čtyři, pět na každou kliniku. Tím, že jsme navýšili objemy, tak jsme došli k úspoře od deseti do čtyřiceti procent na té jedné věci. Kdyby se tak všechno dělalo centrálně! Ve zdravotnictví lítají velké marže pro výrobce techniky a léků.
Kolik jste tedy uspořili peněz?
Desítky milionů korun ročně. Jsou v tom zdravotnické materiály a přístroje. Jedna naše klinika kupovala ultrazvuk za 700 tisíc a my jich nyní kupujeme zhruba deset za 400 tisíc korun jeden. Ty úspory jsou extrémní. Dodavatelé každou chvíli buší na dveře a chtějí se dostat do sítě.
Loni na podzim se mluvilo o tom, že Andrej Babiš jednal s majitelem Agelu Tomášem Chrenkem o vstupu do této společnosti. Proběhla taková jednání?
S nějakými soukromými provozovateli se bavíme, ale jestli to dopadne, nevím. Tyto zdravotnická zařízení zakládali doktoři, kteří jsou tam od začátku, dneska mají mezi padesáti a šedesáti roky a rozmýšlí se, co dál. Když mají děti, tak to předají jim. Když ne, tak hledají partnera. My s takovými zařízeními jednáme. Uvidíme.
A i s Agelem?
Zatím ne. Myslím si, že to není ani na prodej. Neznám tedy kalendář pana Babiše, ale nevím o tom.
S kolika vlastníky zdravotnických zařízení probíhají jednání?
Jsou jich jednotky.
Jde o polikliniky, jako již máte ve Velkém Meziříčí?
Něco podobného.
Jak faktický vliv má Andrej Babiš na fungování vaší společnosti?
My chodíme za Andrejem, když potřebujeme schválit obchod. V Hartenberg Holdingu je nás dvanáct, najdeme, do čeho bychom chtěli jít, zkusíme se domluvit na předběžné ceně, děláme prověrku té firmy a pak je finále. Já za ním chodím ve dvou momentech: kdy mu oznamuji záměr, že do něčeho jdeme, kdy může říct, že to nechce, a pak ve finále. Probíráme to dvakrát za měsíc. Teď máme na schválení čtyři věci.
Kolikrát vám řekl ne?
Zatím jednou řekl ne, když se mu nelíbil obchodní partner. Jinak všechno ostatní prošlo.
Podle dat pojišťoven vaše zařízení inkasují za zdravotní péči zhruba 700 milionů korun. Kolik inkasujete od lidí, kteří si platí za péči sami?
V loňském roce to bylo okolo 700 milionů korun. Je to zhruba padesát na padesát. Polovina je z veřejného pojištění a polovina jsou samoplátci. A u nich je ještě polovina ze zahraničí. Například v naší největší klinice v Brně je 85 procent klientů ze zahraničí. Naopak ve Velkém Meziříčí bude 95 procent příjmů z veřejného pojištění.
Kolik peněz tedy každý rok investujete?
Každý rok dáváme 150 až 200 milionů. Když se Iscare rozhodne budovat vlastní nemocnici s poliklinikou, tak to bude násobně více.
V jaké fázi tento plán je?
Je to strašně na začátku. Buď prodloužíme nájem, nebo něco postavíme. Uvidíme. Problém máme v Gyncentru, které se potřebuje rozšířit, ale není kam. Zámeček v Hloubětíně je omezený. Ženy tam chtějí nadstandard, chtějí být samy na pokoji, ale neumíme to fyzicky udělat.
Jak úspěšní jste? Kolik žen, které přijdou do vaší kliniky, otěhotní?
Jsou tři druhy léčby. První jsou darovaná vajíčka, to jsme loni měli úspěšnost 65 procent. Potom máme klasický IVF cyklus, kde je úspěšnost zhruba 45 procent, a poslední je ze zmrazených embryí asi 40 procent. My to porovnáváme každý rok a máme v každém druhy léčby nárůst o pět procent. U darovaných vajíček jsme už blízko toho, co se v medicíně dá udělat. My jsme si najali Češku, která studovala v Cambridge, a ta v Brně studuje, jak by se to dalo ještě zlepšit. Strop bude nějakých 70 procent. Co se týče zmrazených embryí, tak u nich bychom se měli dostat určitě přes 50 procent. Tady ještě máme rezervu.
Když by se zvýšil věk žen na 43 let, do kterého jim pojišťovna zaplatí otěhotnění, co to pro vás bude znamenat?
Nám se už teď ten průměrný věk blíží ke čtyřiceti rokům. Nyní máme průměrný věk na všechny druhy léčby okolo 35 let a roste to každý rok. Čím je ta žena starší, tak se úspěšnost snižuje, ale není to nijak dramatické. Všichni dělají kariéru a nikdo nechce být ve dvaceti letech těhotný. Takže se ten věk bude posouvat, to se ale děje v celé Evropě. Když se věk zvýší na 43 let, trh naroste o pět procent, nečekám, že to bude nějak dramatické.
A jak by to v případě, že by mohly otěhotnět i ženy bez partnera, jak navrhuje ministryně práce a sociálních věcí?
V Anglii nebo ve Španělsku to už jde, je jich ale strašně málo. V Londýně jich máme desítky za rok. Když by to platil stát, tak bych jim mohlo být více.
Lékaři z jiné kliniky mluvili o tom, že je potřeba pacientkám říkat, že po 40. roce už nemá umělé oplodnění smysl.
Určitě neplatí to, že po čtyřicítce se už nedá léčit. Většina zahraničních klientek k nám přichází po dvou zahraničních cyklech, kdy jim to nevyšlo, a našly si na internetu, že naše statistika je dobrá, a ty ženy mají určitě přes čtyřicet let.
Ale ten věk se donekonečna zvyšovat nedá.
Naši lékaři říkají, že by bylo nejlepší, kdyby přišly do třicítky. Ale oni chodí stále později. My jsme tu měli pacientku, které bylo přesně 39 let (do tohoto věku léčbu hradí pojišťovny - pozn. red.) a teď jí to pojišťovna nechce zaplatit. Ta žena pracovala a odváděla zdravotní pojištění. To je smutné.
