Když byl vojákem, strávil Luděk Trojánek několik let v Iráku i v Afghánistánu. Posledních pět let působil jako bezpečnostní koordinátor výcviku afghánských pilotů vrtulníků, který pod patronací americké armády probíhal v Česku, konkrétně v Hradci Králové. Projekt zahrnoval deset cyklů zhruba po dvaceti letcích. Afghánští piloti se učili na vrtulnících ruské provenience Mi-17, ti poslední pak přešli na Slovensko učit se na amerických strojích Black Hawk.
Část z nich měla štěstí, po mimořádně rychlém obsazení Afghánistánu ozbrojenci Tálibánu zůstali v zahraničí v bezpečí. Jejich rodiny a mnoho jejich kolegů ovšem takovou kliku nemělo. "Strašně se jich dotýká paušalizace, že celá afghánská armáda utekla bez boje, že jsou zbabělci. Jenže bez prostředků a velení se bojovat prostě nedá," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Luděk Trojánek, který je s některými v kontaktu. A popisuje, jak se piloti vycvičení v Česku i jinde v zahraničí musí před Tálibánem schovávat, hrozí jim smrt. A někteří už nejsou mezi živými.
Celý svět řeší, jak je možné, že afghánská armáda tak rychle složila zbraně, týká se to i pilotů, kteří se cvičili u nás a které jste měl pět let na starost?
Rozhodně to nejsou zbabělci, jak se objevuje v různých komentářích. A netýká se to jenom pilotů. Vím, že spousta kluků, s nimiž jsem byl v kontaktu, je po smrti, padli v boji. Z posledních informací, které mám, také vím, že tři zahynuli při pokusu uprchnout přes hory s technikou, aby se nedostala do rukou Tálibánu. Několik z nich je mimo Afghánistán, jsou rozesetí po světě, pár jich je ještě na Slovensku, ti se nestihli vrátit z výcviku.
A všichni tito vojáci mi říkají jednu věc: Když nemáte k dispozici naftu, munici, peníze ani jídlo, tak zkrátka nemůžete bojovat. V jejich případě tedy nejde o nějakou zbabělost. Strašně se jich dotýká paušalizace, že je celá afghánská armáda zbabělá, že utekla bez boje… A to se o váznoucí logistice a zásobování v některých oblastech samozřejmě mluvilo už v době, kdy afghánskou armádu aktivně podporovali spojenci.
To se tedy bavíme o zkušenostech pilotů vrtulníků?
Hlavně o nich, protože bez paliva také nemohou létat. Někteří z nich padli. Nicméně nedostatek nafty nebo munice se samozřejmě týká i prostých vojáků, kteří dostali od Tálibánu na výběr ze tří možností: zemřeš; půjdeš s námi; nebo tady nech zbraň a jdi domů rolničit, my ti nic neuděláme. Každý se pak musí rozhodnout sám, jak se zachová.
Máte tedy zprávy o pilotech, kteří padli v boji…
To jsou kluci, kteří byli v Česku na výcviku, a čas od času mi jejich kamarádi poslali fotku, že ten a ten už není živý, padl v bojové akci. Navíc se tam například při evakuaci srazily dva vrtulníky a zahynuli letci, které jsem osobně dobře znal. A za těch pět posledních let to číslo neustále stoupalo.
Čili se nebavíme o posledních týdnech.
Ne, to mám zatím jen zprávy o těch třech pilotech, kteří padli vyloženě teď v poslední době, snažím se pak ověřit informaci, která se údajně objevila na nějakém íránském serveru, že i čtyři ženy pilotky, které se u nás cvičily, mají být po smrti. Zatím se mi podařilo zjistit, že dvě z nich by mohly být živé. Jedna utekla do Spojených arabských emirátů, druhá snad do Tádžikistánu.
Předpokládám, že se nyní i ostatní piloti budou snažit uprchnout přes hranice.
Přesně tak. Některým se to povedlo, další se nestihli domů vrátit ze zahraničního výcviku a někteří tam prostě zůstali. Jeden z nich mi posílal společné fotky pilotů a označil mi na nich kluky, které jsem znal a kteří stoprocentně zahynuli při pokusu o přelet přes hory směrem na Tádžikistán.
To byla nehoda, nebo je sestřelili?
Ne, byla to nehoda, zahynulo celkem osm lidí, zřítili se do hor, tři z nich byli piloti.
V médiích se objevila informace, že se někteří afghánští piloti pokusili dostat za hranice v armádních letadlech…
Je to možné, oni mají vrtulová, proudová letadla…
Letci jsou zvláštní složkou armády, se speciálním a drahým výcvikem, Tálibán letectvo nemá, co s takovými lidmi bude?
Ano, Tálibán letectvo nemá a ani nechce, byť i tak by piloty ve svých řadách určitě uvítal. Tálibové vědí, že je letectvo strašně drahé a také je velmi náročné udržet vrtulník či letadlo v provozu, potřebujete třeba letecké inženýry, které oni samozřejmě nemají. Čili pro ně je spíše nebezpečné, že by mohli být piloti a obecně letectvo využiti v boji proti nim samotným, takže raději techniku zničí a zlikvidují i lidi, kteří ji umí ovládat. Tohle je obrovské nebezpečí právě pro piloty.
Máte od nich nějaké aktuální informace?
Jsem v kontaktu s klukem, pilotem, který se skrývá poblíž letiště v Kábulu a shání pomoc. Snažím se kontaktovat různé strany, aby mu pomohly. Těžko se ověřuje, zda je to pravda, ale on tvrdí, že mu Tálibán umučil dva bratry. Je zoufalý, obává se nejhoršího. Potřebuje se dostat přes tálibánské ozbrojence na letiště a odletět za hranice.
Z jakých konkrétních provincií máte zprávy?
Co se týče pilotů, tak se to týká hodně Kábulu a potom provincie Kandahár. Osobní kontakty mám pak s lidmi z provincie Pandžšír, ale tady se postavili proti Tálibánu a Pandžšír jako jediná provincie klade odpor, nechce být pod vládou tálibánců, což se ani nedivím. Několikrát jsem tam byl a oni vždy říkali, že je to území, které nikdo nikdy nebude ovládat.
S kolika lidmi jste tedy v těchto dnech v kontaktu?
Intenzivně s pilotem, který je mimo Afghánistán, pak mám několik kolegů, kteří jsou na Slovensku, s kluky, kteří zůstali v Afghánistánu, před týdnem jsem ztratil kontakt s holkou, která také byla v Česku na výcviku. Teď se ji snažím dopátrat, měl jsem totiž zprávy, že ji údajně popravili, snad by ale měla být v pořádku. A ozývají se mi další. Právě třeba pilot, který se skrývá v Kábulu, nebo otec jednoho z nich, generál.
Jak ti lidé, s nimiž jste v kontaktu, popisují situaci v Afghánistánu, můžete jejich zkušenosti přetlumočit?
Jeden kamarád mi ani nepíše, posílá zvukové zprávy po WhatsAppu, říká, že je to špatný, je nešťastný, má rodinu v Kábulu, jeho táta je lékař, podnikatel, máma učitelka, bratr a sestra nikdy nedělali nic špatně, ale už jsou mimo hru, nikam se nedostanou. On se pro ně vrátit nemůže, protože je to pilot a Tálibán má podle něj jejich seznamy a on říká, že jakmile by se dostal do Afghánistánu, tak ho okamžitě popraví…
Naznačoval jste, že oni mluví o nebojeschopnosti afghánské armády, můžete to rozvést?
Technika tam samozřejmě zůstala po Američanech. Afghánští vojáci ji ale nemají čím natankovat. Nicméně už před rokem, když jsem byl v Kábulu, si stěžovali, že s pohonnými hmotami a obecně se zásobováním je to strašně složité, že jim do těch odlehlých míst, jako je Kandahár, musely vozit veškeré zásoby vrtulníky a tyto letecké trasy byly přerušeny - čili ti vojáci tam zůstali odříznutí a neměli jinou možnost.
Oni armádní techniku ničí?
Ne, nechají ji tam. Tedy krom pokusů dostat vrtulníky přes hory za hranice. Utečou, ale nikoliv s tím, že utekli z boje, ale proto, že byli nebojeschopní.
Mluví s vámi o svém velení?
Oni nyní velení ani neznají, jsou odříznutí, komunikace nula, velení nula a vše to na ně působí, že situace na předání moci Tálibánu byla předem připravená, ale o tomhle já nechci spekulovat. Nicméně samotní Afghánci to tak skutečně vnímají, oni vědí, že neměli jinou šanci, ale zároveň je mrzí, že na ně svět pohlíží jako na zbabělce. Přitom bojovat ani nemohli, zkrátka neměli prostředky.
Mluvil jste o třech možnostech, které vojáci dostali od Tálibánu, myslíte, že těm, kteří složili zbraně, hrozí nějaké nebezpečí?
Myslím, že prostým vojákům, chlapům, kteří vyrůstali v oblastech, kde pak jako vojáci působili, by nebezpečí hrozit nemuselo. Ale v případě pilotů, kteří ještě navíc byli v zahraničí na mezinárodním výcviku podporovaném americkou vládou, kam se adepti striktně vybírali, bylo to úzce profilované, je to úplně jiné. Nevěřím, že se v té rychlosti, s jakou Tálibán obsadil Kábul, stihli zničit veškeré databáze, seznamy čili se k nim teď na příslušném ministerstvu či velení armády dostane úplně každý, jsem přesvědčený, že všem hrozí naprosto jasné nebezpečí a likvidace. Ostatně oni sami o tom mluví naprosto jasně.
Byl jste s nimi v kontaktu ještě před tím, než došlo k tak dramatickému zlomu v postupu Tálibánu na Kábul?
Když začaly prosakovat první informace o tom, že Tálibán obsazuje jedno provinční město za druhým, tak jsem je kontaktoval a ptal se, zda jsou v pořádku, zda nepotřebují nějakou pomoc. V tu chvíli mě ještě ujišťovali, že jejich armáda je dostatečně silná, že Američané nad nimi drží garance, že situaci zvládnou. To rychle vzalo za své…
Z toho, co říkáte, vyplývá, že afghánská armáda nebyla na boj s ozbrojenci Tálibánu příliš připravená…
Nebyla. Obecně řečeno: výzbroj měli v pořádku, jednotliví vojáci a jejich instruktoři tam jistě odváděli, co mohli, bohužel se podle mě nestačila vybudovat dost silná logistika, tálibové postupovali a zásobovací trasy nefungovaly. A samozřejmě výrazný vliv mělo špatné velení a korupce, která tam běžně funguje.
Jaká byla podle vašich zdrojů situace v Kábulu, o němž se vůbec nepředpokládalo, že by padl tak překotně?
Protože to bylo tak překotné, tak rychle byla armáda uzemněná, umrtvená, mají pocit, a zprostředkovaně pak i já, že lze těžko věřit tomu, že rychlý příchod Tálibánu byl nečekaný. Vše z jejich pohledu nasvědčuje tomu, že převzetí moci bylo připravené. Mluvím teď o názoru několika pilotů, kteří v Česku zpravidla byli v posledním cyklu a s nimiž jsem v kontaktu.
A jaký mají názor na své spojence z NATO, kteří chvatem opouští Afghánistán?
Co jsem slyšel, tak jsou zklamaní, přijdou si odhození, odložení. Je ale fakt, že oni to v podstatě takhle cítili už v létě loňského roku, když se americká administrativa rozhodla z Afghánistánu odejít, což je samozřejmě její právo. Už tenkrát otcové těch našich kluků, kteří za svůj život prožili ve své vlasti mnohem víc dramatických okamžiků, říkali, že to nepřinese nic dobrého.
Leží odpovědnost za afghánské piloty vrtulníků vycvičené v Česku i na nás, na české straně?
Nemyslím si. To už není zodpovědnost nikoho, to už je jakási vůle solidarity, přátelství a potřeby někomu pomoci. Těm lidem jde o život. Jsou to profesionální vojáci, sloužili, pardon, slouží v armádě, prohráli válku, když to tak řeknu. Nechtěli se vzdát, ale kvůli okolnostem museli prchnout stejně tak, jako v roce 1939 prchali naši vojáci do zahraničí, aby pak mohli bojovat za Spojence. A nikdo je neměl za zbabělce jen proto, že odešli z obklíčeného území a pak se pokusili dostat zpátky.
Situace v Afghánistánu je stejná, došlo tam k okupaci, k vítězství Tálibánu. Vojáci se rozprchli, odešli do anonymity a některým se podařilo utéct do zahraničí, aby se mohli vrátit a bojovat. Že nemají odvahu a čest, se prostě vojákům nebojeschopné armády neříká.
