Když Tálibán krátce po převratu v létě 2021 uvedl, že se změnil, byla to tenkrát jen zástěrka k uklidnění situace?
Situace není stejná jako v 90. letech. Ty nejbrutálnější praktiky typu kisás, což je jeden z principů práva šaría, kterým Tálibán během své předchozí vlády ospravedlňoval nárok na odplatu, tady teď nevidíme. Místní kolegové mi přitom několikrát vyprávěli, jak lidé odsouzení za vraždu byli dřív pod dohledem úřadů celkem běžně veřejně popravováni na stadionech rodinami jejich obětí, často upálením nebo ukamenováním. Samozřejmě absence těch nejhorších projevů radikálního islamismu neznamená, že je všechno růžové.
Můžete to rozvést?
Ženy jsou z veřejného života vytlačovány čím dál víc, především omezováním jejich svobody pohybu. Odpíráno jim je často také právo pracovat nebo studovat. Média to mají rovněž složité. Přes 60 procent novinářů přišlo od srpna 2021 o práci, většinou proto, že televizní i rozhlasové stanice silně dotovala předchozí vláda a po převzetí moci současným režimem ztratily velkou část příjmů.
Přesto se podle vás nedá říct, že Tálibán je stejný jako před lety. Čím to je?
Je zajímavé sledovat, jak ani samotný Tálibán není v zavádění mnoha zmíněných kroků jednotný. Mísí se v něm totiž celá řada názorů na správnou interpretaci víry. Zatímco někteří jeho vlivní představitelé vystupují například proti zákazu studia dívek na středních a vysokých školách, neboť pro takovou věc nevidí v žádném svatém textu opodstatnění, jiní argumentují, že stávající politika je stále polovičatá a nejde dost daleko. Různá nařízení jsou tím pádem realizována s odlišnou mírou intenzity napříč jednotlivými provinciemi podle toho, jaká frakce drží nad daným územím kontrolu.
Konec války s sebou, jak tvrdíte, přinesl lepší bezpečnostní situaci. Za jakých podmínek na místě působíte?
Tálibán má v Afghánistánu mnoho nepřátel. Mezi ty hlavní, se schopností provádět vůči centrální vládě ozbrojené útoky, určitě patří Islámský stát provincie Chorásán. Jeho příznivci kabinet v Kábulu označují za skupinu ochotnou spolupracovat se Spojenými státy a Západem, čímž se údajně zpronevěřuje islámu. Poslední dobou nijak neskrývají ani svou nenávist k mezinárodním humanitárním organizacím. Prostřednictvím nejrůznějších lží, dezinformací a často i celých konspiračních teorií nás osočují ze spiknutí proti Afgháncům.
Dochází i k útokům?
Útoky provádí Islámský stát docela pravidelně. Mezi cíle patří různé vládní budovy, instituce, někdy ambasády. Naše bezpečnostní protokoly jsou kvůli tomu dost striktní. Vycházení mimo základny nebo nemocnice je zakázané, spíme vlastně tam, kde pracujeme. Pohyb mezi projekty je reálně možný jenom označenými auty po předchozí koordinaci, občas letadlem Lékařů bez hranic. Vyjít sám na ulici nepřipadá v úvahu.
Afghánistán je velmi izolovaný od zbytku světa, nebýt novinářů, nevíme z místa téměř nic. Občas se do médií dostane nějaké svědectví, díky kterému si můžeme představit, v čem tam lidé žijí. Co je na situaci nejhorší?
Asi bych se nesoustředil jenom na to nejhorší. Člověk tady sice žije tak trochu v extrémech, ty ale nejsou pouze negativní. Utrpení vidím hodně, úžasných momentů plných schopnosti lidí obětovat se v těžkých chvílích pro druhé nicméně také.
Jeden den mluvíte s rodiči, kteří dětem dávají prášky na spaní, aby dokázaly s prázdným žaludkem alespoň na chvilku usnout - melatonin je tady v některých místech levnější než suchý chleba -, a to samozřejmě těžké je. Záhy však sledujete tu nesmírně inspirativní dovednost místních zdravotníků podrobit své práci veškerý čas a pohodlí, aby takovým rodinám pomohli. Pracovní dobu prostě neřeší.
Vnímat Afghánistán čistě jako tragédii bez naděje by znamenalo opomíjet jejich nasazení a všechny ty zdánlivě malé, nesmírně silné momenty lidskosti, kterých je tady každý den plný.
Vaším hlavním cílem je zajišťovat zdravotní péči, kterou si tamní lidé nemohou dovolit. Ještě horší přístup k péči mají ženy. Jak řešíte dovoz zdravotnického materiálu?
Jako Lékaři bez hranic s dodávkami zdravotnického materiálu problémy nemáme. Logistika a zásobování nejsou ve zdejším prostředí nejjednodušší, to ale můžeme říct i o našich misích v Jemenu, Pákistánu, Bangladéši, Nigérii a řadě dalších míst. Jsme zvyklí.
Jaká rizika v Afghánistánu pramení z toho, že tamní ženy nesmí studovat ani pracovat?
Ženy ještě ve zdravotnictví pracovat mohou, přímé dopady na naši práci tedy zatím nevidíme. Zákaz studia medicíny se ale velmi negativně projeví na dostupnosti zdravotní péče v budoucnu. Problémy sehnat kvalifikované všeobecné lékařky, sestry, porodní asistentky nebo gynekoložky Afghánky máme už teď.
Jestli nebude mít další generace přístup ke vzdělání, věci se jenom zhorší. Ženy navíc samy živí zhruba deset procent domácností v Afghánistánu, často protože muže jim zabila či zmrzačila válka. Když přijdou o práci, nebude v rodině nikdo, kdo dokáže dětem zajistit střechu nad hlavou. Žít v téhle nejistotě, a navíc ve společnosti, která vás považuje za cosi méněcenného, se už těžce podepisuje na jejich psychickém zdraví.
Více než polovina obyvatel nemá práci, jak se s tím vyrovnávají? Vidíte v ulicích nějaké protesty?
Moc nevidím. Spousta obyvatel sice současnou vládu nemůže vystát, po dvaceti letech války a každodenních obav, jestli jim granát nezabije někoho z rodiny, už ale zkrátka nemají sílu vzdorovat dál. Setkal jsem se i s lidmi, kteří frustraci cítí hlavně vůči sobě samotným. Vědí, že mlčením podporují ideologii, která jim není vlastní. Cestu ke změně však nevidí. Někteří proti Tálibánu jako vojáci bojovali roky. Prohráli.
"Když jsme je neporazili s NATO za zády, co zmůžeme teď sami?" řekl mi nedávno pán v Kábulu. "Mrzí mě, co se z nás stalo. Světlo na konci tunelu nevidím," dodal, když pak vysvětloval, proč dodržuje zákaz nevozit taxíkem ženy. Jejich protesty proti režimu z velké části ustaly. "Naději jsem ztratila. Občas se akorát modlím, aby moje další dítě byl kluk," popsala mi jedna naše pacientka.
Přece jen, nějací odpůrci systému se ve společnosti najdou vždy, nebo je Afghánistán výjimkou?
Samozřejmě, je těžké generalizovat. Řešil jsem tady také případy, kdy úřady zatkly členy našeho afghánského personálu, protože Tálibán na sociálních sítích aktivně kritizovali. Hodně hlasitých odpůrců režimu navíc uteklo do zahraničí a jejich protesty se teď různými způsoby projevují spíš tam.
Kam podle vás teď situace v zemi směřuje?
Bude-li aktuální stav pokračovat, humanitární krize se prohloubí. Zdravotní systém je podfinancovaný a přetížený už teď. Případy podvyživených dětí nám neustále stoupají. Bez konkrétních kroků je naivní si myslet, že dojde ke zlepšení.
A jak k této krizi přistupuje Tálibán?
Ono by bylo zavádějící hodnotit Tálibán jako nějaké homogenní uskupení bez různých názorových proudů. Je v něm nepochybně křídlo, které současnou humanitární krizi nevidí jako problém. Role státu totiž podle něj není zajistit občanům důstojné podmínky pro život, ale spíš čistotu víry, aby jim tím umožnili vstup do posmrtného ráje. Nám takové chápání politiky zní šíleně, což ale naše principy liberální demokracie některým zdejším úředníkům také.
Má tedy alespoň část představitelů režimu zájem na zlepšení situace?
Myslím si, že ano. Jednání s humanitárními i rozvojovými organizacemi probíhají neustále, stejně jako různá diplomatická setkání na poli mezinárodních vztahů. Nicméně dokud jsou všechny strany "zabetonované" ve svých pozicích, šance na pokrok je malá.
Co myslíte tím, že jsou zabetonované ve svých pozicích?
Státy nebudou poskytovat pomoc zemi, která nedodržuje základní lidská práva, zatímco islámský emirát (oficiální název mezinárodně neuznaného státu po tálibánském převratu zní Afghánský islámský emirát, pozn. red.) si nenechá diktovat, co je a co není správná interpretace afghánské kultury.
Měl by podle vás svět začít s Tálibánem více spolupracovat, aby se krize v zemi zmírnila, nebo by měl trvat na stanovených slibech a zárukách, které požaduje po Tálibánu?
Afghánistánem zmítá politická krize, která nemá humanitární řešení. Já bych si ze své pozice nikdy netroufl říkat, co takové řešení má nebo nemá obsahovat. Nemůžeme se však tvářit, že dopady mezinárodních sankcí na místní populaci nevidíme. Neochotě třetích států podporovat zemi pod kontrolou teokratického režimu svým způsobem rozumím. Západní politici si však musí uvědomit, že jsou to i jejich kroky, za které teď často svými životy platí běžní Afghánci. Současný přístup nefunguje.
