Praha - Svůj poslední boj s jednotkami hitlerovců na území Československa svedly polské tanky a samohybná děla společně s výsadkem samopalníků v okolí pražských Ďáblic. Nadporučík Henryk Maruszak neměl spojení s žádným velitelstvím, takže se ve vítězné euforii tak trochu "utrhl ze řetězu".
Se svými vojáky postupoval na Prahu od Mělníka přes Hoštku, Liběchov a Byškovice. Ještě předtím však jednotky 2. polské armády osvobodily Lobendavu, Šluknov, Rumburk, Českou Lípu či Děčín.
Mezi muži nadporučíka Maruszaka přesto vládla hodně napjatá atmosféra, a to i po porážce nacistů. Dozvídáme se o ní až dnes.
Druhou armádu Wojska Polskiego (byla součástí 1. ukrajinského frontu maršála Ivana Koněva) tvořili totiž propuštění vězni ze sovětských gulagů, bývalí dobrovolníci z prolondýnské vojenské organizace Armija Krajowa či varšavští povstalci.
Polská nenávist
Nesmiřitelné rozpory mezi Poláky a Sověty v boji tak patrné nebyly. Vygradovaly ale už 13. května 1945 v Mělníku na společné slavnostní přehlídce partyzánů z brigády Národní mstitel, Poláků a rudoarmějců.
Už před přehlídkou se mezi Poláky a Sověty strhlo několik velmi tvrdých potyček, které jen potvrzovaly nenávist Poláků k jejich "bratrům ve zbrani" (především po zprávách o vraždách 20 000 polských důstojníků v Katyni v roce 1939).
Právě 2. polskou armádu považuje historik Jindřich Marek za zvláštní směsici lidí, v níž se koncentrovaly všechny křivdy, rozpory a symboly Polska posledních sta let. "Nenávist Poláků k nacistům byla však ještě větší než ta potlačovaná k Sovětům. Proto spolu mohli tvořit jeden válečný front," vysvětluje Marek zvláštní bojové soužití.
Podobně to ostatně měli i mnozí Čechoslováci, kteří prošli sovětskými pracovními lágry na Sibiři. Vstup do československé jednotky v SSSR byl jedinou možností, jak se z gulagu dostat.
Před jistou smrtí tak volili "jen" tu možnou.
Sovětům se hodili i kaplani
Sověti trvali na tom, aby jim podřízené polské divize měly polní kaplany. Právě oni měli nevraživost tlumit.
Protože však žádní nebyli k mání, sehnali si je "po sovětsku".
"Rudoarmějci narazili například při průzkumu v jakémsi kostelíku na polského kněze, kde ho hned bez řečí sebrali a dopravili na své velitelství. No a tam udělali z překvapeného chudáka faráře na místě polního kaplana 7. polské divize. Před bojem se tedy mohla konat mše," dodává Jindřich Marek.
Konala se i před bojem ráno 9. května - tedy po německé kapitulaci. Jednotky 36. polského pluku překročily kolem osmé hodiny české hranice ve směru na Lipovou. Předvoj 1. pěšího praporu se však u obce Röhrsbach (dnešní osada Liščí) ocitl v silné kulometné palbě. Čelo praporu zasypaly dělostřelecké granáty spolu s minometnými střelami.
"Nepřítel se bránil mimořádně zarputile," píše se v záznamech polského pluku. Při postupu Poláků na Prahu se to pak opakovalo ještě mnohokrát. Vždy to znamenalo oběti na životech, i když už válka skončila. Hroby a pomníčky polských vojáků jsou dodnes k vidění v desítkách českých obcí a měst.
S Poláky se počítalo i při pražské operaci. Z předcházejících bojů byla ovšem polská armáda zdecimovaná, na polovičních stavech, o strašném stavu bojové techniky ani nemluvě.
Velitelé divizí, pluků i jejich vojáci to nakonec přesto zvládli skvěle, takže se Poláci podíleli nejen na osvobozování Šluknovska, ale i Mělníka.
Jednoduché to ale neměli: Sověti na ně dozírali nesrovnatelně přísněji než například na Československý armádní sbor v SSSR. Polákům nedůvěřovali. Jejich 2. armáda trpěla například zoufalým nedostatkem velitelů. Sověti přitom na Sibiři věznili tisíce kvalifikovaných polských důstojníků z Armii Krajowe.
Sovětský tank s polskou orlicí
Polský podíl na osvobození republiky se Čechům připomněl i v době, kdy padl komunistický režim, připomíná Eduard Stehlík.
V Mělníku stál na podstavci tank sovětské výroby s velmi atypickou - takzvanou čeljabinskou - litou věží. Tank byl převezen do Vojenského technického muzea v Lešanech, kde se však - k překvapení historiků - při opískování a čištění věže vyloupla zpod nánosu barev původní polská orlice. Pomník byl přitom vzpomínkou na sovětské vojáky.
Poláci ale do války v Československu zasáhli i jinak než při pozemních operacích. Zapomíná se třeba na polskou 301. peruť RAF Obránců Varšavy, která z Velké Británie shazovala parašutisty a zbraně po celé okupované Evropě.
Na území protektorátu Čechy a Morava například polští letci shodili čs. paraskupiny Tungsten, Platinum-Pewter, Carbon či Clay. Na Olšanských hřbitovech je tak například pochováno sedm polských letců, kteří byli sestřeleni u Prešova - při jedné z takových zbrojních zásilek.
Podle Jindřicha Marka polští vojáci od nacistů osvobodili i značnou část tehdejší takzvané "sudetské župy", na níž žili většinou jen Němci. Zpravidla fanatičtí nacisté - od Krušných hor až po Liberec. Po jejich odsunu je nahradili Češi, kteří ovšem neměli o zásluhách Poláků ani ponětí.
Dnes jejich hrdinství připomínají jen pomníky, hroby a pamětní desky. "A macešsky se ke svým vojákům kvůli jejich příslušnosti k Rudé armádě dosud chová - pro nás nepochopitelně - i Polsko," dodává Marek.
Při úporných bojích (bez ohledu na blížící se německou kapitulaci) padlo při čtyřdenní osvobozovací misi od lužického Budyšína až po český Mělník 39 polských důstojníků, 72 poddůstojníků a 180 vojínů. Dalších 902 polských vojáků bylo zraněno.
Poláci naopak zlikvidovali 580 hitlerovců, zničili 13 tanků, 28 děl a minometů, 45 vozidel a zajali 3086 důstojníků a vojínů.
Rumuni s maršálem Malinovským
Ztráty Rumunů byly při osvobozování Československa strašné. Podle badatele Vlastimila Schildbergera jich na území dnešního Česka a Slovenska padlo 66 495.
Osvobodili 31 měst a 1722 vesnic. Jen ve Zvolenu je pochováno 10 504 rumunských vojáků. A třeba v Brně 1501.
Další desetitisíce pak byly zraněny.
To, že rumunské hrdiny objevujeme až nyní, má podle historiků několik příčin. Dosud se nikdo nevydal do rumunských archivů. Rumunsko se navíc odmítlo podílet na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, takže vše rumunské bylo za totality tak trochu tabu.
Na obrovských ztrátách Rumunů se podle Eduarda Stehlíka podepsala zejména skutečnost, že velitel 2. ukrajinského frontu Rodion Malinovský nasazoval 1. a 4. rumunskou armádu na nejsložitější úsecích. Natolik obtížných (zejména na Slovensku), že obětem nezabránily ani zkušenosti Rumunů z bojů na východní frontě, byť ještě na straně nacistického Německa.
U Stalingradu například bojoval proti Rudé armádě 2. královský tankový pluk. Ten samý pak útočil na wehrmacht na Slovensku.
Obě rumunské armády se mimochodem hornatým středním Slovenskem probíjely po boku 1. čs. armádního sboru Ludvíka Svobody a už tehdy jejich součinnost komplikovala jazyková bariéra, z níž vyplývaly nejrůznější paradoxy. Jako třeba když Čechoslováci vyslali k moravským hranicím rotu zvláštního určení na hloubkový průzkum a Rumuni je drželi celý týden v zajetí, než se vše vysvětlilo.
"Rusko-české dokumenty jim nic neříkaly, nerozuměli jim," vysvětluje Marek. Potíže s domluvou neměl snad jen maršál Malinovský, který hovořil - stejně jako většina rumunských vyšších důstojníků - plynně francouzsky.
Při osvobozování Československa zasáhl do bojů i Rumunský královský letecký sbor s 240 letadly s pěti stovkami bojových vzletů, při nichž bylo zničeno okolo stovky nacistických letadel. Československo osvobozovalo celkem 248 430 rumunských vojáků.
Kde domov můj a Ha-Tikva v plynových komorách
České ministerstvo obrany se podle Stehlíka snaží alespoň zčásti napravit svůj dluh vůči Polákům, Rumunům i Rusínům - například obnovou pomníků a hrobů padlých či vyznamenáváním dosud žijících.
"Nedávno jsme například uvolnili peníze na rekonstrukci hrobu rumunských vojáků v Moravském Písku," uvádí namátkou.
Největší - a už provždy nesplatitelný - dluh ale podle něj máme vůči podkarpatským Rusínům (Podkarpatská Rus byla tehdy součástí Československa). Především oni společně se Židy vytvořili 1. čs. prapor v SSSR.
"Desetitisíce Rusínů zahynuly v sovětských pracovních táborech a další tisíce v bojích s nacisty. O těch, kteří byli jako Židé z Podkarpatské Rusi zplynováni v koncentračních táborech, ani nemluvě. Nelze si už ani představit tu hrůzu, avšak zpoza uzavřených dveří plynových komor zazníval zpěv: nejdříve Kde domov můj a pak i Ha-Tikva (nynější izraelská hymna - pozn. red.)," připomíná Stehlík.
Rusíny řadí k nejhouževnatějším a nejstatečnějším vojákům, kteří mají i dnes tu smůlu, že je mnoho lidí zaměňuje za Rusy - se všemi předsudky.
