Alto Catumbela, Angola (od našeho zpravodaje) - Svítání nad angolským městečkem Alto Catumbela proťala střelba. Její zvuk doléhal k přízemním domkům s upravenými předzahrádkami a oknům, za kterými zrovna spali českoslovenští experti a jejich rodiny. Často s malými dětmi. Rodiče tehdy desetiletého Petra Kociana si mysleli, že opilí vojáci pálí do vzduchu.
Křik, který vystrašení poslouchali za zdmi, je ale rychle vyvedl z omylu. Nedaleko vybuchla nálož, ulice byly plné ozbrojenců, několik kulek se zavrtalo přímo do fasády jejich domu. Vojáci vyrazili vchodové dveře a vpadli dovnitř.
"Měl jsem na nohou jen spartakiádní cvičky jarmilky, modré socialistické tepláky s gumou u pasu a tričko," vzpomíná Petr Kocian. Dramatické chvíle, od kterých v neděli uplynulo přesně 40 let, si vybavuje do nejmenšího detailu.
V šest hodin ráno začal na jihozápadě Afriky největší únos v našich dějinách. A ráj uprostřed rozmanité angolské přírody se pro skupinu 66 Čechoslováků ze dne na den změnil v katastrofu.
Únosci ozbrojení samopaly je nejdřív vedli do nedalekého eukalyptového lesíku, kde muže roztřídili podle toho, jestli absolvovali vojenský výcvik. Chtěli zjistit, jakou fyzičku Čechoslováci mají. Kdo jsou a co je čeká, jim řekli až dál ve vesnici v horách za městem.
Představili se jako partyzáni z hnutí UNITA, které v angolské občanské válce bojuje proti marxistické vládě podporované Sovětským svazem i tehdejší ČSSR. "Oznámili nám, že s nimi musíme jít na jejich základnu, která byla na druhém konci země. To byla naprosto šokující zpráva. Bylo nepředstavitelné, že bychom to mohli absolvovat," kroutí hlavou Petr Kocian.
Na 1300 kilometrů dlouhý pochod stejně jako ostatní Čechoslováci vyrazil jen v oblečení, které měl zrovna na sobě. V něm se brodili řekami a prosekávali si cestu buší plnou jedovatých hadů.
Češi a Slováci tehdy v dalekém angolském městě Alto Catumbela pomáhali zprovoznit výrobu v místní papírně a celulózce. V době studené války sem přišli v rámci dohody mezi spřátelenou socialistickou vládou ČSSR a Angoly. Nic jim nechybělo. Každá rodina dostala na africké poměry přepychový dům, k dispozici byl bazén, česká lékařka i společenské centrum. "Jezdili jsme na výlety do okolí. Žilo se nám nádherně," popisuje Kocian, který za otcem do Angoly přiletěl v prosinci 1982 spolu s matkou a mladším bratrem.
Ponurá atmosféra zchátralé fabriky
Dnes fabrika v Alto Catumbele chátrá. U vchodu na lavičce sedí hlídači a pokuřují, za nimi vrátnice s opadávající omítkou a komunistickým budovatelským heslem. Po skoro půldenním vyřizování povolení na angolských úřadech za bílou závoru pustí i české novináře.
Rozlehlý areál začíná kancelářskými budovami, kde dřív sídlilo vedení. Z vnitřku v africkém parnu dýchá ponurá atmosféra. Okna jsou vymlácená, na zemi se ještě válí věci dělníků, kteří se sem po přepadení vojáky UNITA už nikdy nevrátili. Obrovské zásobníky materiálu na výrobu papíru jsou zrezivělé, úplně na vršku vysokého komínu chybí cihly, jakoby měl vypadané zuby.
Stejně zchátralé je zázemí, kde zahraniční experti bydleli. V dávno vypuštěném bazénu pobíhají kozy, betonové basketbalové hřiště vedle něj zarůstá trávou. V době únosu žilo v Alto Catumbele přes dvacet tisíc lidí. Právě tato čtvrť, kde Petr Kocian a další Čechoslováci bydleli, byla centrem města. Hlavní ulice dokonce nesla název "Česká". Místo hlídalo několik vojáků, které Češi dobře znali, děti si s nimi hrály a na ostrahu si rychle zvykly. Kocian si stále pamatuje, jak jeden voják ležel s prostřelenou hlavou na zemi, další mrtvý o kus dál.
Místní s odchodem Čechoslováků přišli o významné výhody, ve městě od té doby není lékař, ani obchod s kvalitními potravinami. "Kdyby tu vaši lidi nebyli, nic takového bychom neměli k dispozici," rozhazuje rukama osmapadesátiletý Paulino Vasco. Sám ve fabrice pracoval a několikrát opakuje, jaké má na Čechoslováky dobré vzpomínky.
Po chvíli i on stáčí řeč na přestřelku, po které vojáci UNITA Alto Catumbelu rychle dobyli a jako cennou kořist si vzali zahraniční pracovníky. "Jejich jednotky přišly ze všech směrů, město kruhově obklíčily," popisuje a vypráví, jak tehdy zaslechl hovor jednoho z Čechoslováků s únosci: "Zeptal se: 'Kam nás jako chcete vzít? K nám do Česka?' 'Tam rozhodně ne,' smál se voják."
V Alto Catumbele dodnes bydlí i Vascův tehdejší kolega Avelino Fracisco. Vratkým krokem prochází areálem továrny, na sobě vyšisované fialové sako a velké dioptrické brýle. Jakmile se opře o stěnu jedné budovy celulózky, začne vzpomínat. Z portugalštiny přechází do nářečí kmene Ovimbundu, který v této části Angoly žije.
Když UNITA město přepadla, byl zrovna v Československu na stáži, kde se učil, jak pracovat se stroji na výrobu papíru. "Když se dozvíte, že vojáci unesli lidi, které jste znal, je to šok," vzpomíná šestasedmdesátiletý Angolan a potvrzuje, že s Čechoslováky nebyly žádné problémy. "I v Angole se únos řešil, nebyla to jen tak ledajaká událost," říká Avelino Fracisco.
Průjmy byly nejhorší
Únosci Čechoslováky vyvedli z Alto Catumbely podél skalnatých oblých hor, které v okolí města připomínají velbloudí hrby, až do domorodé vesničky s chatrčemi postavenými ze slámy. Tady zajatci v sedě přespali. "Dostali jsme první jídlo - nějaké těstoviny svařené do sebe, nikomu to nechutnalo. Za týden jsme vzpomínali, jak jsme to mohli nejíst, jak jsme byli rozmazlení a co bychom za takové jídlo dali teď," vzpomíná Petr Kocian.
Cíl partyzánů z UNITA byl jasný - dovést zajatce na svou základnu Jamba v jihovýchodním cípu Angoly a vyjednáváním s pražskou vládou si fakticky vysloužit mezinárodní uznání. Vojáci Čechoslováky vedli oklikami, neprostupným terénem plným bažin a řek. První týdny byli v dosahu vládních vojsk, pochodovalo se proto v noci, vojáci je navíc začerňovali popelem, aby byli méně nápadní.
Všudypřítomný strach a vyčerpání ale nebyly nejvážnější problém, s nímž se museli zajatci po celý náročný pochod vyrovnávat. Dospělí kvůli průjmům a nedostatku jídla zhubli o dvacet kilogramů, děti měly po pár týdnech nafouknutá břicha jako Afričané. "Bylo to nezastavitelné. V noci jsem dvacetkrát vstával a odešel na záchod a stejně to nepomáhalo," popisuje Kocian, jak ho trápily velké průjmy. Ani jako hladové dítě nebyl schopný některé pokrmy vůbec pozřít. "Většina jídel byla šílená," krčí rameny.
Zoufalství 38. dne
To nejhorší ale mělo teprve přijít. Čechoslováci byli na cestě už déle než měsíc, někteří z nich v tak špatném stavu, že nebyli schopni chodit. Vojáci improvizovali - ze dřeva a lýka upletli nosítka, na nichž na hlavách nesli zbědované zajatce hornatým neprostupným terénem.
38. den pochodu mezi Čechoslováky zavládlo zoufalství. Z nosítek spadl Slovák Jaroslav Navrátil, vážně si poranil hlavu a pravděpodobně začal krvácet do mozku. Po pár desítkách minut zemřel. "Říkali jsme si, že ani my to nemůžeme přežít," popisuje Petr Kocian.
Velitel přepadu UNITA vzpomíná na únos Čechoslováků
Česká televize v roce 2005 natočila rozhovor s generálem Mariem Vasco Vatuvou, hlavním organizátorem přepadení československých občanů. Tvrdil v něm, že UNITA před únosem o Čechoslovácích v Alto Catumbele nevěděla a nešla je cíleně zajmout. "Šli jsme zničit strategické místo. Dostali jsme strach, protože s takovým počtem bílých jsme nepočítali. V první chvíli jsme si říkali, že bude rozhodně nejjednodušší je zabít," vysvětloval Vatuva, který zemřel v roce 2007.
V důsledku smrti Navrátila letouny UNITA ze vzduchu shodily zásoby. "Pro mě tahle smutná epizoda paradoxně znamenala, že jsem po 600 kilometrech pochodu dostal nové boty. Nemusel jsem chodit v jarmilkách, které mi máma podšila kusem kabátu," dodává.
V tu dobu už se o angolském únosu vědělo i v komunistickém Československu. Tehdejší režim se horečně snažil získávat informace. "Lidé mi říkali: Vy Angolané jste unesli naše občany," vzpomíná na rok 1983 Emanuel Sousa, jak mu Češi dávali za vinu, co se stalo. Tehdy studoval v Praze na ČVUT. "Nadávali nám, co jsme zač," říká Angolan, který nyní žije v hlavním městě Luanda a pracuje jako letecký technik.
Jednoduše romantika
Skupina Českoslováků pomalu přešla benguelskou železnici, která Angolu pomyslně dělila na dvě poloviny - sever v době občanské války kontrolovala vládní vojska, jih UNITA. Hornatá krajina se změnila v polopoušť. Zajatci, včetně malých dětí, nakonec pěšky urazili nepředstavitelných 1326 kilometrů, dalších 1800 na korbách nákladních aut. "To byla jen další hrůza," líčí cestu ve vozidlech Kocian. Vojáci kvůli bezpečnosti jeli převážně v noci, bez zapnutých světel, silnice neexistovaly. "Řidiči měli tendenci mezi sebou závodit, do hlavy nás mlátily větve stromů," popisuje.
Na druhou stranu si ale Petr Kocian vybavuje, jak skupina Čechoslováků zažila nezapomenutelná svítání v buši za řevu lvů. "Zvlněná angolská krajina, akácie, jednoduše romantika," usmívá se.
Po dvou a půl měsících vyčerpaní zajatci přijeli na vojenskou základnu Jamba. Tady je osobně přivítal sám vůdce UNITA Jonas Savimbi, v generálské uniformě se čtyřmi hvězdami na výložkách a zlatými prsteny na rukou. Nedlouho poté mise Červeného kříže s únosci domluvila, že propustí ženy a děti. UNITA nakonec pustila i sedm nemocných mužů, mezi nimi i otce Petra Kociana.
Dvacet mužů si ale povstalci na základně nechali jako bič na československou vládu. Stále platil jejich požadavek, že chtějí oficiální jednání s režimními předáky, čímž by se jim de facto dostalo mezinárodní uznání. UNITA nakonec dosáhla svého - do Angoly, přímo k Savimbimu, se vypravil náměstek československého ministra zahraničí, který slíbil, že Praha nebude do Angoly dodávat zbraně. V sobotu 23. června 1984 na Ruzyni přistálo letadlo s posledními zajatci.
V Angole občanská válka skončila v roce 2002, dva měsíce po smrti lídra partyzánů, kteří Kociana unesli. Jonase Savimbiho patnácti kulkami rozstřílelo komando vládních vojsk v jeho rodišti, provincii Moxiko.
Angolská občanská válka
Konflikt v Angole začal bezprostředně po získání nezávislosti na Portugalsku v roce 1975. O moc v nově svrchovaném státě bojovalo vládní Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), podporované Sovětským svazem, Kubou nebo Československem, a Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (UNITA), kterému pomáhaly USA. Obě strany válčily s nevybíravou krutostí. Mnoho let trvající konflikt, jenž zemi uvrhl do chaosu a extrémní chudoby, nakonec skončil smrtí lídra UNITA Jonase Savimbiho a uzavřením definitivního míru 4. dubna 2002.
