Bezpečnost Evropy je poprvé od studené války znovu zásadně ohrožena, NATO muselo reagovat. A také, jak jasně ukázal summit v Madridu, rozhodně a jednotně reaguje.
Před svým útokem na Ukrajinu položil prezident Putin na stůl podmínky, za kterých by údajně od agrese ustoupil. Jeho požadavky, které v zásadě znamenaly návrat bezpečnostního uspořádání Evropy až před první rozšíření NATO po konci studené války, byly pro Západ naprosto nepřijatelné.
Ruský prezident následně spustil válku s předpokladem, že Ukrajina rychle padne a transatlantické spojenectví, jehož je NATO úhelným kamenem, bude oslabeno a otřeseno. Jednání NATO v Madridu mu teď ovšem jasně ukázalo, jak fatálně se ve svých očekáváních spletl.
NATO se rozšíří o dvě další země, Finsko a Švédsko. Ruský útok proti sousednímu nezávislému státu šokově probral veřejnost a politiky těchto dvou skandinávských zemí. Neutralita v blízkosti Putinova Ruska se pro ně stala existenčním rizikem.
V polovině května podaly obě země přihlášku do aliance a ve středu byly v Madridu oficiálně přizvány ke členství. Stalo se tak poté, co Turecko přímo na summitu zrušilo své předchozí veto, když Finsko a hlavně Švédsko učinilo vůči Ankaře výrazné ústupky, především ohledně Kurdů.
Ve společném trilaterálním prohlášení se země zavazují k "solidaritě a spolupráci v boji proti terorismu, ve všech jeho formách a projevech".
V praxi to znamená, jak uvedl nejmenovaný člen turecké delegace pro Financial Times, že skandinávské země přestanou podporovat kurdské milice v Sýrii, které Ankara považuje za teroristy. Ukončí také kontakt s hnutím Fethullaha Gülena, jehož Ankara obviňuje z organizace pokusu o převrat z července 2016.
Turecký prezident Erdogan to může doma prodat jako vítězství, politiky Finska a Švédska to může u části jejich veřejnosti stát několik bodů. Ve srovnání s bezpečnostními zárukami, které země dostanou jako členské státy NATO, je to ovšem i pro ně jasný politický úspěch.
Aliance tím na oplátku získává další dvě silné, vojensky vyspělé armády a výrazně tím posiluje obranu a prvek odstrašení i v celé širší oblasti Pobaltí. A Vladimir Putin, který chtěl zatlačit NATO zpět až k hranicím Německa, tím podél více než tisíc kilometrů dlouhé ruské hranice s Finskem nyní "získal" alianci přímo za svého souseda.
Vedle strategicky významného rozšíření NATO v Madridu oznámilo také zásadní bezpečnostní posílení svého stávajícího východního křídla, zejména států Pobaltí a Polska. Aliance sedminásobně, na 300 tisíc členů, navýší jednotky rychlé reakce, které by měly být schopny v řádu dnů účinně zasáhnout proti případné agresi vůči území NATO.
Struktura těchto jednotek, organizace velení a příspěvky jednotlivých zemí by měly být známy nejpozději v příštím roce, některé státy ovšem už své závazky naznačily přímo v Madridu. Například Německo chce poskytnout 15 tisíc vojáků, 65 letadel a 20 lodí.
A rovněž nejsilnější a klíčový člen aliance Spojené státy (které od začátku války na Ukrajině už navýšily svůj evropský kontingent z 80 na 100 tisíc příslušníků) na summitu představily další posilování vojenské přítomnosti na starém kontinentě.
K předsunutým jednotkám aliance v osmi zemích (státy Pobaltí, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko), které z úrovně praporů nyní vzrostou na brigády, Američané navíc v Polsku a v Rumunsku zřídí nové velicí štáby. Do Velké Británie pošlou další dvě letky stíhaček F-35, v Itálii a Německu posílí prostředky protiletecké obrany, v jihošpanělském přístavu Rota přibudou ke stávajícím čtyřem americkým křižníkům další dva.
Dlouhodobým průmětem těchto organizačních kroků a vojenských opatření, které by měly být v terénu vidět v řádu měsíců, je pak nová Strategická koncepce, kterou NATO přijalo v Madridu. Nahradí dosavadní dokument z roku 2010, v němž aliance tehdy vyjádřila vůli mít s Moskvou "strategické partnerství".
Se svojí armádou na Ukrajině a s útočnými, vojenskými výhrůžkami vůči členským zemím NATO Putin tyto dveře sám definitivně a nadlouho zabouchl. Nová alianční strategie nyní říká: "Rusko představuje nejvýraznější a přímé nebezpečí pro bezpečí aliance a pro mír a stabilitu euroatlantické oblasti."
Vůbec poprvé se aliance ve svém dlouhodobém výhledu věnuje i Číně. "Deklarované ambice a nátlaková politika Číny jsou výzvou pro naše zájmy, bezpečnost a hodnoty," říká nová alianční strategie na adresu Pekingu. Tento nový akcent na Čínu v Madridu potvrdila i přítomnost hlav států partnerských zemí aliance v Indo-Pacifiku: Austrálie, Japonska, Jižní Koreje a Nového Zélandu.
Postoj vůči Pekingu je ovšem zároveň upozorněním, že jsou otázky, kde alianční názor není zcela jednotný. Německo opakovaně namítá, naposledy právě těsně přes madridským summitem, aby tlak na Čínu nebyl ve výsledku kontraproduktivní, pokud by měl Peking přimět ještě k silnější vazbě s Moskvou.
Rovněž je zřejmé, že v rámci NATO se liší a budou lišit některé bezpečnostní zájmy, kdy například Itálie o něco hůře chápe existenční strach východního křídla aliance z Ruska. Zatímco Pobaltí či Polsko zase - na rozdíl od Říma - tolik nepálí situace v severní Africe.
To vše jsou ale řešitelné problémy řádově nižší kategorie. Pokud si uvědomíme, že současné jednání v Madridu je prvním řádným summitem NATO od roku 2018 v Bruselu, v jehož průběhu tehdy přišly novinářům od delegací v jednacím sále poplašné zprávy o konci aliance, když tehdejší americký prezident Donald Trump naznačil, že z NATO odejde.
A připomeňme také, že nedlouho poté francouzský prezident Emmanuel Macron prohlásil NATO za "klinicky mrtvé". To vše je nyní minulost. Rozličné summity hlav států bývají až příliš často označovány přívlastky "historické" či "přelomové". Ale v případě Madridu to při pohledu na jeho výsledky a závazky skutečně platí.
NATO je zpět a v zásadě se vrací ke kořenům. K důvodu, kvůli němuž primárně vzniklo. Tedy k obraně svého vlastního území před hrozbami z Východu.
