Od zvláštní zpravodajky - Redakce zpravodajského serveru Al-Džazíra stojí v Rámaláhu, de facto hlavním městě Západního břehu Jordánu. Ulice, kde médium sídlí, se před několika měsíci symbolicky přejmenovala podle Širín abú Aklahové. Novinářka, která měla americký i palestinský pas, byla pro mnoho místních "Hlasem Palestiny".
"Širín byla ikonou. Lidé na ulici i ve vesnicích ji poznávali, dobře znali její práci," vzpomíná pro Aktuálně.cz šéf aldžazírské redakce Walid Omary.
Její bývalá kancelář je obsypaná květinami, fotkami, věnci i mnoha vzkazy díků za její celoživotní práci. Všichni místní novináři, nejen kolegové z redakce, ji v rozhovorech zmiňují. Její smrt byla pro mnohé z nich tragickou ztrátou, ale zároveň i důležitou připomínkou toho, jak nebezpečnou práci mají novináři v Palestině.
"Po smrti Širín jsem se velmi bál. Několik dnů po jejím zabití jsem vůbec neopustil Rámaláh. Doteď mám strach, že mě zastřelí a řeknou, že to byla nehoda," říká nad sklenicí chlazené limonády novinář Mohammed Daraghmeh, který mnoho let pracoval pro místní redakci agentury AP.
Novinářka byla zastřelena 11. května, když pracovala na reportáži o razii, při níž vypukla přestřelka mezi izraelskými vojáky a ozbrojenými Palestinci. Abú Aklahová byla zasažena do hlavy. Palestinci pak odmítli projektil předat izraelským úřadům k balistické analýze. Uvedli, že jim nedůvěřují. Zapůjčili ho ale k prozkoumání americké ambasádě.
Američtí analytici následně uvedli, že není možné jednoznačně určit původ střely. Za smrt novinářky ale byla pravděpodobně zodpovědná střelba z izraelských pozic.
Izrael nejprve vinu za zabití abú Aklahové odmítal. Na počátku září ale agentura Reuters s odvoláním na zdroje v tamní armádě uvedla, že podle izraelského vyšetřování novinářku neúmyslně zastřelil izraelský voják. Agentura AP pak dodala, že armáda nezahájí trestní vyšetřování incidentu, což znamená, že nikdo nebude potrestán.
Reportérčina rodina proto podala podnět k Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu, aby její smrt vyšetřil. "Měla kompletní výbavu a byla jednoznačně označená jako novinářka," uvedl její bratr Anton abú Aklah. "Kdokoliv, kdo střílí na novináře, se je snaží zabít."
Abú Aklahová patřila mezi významné zpravodaje, ale zdaleka nebyla jediná. Od roku 2000 bylo zabito 45 palestinských novinářů, uvádí palestinské ministerstvo informací. Podle místních novinářských odborů jich bylo zabito nejméně o deset více.
Byl jsem k smrti vyděšený
Jen dva týdny po smrti Širín abú Aklahové zastřelil izraelský voják novinářku Ghufran Varasnehovou v její první den v práci. Žena právě přecházela kontrolní checkpoint u uprchlického tábora v Hebronu, když se ozval výstřel. Zraněná byla převezena do nemocnice, kde však zemřela. Podle izraelských médií byla novinářka ozbrojena a s nožem v ruce se vrhla na izraelského vojáka. Palestinské zdroje ale informaci popírají a k případu nejsou další důkazy.
I když každodenní práce místních novinářů není vždy tragická, musí se připravit na celou škálu rizik. "Vždy nosím vestu a helmu, aby bylo jednoznačně poznat, že jsem novinář. A pokud to jde, snažíme se s kolegy chodit ve větších skupinách," říká Daraghmeh. Vzpomíná, že po podepsání mírových dohod z Osla v 90. letech se situace výrazně uklidnila, v posledních letech je ale podle něj horší. Novináři jsou častěji zatýkání a vyslýcháni.
I Daraghmeh byl zatčen během jednoho z protestů, nakonec ho jako novináře izraelské jednotky pustily. Musel se vracet domů večer, v době, kdy už platil zákaz vycházení. "Procházel jsem kolem izraelských tanků a bál jsem se, že mě zastřelí, ale to se naštěstí nestalo," popisuje.
Později ho ale zadrželi na izraelském checkpointu, kde ho vojáci povalili na zem a zaklekli. "Jeden z nich mi říkal: 'Vpálím ti kulku do hlavy, počkám, až budou moji kolegové stranou, a zastřelím tě.' Prosil jsem ho a vysvětloval jsem mu, že jsem novinář a pracuji pro AP. Že mám mnoho izraelských přátel i kolegů, že mu mohu dát jejich telefonní čísla. On ale prohlásil, že ti, kteří se mnou pracují, jsou ještě horší než já a měli by být také zabiti," vzpomíná novinář.
"Chtěl mě asi jen vystrašit, ale podařilo se mu to. Byl jsem vyděšený k smrti. Pořád opakoval, že mě zabije a pak řekne, že jsem na něj útočil a on se jen bránil. Nakonec mě ale nechal jít."
Mezinárodní organizace Reportéři bez hranic, která monitoruje práci novinářů po celém světě, dlouhodobě upozorňuje, že Palestina je jedním z nejrizikovějších míst. Kromě nebezpečí, které pro novináře představuje konflikt s Izraelem, jim hrozí i nebezpečí ze strany izraelských osadníků, kteří na palestinských územích vytvářejí nelegální vesnice.
Když Daraghmeh připravoval reportáž pro AP nedaleko města Náblus na severu Západního břehu Jordánu, zaútočili prý na jeho kameramana železnou tyčí izraelští osadníci. Krátce předtím zachytil, jak napadali palestinské vesničany. "Musel jsem ho odnést a najít sanitku, která ho odvezla do nemocnice. Jeho rodina se bála, že to nepřežije, protože dostal ránu do hlavy, ale dostal se z toho," tvrdí reportér.
Případy, kdy na novináře zaútočí sami osadníci, jsou stále častější, podle tamního syndikátu novinářů jen za první polovinu letošního roku došlo k více než 60 takovým útokům.
Cenzura a výslechy i ze strany Palestiny
O nepříjemných setkáních s izraelskými vojáky hovoří i oslovení novináři, kteří se napjatým vztahům a politice nevěnují. Například Irene Kailehová se zaměřuje hlavně na environmentální témata. Jednou měla natáčet s komunitou beduínů, ale izraelští vojáci ji zadrželi a více než hodinu se nesměla nikam přesunout. Důvod se nikdy nedozvěděla.
Zvlášť ženy v relativně konzervativní společnosti čelí mnoha překážkám a často nejsou vpouštěny na nebezpečná místa jako jejich mužští kolegové. Přitom možnosti pohybu jsou v Palestině a Izraeli už tak limitované. Novináři z Rámaláhu se například mohou dostat do Jeruzaléma jen se zvláštním povolením, které ne vždy dostanou.
Perzekucím navíc čelí i ze strany palestinských úřadů. Kritické webové stránky jsou cenzurovány a novináři vyslýcháni. I když v Palestině oficiálně platí svoboda projevu a médií, prezident Mahmúd Abbás vydal v roce 2017 tzv. kybernetický zákon, který oboje silně omezuje.
"Když něco píšu, musím si dávat pozor na prsty, abych nebyl označen za antisemitu nebo obviněn z podněcování k násilí. Je to těžké," dodává Daraghmeh. "Už raději nepíšu o žádných vojenských operacích. Nemohu zajistit, že to bude bezpečné," tvrdí s mírným povzdechem novinář. Nyní pracuje pro arabskou televizní stanici Ašhark a vede její redakci na Západním břehu Jordánu. Má tak zodpovědnost nejen za sebe, ale i za celý svůj tým.
Novináři Al-Džazíry i přes smrt kolegyně chtějí pracovat dál. "Se všemi reportéry jsme v kontaktu a prvních pár dnů po její smrti se hodně báli," říká šéfredaktor místní redakce Omary. "Teď už ale strach nemají. Chceme dál dělat svou práci, říkají mi."
