Příběh začíná na konci dubna 1945 nedaleko předválečné německo-české hranice u městečka Eslarn, kam se po bojích u Ašského výběžku přesunula 2. jezdecká skupina. Kavaleristé byli součástí 3. armády generála George Pattona a po vylodění v Normandii v červnu 1944 se stali noční můrou německých vojáků. Skvěle vycvičení na průzkum se zjevovali neočekávaně za nepřátelskými liniemi, takže jim Němci začali říkat "Pattonovi duchové".
V Eslarnu se právě připravovali na průnik na české území okupované Němci, kde měli u Bělé nad Radbuzou osvobodit 200 válečných zajatců - Angličanů, Američanů, Francouzů a Poláků. Těsně před zahájením akce se ovšem u vojáků objevili němečtí veterináři Rudolf Lessing a Wolfgang Kroll. Překvapivě je prosili o záchranu vzácných koní, o které se starali v hřebčíně v západočeské Hostouni, vzdálené vzdušnou čarou asi 20 kilometrů.
Veterináři se obávali, že pokud by koně padli do rukou Rudé armády, mohli by skončit v kotlích jejích polních kuchyní, jak se to už stalo ve známém hřebčíně v Graditzu u Torgau na Labi.
Odvážnou cestu za Američany podnikli němečtí veterináři s posvěcením velitele hostouňského hřebčína Huberta Rudofského. Rodák z blízkého Horšovského Týna, který byl nejprve rakousko-uherským důstojníkem, poté důstojníkem československé armády a v druhé světové válce příslušníkem wehrmachtu, se domníval, že se chovní koně ocitli ke konci války na špatné straně. A tak je chtěl dostat s pomocí Američanů na tu správnou.
Velitel 2. jezdecké skupiny plukovník Charles Hancock Reed se musel rychle rozhodnout. Má se spojit s Němci, zachránit koně před Rudou armádou a proniknout přitom za demarkační linii?
Reed koně miloval, jako velitel kavaleristů byl skvělým jezdcem, takže mu to rozhodování netrvalo dlouho. "Byli jsme už tak unaveni smrtí a ničením, že jsme chtěli udělat taky něco krásného," vzpomínal po válce plukovník Reed. Osvobození zajatců spojil tedy do jedné akce se záchranou vzácných koní. Jejich cena se pohybovala okolo tří milionů dolarů, což byla na tehdejší dobu obrovská suma.
Přestřelka kvůli záchraně koní
Na záchranu spojeneckých zajatců a hostouňských koní plukovník vyčlenil pět tanků a kolonu nákladních vozů, které měly osvobozené vojáky okamžitě odvézt za hranice.
Vzácní koně jako válečná kořist nacistů
- Jednalo se asi o 650 koní, kteří byli do hostouňského hřebčína přivezeni před válkou a v jejím průběhu jako válečná kořist z okupovaných území.
- Bylo mezi nimi 250 lipicánů z Vídeňské jezdecké školy a také hřebci jugoslávského krále Petara a nacistického ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa.
- Dále byli v Hostouni koně plemene kabardinského, arabského a donského, včetně dvou anglických plnokrevníků.
Popis průběhu akce se ovšem různí, jak zjistil Richard Praus z píseckého sdružení Buddies, když studoval archivy. Jinak ji podávají americké zdroje, jinak německé.
Podle těch amerických kapitulovala německá zpravodajská jednotka a její velitel předal Američanům plány hostouňského hřebčína. "Pattonovi duchové" poté vytvořili přepadovou skupinu, která pronikla německými liniemi do Hostouně ráno 28. dubna 1945. Zdejší posádka wehrmachtu složila poslušně zbraně, takže hřebčín obsadila část 42. eskadrony.
Druhá část skupiny se 30. dubna vracela do Eslarnu a cestou u dnes již zaniklé obce Růžov, asi 15 kilometrů od Hostouně, se dostala pod nepřátelskou palbu. Kapitán M. Stewart a jeho radista se skryli v jednom z domů, odkud se spojili s jednotkou v Hostouni.
Na pomoc okamžitě vyrazilo několik obrněnců, takže se u Růžova rozpoutala několikahodinová přestřelka. Padl při ní vojín Raymond F. Manz a zraněni byli seržant Fred Foyles a vojíni Malcolm Rhodes, Samuel Fletcher a Owen Sutton, který druhý den zraněním podlehl.
Zamlčované osvobození
Online deník Aktuálně.cz připravil ve spolupráci s Pamětí národa k 75. výročí konce druhé světové války sérii textů o méně známých kapitolách osvobozování Československa:
- "Zrádci" vlasovci v Praze odvrátili pohromu. Koněv přijel již do osvobozeného města
- Řeporyje vítají vlasovce. Tuhé boje o Prahu na unikátních snímcích
- Jen malá část padla v boji. Hroby rudoarmějců na Olšanech skrývají nečekané příběhy
- Osudy rudoarmějců v Praze: Elitní letec prošel celou válku, zemřel na otravu koňakem
- Do Prahy vběhli Stalinovi agenti. Hned po osvobození unesli do gulagů stovky lidí
- Hrdinové osvobození. Volyňští Češi zažili teror Stalina i Hitlera, pak neunikli StB
- Jak Američané zachránili vzácné koně z Čech. Báli se, že Rudá armáda je hodí do kotle
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa připomíná 75. výročí osvobození také na svém webu.
Kapitán Stewart popsal podle Jindřicha Marka z Vojenského historického ústavu svůj podíl na hostouňské akci následovně: "Díky tajné informaci získané v Karlbachu (hned za Eslarnem) jsme se dozvěděli o přítomnosti asi 200 válečných zajatců, a to jak Američanů, tak Britů. A také o stáji lipicánských a arabských koní ve vzdálenosti kolem 10 mil za českými hranicemi. Velitel skupiny plukovník Reed mě zavolal, abych se pokusil vyjednávat s Němci a ovlivnit propuštění válečných zajatců a v druhé řadě také koní do amerických linií."
Cestu do Hostouně, zajateckého tábora a stájí popsali Američanům němečtí veterináři, kteří po domluvě přešli před americkou linii. "Němci dali přednost předání koní raději Američanům než Rusům. Neumím německy, ale tomu jsem porozuměl," svěřil se Stewart.
Stáje představovaly německé rezervy koní pro tuto oblast na současném západě Čech. "Lipicánští koně pocházeli původně ze španělské jezdecké školy ve Vídni. Mezi koni byl také jeden, který patřil předtím Ribbentropovi, a další kůň byl používán jugoslávským králem Petarem," vzpomínal Stewart s odkazem na Hitlerova ministra zahraničí, Joachima von Ribbentropa.
Generál Patton: Na nic nečekejte
Obsazení hřebčína byla jedna část úkolu. Tu druhou, neméně náročnou, představoval transport stovek zvířat ze sovětské zóny do americké. O takové operaci si plukovník Reed už nedovolil rozhodnout bez svolení svého přímého nadřízeného, generála George Pattona.
Byli osobními přáteli, a když mu plukovník o koních řekl, Patton zareagoval slovy: "Na nic nečekejte. Zachraňte je!"
Američané chtěli s transportem koní začít až po ukončení všech bojových akcí 12. května 1945, kdy němečtí vojáci podepsali u Čimelic poslední kapitulaci na českém území.
K dispozici měli nákladní auta po německé posádce, museli ale vyrobit rampy pro nástup koní, a tak se přeprava zpozdila. Dnem "D" operace Cowboy se nakonec stal 15. květen 1945.
Hladký průjezd transportu zajišťovaly pancéřové vozy na křižovatkách. Koně směřovali do Schwarzenbergu v Bavorsku a potom ve dvou etapách do Sankt Martinu u Neustadtu, odkud bylo 215 koní vráceno zpět do Rakouska. Ti zbývající byli prohlášeni za válečnou kořist a z italského přístavu Janov je odvezla loď do Spojených států.
Tak skončila utajená operace Cowboy, o které vyprávěl i hollywoodský film Zázračná záchrana bílých hřebců z roku 1963. Jeho název odkazoval na bílou barvu lipicánů ze slavné vídeňské jezdecké školy.
Američané, nebo Rudá armáda?
Češi o akci pořádně nevěděli až do chvíle, kdy se o ni začali zajímat nadšenci mapující americké osvobození: Rudolf Bayer z plzeňského Military Car Clubu a Richard Praus z píseckého sdružení Buddies.
Starostové Hostouně a Bělé nad Radbuzou Miroslav Rauch a Libor Picka chtěli v roce 2006 uspořádat první oslavy k připomenutí operace Cowboy. Před Richardem Prausem stál tehdy těžký úkol.
"V šibeničním termínu jsem měl napsat první pamětní tabuli," vzpomíná badatel, který měl v té době o operaci jen základní informace. Přesto do odhalení pomníku získal poznatky o dvou Američanech padlých při záchraně vzácných koní a vypátral i příbuzné těchto vojáků, kteří se pak zúčastnili historicky prvních oslav 18. září 2006.
Prause vždy velmi trápilo, že se od roku 1948 až do pádu komunismu neustále říkalo, že Písek osvobodila Rudá armáda. "Jenže Písek už 6. května v podvečer osvobodili Američané," vysvětluje badatel pohnutky, kterého ho po roce 1989 vedly k založení občanského sdružení Buddies of the 4th Armored Division (v překladu Kamarádi 4. obrněné divize). To se nyní už dlouhé roky věnuje zamlčovanému osvobození Písku a jižních Čech.
Kdo je Richard Praus?
- Richard Praus (*1933) pochází z Písku, kde byl jeho otec profesorem lesnické školy. Po válce byl pověřen založením a řízením střední zemědělské školy a školního statku v Ústí nad Labem, z něhož se museli vysídlit Němci.
- Richard tedy odmaturoval v Ústí, a protože nemohl jako syn národního socialisty studovat na vysoké škole, narukoval na vojnu. V roce 1964 se přestěhoval do Prahy, kde pracoval jako odbytář.
- Po sametové revoluci a odchodu do důchodu založil a deset let vedl občanské sdružení Buddies of the 4th Armored Division a jako soukromý badatel vypátral řadu informací o průběhu osvobození Písku a jižních Čech.
- Richardu Prausovi se podařilo zachránit unikátní soubor fotografií ze dnů osvobození, jejichž autorem je písecký fotograf Langhans. Za jeho aktivity mu Asociace nositelů legionářských tradic udělila v roce 2012 cenu Český patriot.
"Písek ležel za demarkační čárou, to znamená v sektoru osvobození Rudou armádou. Jenže její postup se zbrzdil na Brněnsku, takže dorazila do Písku až 10. května 1945 v odpoledních hodinách. Před radnicí si pak slavnostně připili důstojníci americké i sovětské armády. Po upřesnění demarkační čáry, ke kterému došlo v polovině května v Protivíně, Američané Písek vyklidili," vysvětluje badatel, který tak domů vodil na přespání nejdříve americké a později sovětské vojáky.
Po komunistickém převratu v roce 1948 se už ale mohlo mluvit jen o přítomnosti těch sovětských. "O skutečném osvobození západních Čech a o části jižních se příliš nehovořilo. A když už se mluvilo, tak převládal názor, že Američané nic neosvobozovali. Že tady nebojovali a jejich přínos k osvobození Československa byl minimální, což nebyla pravda. Začala se zveličovat účast Rudé armády, takže na jedné straně to šlo do záporu a na druhé do zkreslené kladné abnormality," uvádí Praus.
Písečtí splatili dluh americké armádě
Pokřivenou historii osvobození Písku se proto badatel rozhodl napravit vybudováním pomníku 4. obrněné divizi americké armády. "Před budovou základní školy na Pražském předměstí stálo pětiletkové monstrum. Tak jsem přišel za píseckými radními s návrhem zbourat tento symbol a na jeho místě, na křižovatce ulic Pražská a Čelakovského, postavit památník pravým osvoboditelům města."
Pomník se podařilo odhalit v roce 2000 v místě, kde se setkávaly americké jednotky přijíždějící do Písku ze dvou směrů. "Křivda byla po 55 letech konečně napravena. A tak od tohoto roku každoročně uctíváme den 6. května jako památný den města," uvedl k odhalení klub Buddies.
Dluh americké armádě splácel Richard Praus publikováním poznatků na webových stránkách klubu Buddies. Podílel se také na umístění několika pamětních desek v jižních Čechách, ke kterým napsal informační tabule. Ty na Zátavském mostě přes Otavu a na Podolském přes Vltavu přibližují, jak třaskavá byla atmosféra na demarkační linii mezi sovětskými a americkými vojáky.
