Hrdinové osvobození. Volyňští Češi zažili teror Stalina i Hitlera, pak neunikli StB

Málo známé tváře volyňských Čechů. Podívejte se na snímky z války i po osvobození
Snímek volyňských Češek. Emílie Závodská-Kudrnová vpravo. Závodská se narodila v Hulči České na Volyni v Polsku v rodině zemědělce Josefa Kudrny, měla dvě sestry. Působila v ilegální organizaci Blaník, pomáhala hlídat vesnici před banderovci, kteří kradli, na co přišli. V roce 1944 vstoupila spolu s otcem do 1. čs. armádního sboru a absolvovala zdravotnický kurz v Kyjevě. Tam strávila čtyři měsíce školením v nemocnici, které úspěšně ukončila zkouškou. Poté se vrátila domů. V lednu roku
1945 byla na Slovensku přidělena ke 3. zdravotnímu praporu a do konce války
působila v armádě jako zdravotnice. V nemocnici se také v roce 1945 seznámila
se svým manželem, který zde byl jako pacient. Po válce se na Volyň již nevrátila
a zůstala v Čechách, kam se také přistěhovali rodiče a obě vdané sestry.
Setkání válečných veteránů. Bedřich Opočenský (sedící) s Karlem Šerákem (zleva) či Václavem Kuchynkou (uprostřed).
Volyňačka Emílie Závodská-Kudrnová (čtvrtá zprava) na školení vojenských zdravotníků v Kyjevě. Snímek z roku 1944.
Vojáci čs. tankové brigády bezprostředně po válce. Volyňák a tankové eso v jedné osobě Karel Šerák stojí pátý zleva.
Foto: Paměť národa
Jan Gazdík Markéta Bernatt-Reszczyńská, Paměť národa, Jan Gazdík
14. 5. 2020 5:30
Volyňští Češi patří k opomíjeným hrdinům osvobození Československa. Právě díky nim vznikl v Sovětském svazu samostatný československý armádní sbor. Do armády Ludvíka Svobody se jich na jaře 1944 přihlásilo přes deset tisíc. V tvrdých bojích na Dukle pak tvořili největší část z 16tisícového sboru.

Volyňáci, jak se jim také říká, bojovali proti Hitlerovi u afrického Tobrúku, jako letci v Británii a po boku spojenců obléhali v konci války francouzský přístav Dunkerque. Po spojenecké smlouvě mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem z roku 1939 a napadení Polska Rudou armádou v roce 1939 se ovšem už tehdy stali nepohodlnými svědky kruté sovětizace.

Volyňští Češi, žijící na území dnešní severozápadní Ukrajiny a částečně i Polska, tedy lépe než kdo jiný věděl o zločinech stalinského teroru. A neměli to lehké ani po válce, kdy za nimi slídila Státní bezpečnost, aby neříkali pravdu o sovětských represích, které na ně dolehly v plné tíži. Příběh volyňských Čechů proto v letech totality téměř zapadl.

Volyňští Češi v Boratíně.
Volyňští Češi v Boratíně. | Foto: Paměť národa

Statečnost Češi prokazovali po celou válku na západní Volyni, která byla okupována hned dvakrát - od září 1939 Sovětským svazem a od června 1941 nacistickým Německem. Volyňští Češi pomáhali všem perzekvovaným: Židům před nacistickou genocidou, sovětským vojákům před Němci, ale i Polákům ohrožovaným ukrajinskými nacionalisty. Sami přitom čelili stalinskému teroru po obsazení polské části Volyně, kdy jim Sověti zabavili hospodářství a půdu a úspěšné hospodáře posílali jako kulaky do gulagů.

V květnu 1945 dorazily do Prahy v řadách vojáků 1. československého armádního sboru v SSSR necelé čtyři tisíce volyňských Čechů, a když pak 17. května 1945 defilovali na Staroměstském náměstí na přehlídce před prezidentem Edvardem Benešem, drtivá většina z nich si přála v Česku, zemi svých předků, zůstat.

Vyjednávání jejich repatriace se Sovětským svazem trvalo přes rok. V nových domovech začali hospodařit na statcích po sudetských Němcích. Jenomže už po únoru 1948 je opět dostihl stalinismus, před nímž z Volyně prchali. Navíc se jako nepohodlní svědci stalinských praktik a kolektivizace ocitli v hledáčku StB. 

Ve dne vládli na Volyni Němci, v noci banderovci

Hned na začátku německé okupace Volyně založili volyňští Češi v červenci 1941 ilegální odbojovou skupinu Blaník, která se připravovala na vstup do československé zahraniční armády. Za rok a půl se jejím zakladatelům - učitelům Vladimíru Knopovi z Mirohoště, Josefu V. Rejzkovi z Moskovštiny a uprchlíkovi z protektorátu Jiřímu Lízálkovi - podařilo vybudovat síť podporovatelů po celé Volyni.

Jak se Češi ocitli ve Volyni

V letech 1863-1869 přesídlilo 600 českých rodin z Rakouska-Uherska do Volyňské gubernie Ruské říše. Carská vláda lákala české přistěhovalce řadou výhod, mezi nimiž bylo právo na koupi levné půdy a zakládání výrobních podniků, pětileté daňové prázdniny, zproštění vojenské služby, právo na národní školství, na vlastní samosprávu a náboženskou svobodu.

Češi se brzy stali úspěšnými hospodáři: zakládali české vesnice a v nich pivovary, mlýny a konzervárny, pěstovali chmel, obilí, ovoce a další zemědělské plodiny. V roce 1921 připadla západní Volyň Polsku, východní část Sovětskému svazu. Západní Volyň byla připojena k SSSR po napadení Polska v září 1939. V roce 1944 vstoupilo 10 500 volyňských Čechů do 1. československého armádního sboru, který se podílel na osvobození Československa.

Zdroj: Volyňáci.cz

V roce 1943 měl tak Blaník své spojky ve 37 českých vesnicích. Přispělo k tomu i vydávání ilegálního časopisu a letáků, které burcovaly k vlastenectví. Členové skupiny měli důležitý a nebezpečný úkol: shromažďovat zbraně a střelivo, o které měli zájem stoupenci Ukrajinské povstalecké armády, tzv. banderovci, kteří do českých vesnic chodili v noci pro jídlo.

"Ve dne vládli Němci a v noci banderovci," líčil vyhrocenou situaci na Volyni Bedřich Opočenský z Boratína u Lucku, který se do aktivit Blaníku zapojil jako devatenáctiletý. V rámci příprav na vstup do československé armády členové Blaníku absolvovali výcvik ve zbrani a řízení motorových vozidel. Opočenský se učil řídit na dvoře Václava Vlka, taxikáře v nedalekém Lucku. "Měl auto, ale nemohl jezdit, nebyl benzín. Nás bylo asi sedm hochů a on nás učil řídit u sebe na dvoře v autě na špalcích. Velel nám: nastartovat, přidat plyn, ubrat," popsal Bedřich Opočenský provizorní válečný "trenažér".

Bedřich Opočenský jako velitel tanku.
Bedřich Opočenský jako velitel tanku. | Foto: Paměť národa

Boj volyňských Čechů za svobodu vlasti předků

Prostřednictvím Blaníku se volyňští Češi dozvěděli o zřízení vojenského velitelství v Rovně, které na jaře roku 1944 shromažďovalo dobrovolníky české národnosti z Rovenské a Lucké oblasti. V březnu se tedy do Rovna z Lucku vydal i Bedřich Opočenský s dalšími nadšenými mladíky. "Přijeli jsme náklaďákem, ve kterém jsme byli naskládaní jako slanečci, tolik nás bylo," vylíčil.

Zamlčované osvobození

ikona - Zamlčované osvobození

Online deník Aktuálně.cz připravil ve spolupráci s Pamětí národa k 75. výročí konce druhé světové války sérii textů o méně známých kapitolách osvobozování Československa:

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa připomíná 75. výročí osvobození také na svém webu.

Volyňští Češi představovali pro čs. armádní sbor v SSSR ohromnou posilu, bez jejichž odhodlání bojovat za svobodu vlasti svých předků by na území SSSR nemohl nikdy vzniknout tak velký československý vojenský útvar. Jeho zřízení oficiálně schválil generální štáb Rudé armády 10. dubna 1944.

Na jaře roku 1944 se k odvodu dostavilo 11 451 volyňských mužů a žen, z nichž bylo za schopné vojenské služby uznáno 10 615 osob, 266 žen nastoupilo přímo k útvarům, celkem tak bylo do sboru zařazeno 10 881 volyňských Čechů. Kromě zapojení se do bojových akcí na východní frontě poskytli potraviny pro stravování 1. československého armádního sboru a pomohli i finančními sbírkami na pořízení tanků pro tankovou brigádu.

Profesor Jaroslav Vaculík v knize Dějiny volyňských Čechů II. připomíná jejich dnes až nepochopitelné vlastenecké nadšení. Zmiňuje například slova zakladatele ilegální skupiny Blaník Josefa Rejzeka: "Konečně je zde dlouho očekávaná chvíle, kdy jsme se stali československými vojáky. Dokažme, že i v nás proudí ona husitská krev, že je i v nás duch ‘božích bojovníků‘. Chopme se proto zbraně, po kterých jsme dávno toužili, a buďme vždy mezi prvními proti německým otrokářům. Naše dobré dílo nám také přinese vděčnou odměnu: svobodnou, samostatnou Československou republiku!"

Historik Vaculík k tomu dodává, že takhle Volyňští Češi skutečně smýšleli. "Trpěli sice pod sovětským režimem, avšak porážka nacismu a osvobození Československa bylo jejich životní prioritou. Jenomže po válce s rozčarováním zjistili, že i v Československu je - stejně jako v Sovětském svazu - dostihla pro roce 1948 kolektivizace. S tím nepočítali," vysvětluje.

Bedřich Opočenský byl u odvodu díky zkušenostem z "trenažéru" zařazen do výcviku pro řidiče tanku. "Byl to intenzivní výcvik, až šestnáct hodin denně. Soboty, neděle, svátky - neexistovalo. Dennodenně. I v noci bývaly výcviky. My jsme jako armáda vycvičení byli," uvedl později.

Boj o Ostravu

Výcvik trval od března do srpna 1944, kdy 1. československý sbor v SSSR dostal rozkaz k přesunu k Dukelskému průsmyku na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Sbor složený ze dvou třetin z nováčků z řad volyňských Čechů měl přes Karpaty rychle proniknout na území Slovenska. Tento plán ale ztroskotal. Němci odzbrojili dvě slovenské divize, které měly přejít na stranu povstalců. 

"Generál Svoboda nám v předvečer řekl, že nás na druhé straně očekávají slovenské divize. My jsme počítali s tím, že to bude defilový pochod, a ne válka a útok. Proto to taky tak dopadlo. Nevěděli jsme, že je celá oblast obsazená Němci, kteří mají výhodné pozice," vyprávěl Bedřich Opočenský, který se Karpatsko-dukelské operace účastnil bez tanku jako pomocník 1. tankového praporu. Čechoslováky totiž navíc sužoval nedostatek těžké bojové techniky.

Hned v prvních dnech sbor utrpěl obrovské ztráty a sovětský maršál Ivan Koněv neoprávněně odvolal velitele sboru Jana Kratochvíla jmenovaného exilovou londýnskou vládou. Místo něho pověřil velením generála Ludvíka Svobodu, který až dosud vedl 1. brigádu sboru.

Vojáci nakonec na Slovensko vstoupili až 6. října 1944. "Když jsme přebíhali poslední úsek, tam je taková velká louka, to nás tak ostřelovali minomety, že nevím do dneška, jak jsme to přežili. To mezi nás padalo jako déšť. Některé střely nevybuchly. Možná díky tomu celá moje osádka přeběhla až do města Dukly, kde jsme se ukryli," popisoval Opočenský.

Za Duklou dostal Bedřich Opočenský svůj první tank T-34, s nímž se už jako jeho velitel účastnil v půli ledna 1945 úspěšné bitvy u polského Jasla. Utrpěl v ní jen lehčí zranění, takže se s tankovou brigádou pod velením Vladimíra Janka probíjel dál do Slezska. V Ostravě se pak stal hrdinou jejího osvobození, když 30. dubna 1945 zachránil posádku československého tanku, který vjel jako první přes Říšský most přes Ostravici. Tento tank č. 051 zasáhly tři pancéřové pěsti vypálené nacisty z protějšího domu, na jehož místě dnes stojí památník. 

"Tank začal hořet, velitele to zabilo a ti ostatní vyskákali a utíkali po tom mostě zpátky. Když jsem viděl, co se děje, tak jsem do těch baráků naproti pálil jednu ránu za druhou. Tím jsem snad těm třem pomohl natolik, že přeběhli až k nám. Hned se jich ujali místní. Večer pak přijely sovětské tanky," dodal Opočenský.

Volyňské ženy v 1. čs. armádním sboru v SSSR

Dobrovolný vstup nejméně 266 volyňských žen do československých jednotek umožnil dekret prezidenta republiky z 15. března 1944 o zrovnoprávnění žen v armádě. První z nich byla manželka jednoho z organizátorů české ilegální protifašistické organizace Blaník Ludmila Lízálková. Od května 1944 byly ženy zařazeny ke štábní rotě, protiletadlovému oddílu, pomocné rotě a spojovacímu praporu, později i k dělostřelectvu. Třicet volyňských žen bylo odesláno do kurzu zdravotních sester do Kyjeva. Ke 3. brigádě bylo přiděleno asi 120 žen. Volyňské dobrovolnice musely prodělat základní výcvik jako muži, doplněný odbornými kurzy. Některé ženy dosáhly důstojnických hodností a byly vyznamenány československými i sovětskými řády a medailemi.

Zdroj: Jaroslav Vaculík, Dějiny volyňských Čechů II.

Bedřich Opočenský vzpomínal také na pohostinnost Ostravanů, kteří nosili vojákům cigarety, salámy, pití. Užili si jí ale jen krátce, hned další den pokračovali se Sověty na Fulnek. Tam vyměnil tank za slavnou Tatru 87, protože si ho velitel brigády Vladimír Janko vybral jako čestnou stráž. 

"Janko už si oblíkl uniformu, navěsil si metály," popsal následnou jízdu do Prahy, kterou 8. května přerušila u Golčova Jeníkova německá kolona. "Němců bylo padesát a nás pár. Janko vystoupil z auta a říká německy tomu majorovi, že už nemá cenu bojovat, že už Německo kapitulovalo. Ten Němec, že ne, že má svoje rozkazy."

České vojáky duchapřítomně zachránili místní lidé, kteří dali do okna hostince rádio s německým vysíláním. "Když německý velitel uslyšel ‘kapitulieren‘, tak vykulil oči, sundal čepici, odepnul pásek a že kapitulaci přijímá. Dal povel a jeho vojáci naházeli na hromadu zbraně," popsal konec války Bedřich Opočenský. 

Bedřich Opočenský jako válečný veterán.
Bedřich Opočenský jako válečný veterán. | Foto: Paměť národa

Všechno se hrnulo do Prahy 

Do Prahy dorazili 9. května, kde se Opočenský ještě vydal bojovat na nákladové nádraží Žižkov. Cestou se ale jeho automobil střetl se sovětským náklaďákem.

"Probudil jsem se na nosítkách a říkám si: ‘To přeci ne! Já jsem bojoval celou válku a najednou skončím na nosítkách!‘ Z těch nosítek jsem vyskočil, sestřičky okolo se chytaly za hlavu," vzpomínal.

Bedřich Opočenský také líčil, jak si je rozebrali místní, aby šli k nim domů. "Přišli jsme do těch jejich bytů, špinaví, roztrhaní, smradlaví. A oni nás vykoupali, dali nám oblečení, pivo měli," popsal první chvíle po osvobození.

Válka ale pro jeho jednotku neskončila, po slavnostní přehlídce na Staroměstském náměstí 17. května 1945 museli odjet zpět na Ostravsko, kde bránili do konce roku české Slezsko proti útokům polských nacionalistů.

Do Prahy v květnu 1945 dorazilo v řadách příslušníků 1. československého armádního sboru v SSSR na 3900 volyňských Čechů, asi 2300 volyňských vojáků zůstalo v nemocnicích na území SSSR a v Československu, 4000 volyňských Čechů padlo. Většina vojáků se rozhodla v Československu zůstat a čekat na příjezd svých rodin a blízkých po vyjednání repatriační dohody se Sovětským svazem. 

Československá vláda zahájila jednání hned v červnu 1945, podepsání dohody ale oddalovala neochota sovětské vlády proplatit volyňským Čechům jejich polnosti. Na Volyni patřili k významným hospodářům, chovali dobytek, pěstovali chmel a další plodiny. Svých hospodářství se vzdalo 10 502 rodin (celkem 34 010 osob), které se rozhodly odjet do Československa, aniž by měly záruku finančního vyrovnání.

Dohodu o právu opce a přesídlení občanů české a slovenské národnosti žijících na území Volyně v SSSR do Československa podepsali 10. července 1946 československý velvyslanec Jiří Horák a zástupce sovětské vlády Solomon Abramovič Lozovskij v Moskvě.

V úvodu reemigrační dohody z 10. července 1946 se píše: "Volyňští Češi se pokryli nesmrtelnou slávou a svým statečným postojem v těžkých dobách se ukázali býti důstojnými syny své staré vlasti a obnovili svými hrdinskými činy starou slávu českých dějin. Tito stateční synové českého národa projevili ještě během bojových akcí přání vrátiti se se svými rodinnými příslušníky do staré vlasti." 

Jako první odjížděly rodiny vojáků, druhou skupinu tvořili zemědělci a třetí živnostníci, dělníci a ostatní. První transport vyjel z Dubna 30. ledna 1947 a poslední 10. května 1947, repatriace trvala pouhých 109 dnů. Po vstupu na československé území pozbyli Češi z Volyně sovětské státní občanství a stali se občany Československa.

Komunita boratínských Čechů na Litoměřicku

Většina volyňských Čechů našla nový domov v pohraničí v domech po odsunutých Němcích. Bedřich Opočenský se usadil na statku v Sedlci u Litoměřic. "Byla tam zámečnická dílna, tak jsem pokračoval v řemesle, než mě přišli znárodnit. Měl jsem dva zaměstnance a jednoho učedníka," vyprávěl. Pak pracoval ve strojní traktorové stanici v Mlékojedech, kde opravoval sovětské pásové traktory. Po třech letech se stal údržbářským mistrem v textilní továrně v Křešicích. 

V nedaleké Chotiněvsi našli nový domov i další volyňští Češi z Boratína. Bedřich se v tamním kostele seznámil se svou ženou, volyňskou Češkou Annou Albrechtovou. V dubnu 1949 je v kostele v Lovosicích oddal farář Jaroslav Opočenský, Bedřichův strýc.

V Chotiněvsi se usadil i další z volyňských bojovníků z Boratína Karel Šerák, který se v době osvobození proslavil jízdou v tanku 603 až na Pražský hrad. A o kus dál v Polepech začal hospodařit Václav Kuchynka. Ten pomáhal na Litoměřicku umístit vojáky ze své rodné obce Závidov. Oba - stejně jako ostatní volyňští Češi - museli svá nově vybudovaná hospodářství odevzdat státu. Kolektivizace je nakonec dostihla i v Československu.

Karel Šerák na poválečném snímku před demobilizací.
Karel Šerák na poválečném snímku před demobilizací. | Foto: Paměť národa

Volyňští Češi drželi při sobě i v nových domovech. Starousedlí Češi se na ně totiž dívali s nedůvěrou a považovali je za sympatizanty Sovětského svazu. Proti tomu se v rozhovoru pro Paměť národa rázně ohradil Bedřich Opočenský. 

"Je třeba vyvrátit názor, že my z východu jsme do republiky přitáhli komunismus. My jsme byli československá armáda a cvičili jsme podle prvorepublikových řádů A1-1. Vyšší hodnost se oslovovala pane. Do republiky jsme se po Dukle a ostatních bojích vrátili společně s prezidentem Benešem a s Janem Masarykem. Až po únorovém puči z toho udělali ‘lidovou armádu‘. Ať to nepřičítají nám. My jsme to z východu nepřinesli!" řekl. Veterán Opočenský zemřel v roce 2016 ve věku 92 let.

Státní orgány je naopak považovaly za možné nepřátele SSSR, protože měli zkušenost s drsnými stalinskými praktikami při kolektivizaci. Volyňští Češi se proto ocitli okamžitě po příjezdu pod dohledem Státní bezpečnosti, která se je snažila izolovat a sledovala, s kým se stýkají a co komu vyprávějí.

"Komunisté neměli zájem o volyňské Čechy, a zvláště ne o ty, kteří přicházeli ze sovětské části. Správně předpokládali, že nebudou chtít kolektivizaci zemědělství, protože tu už zažili v Sovětském svazu, s nímž měli obecně špatné zkušenosti," vysvětluje etnografka Helena Nosková, která dohled StB zažila ještě v osmdesátých letech při výzkumu Slováků z rumunského Sedmihradského Rudohoří, odkud byli po válce přesídleni do českého pohraničí.

Komunisté se snažili aspoň část volyňských Čechů, kteří už tady rok či dva žili, vrátit do Sovětského svazu. To se jim ale podle Heleny Noskové nepovedlo, protože by je de facto poslali rovnou do sovětských gulagů. Etnografka vydala v roce 1999 publikaci Návrat volyňských Čechů. Naděje a skutečnost let 1945-54.

Řada volyňských Čechů skončila ve vězení v Československu za skutečnou protikomunistickou odbojovou činnost nebo kvůli falešným udáním. To byl případ pětičlenné rodiny Kozákových z Lipin u Lucka, která celá bojovala v 1. čs. armádním sboru a po válce se usadila v mlýně po Němcích v Bohumilicích u Znojma.

"V roce 1952 nás zatkli. Otec měl bratra, nadporučíka ve Svobodově armádě, který odešel za hranice," vyprávěl Jaroslav Kozák, který v roce 1944 narukoval jako patnáctiletý. "Záminkou byl také dům v Brně, který si otec koupil, a hlavně spousta udání z obce, že otec neplní dodávky a že je špatným občanem. Řekl jim totiž pravdu, jak to vypadá v Sovětském svazu, proto byl špatný. Otce a mě zavřeli na čtyři a půl měsíce, Stázinku (sestru Anastázii Barteisovou) na měsíc. Ji po vyšetřování propustili a nás drželi na Cejlu v Brně. To už jsem byl ženatý a měl jsem dvě malé děti. Nakonec pustili i nás pro nedostatek důkazů," vzpomínal Jaroslav Kozák.

Poválečné pronásledování volyňáků i jejich statečnost zmiňuje i předsedkyně Sdružení Čechů z Volyně Dagmar Martinková, sama potomek volyňských Čechů: "Je obdivuhodné, čím vším si naši předci prošli. Možná to zní jako pohádka, ale strázně a těžkosti zvládali podle mě i proto, že byli k tvrdé práci i lásce k vlasti vedeni v rodinách od malička. Pro osvobození Československa nasazovali životy i přesto, že se narodili v jiné zemi."

A Zdeněk Kodera, příbuzný tankového esa Karla Šeráka, dodává: "Upřímnost, skromnost, obrovská sebekázeň a pracovitost. Takový byl Karel, ale i ostatní Volyňáci, které jsem poznal. Hrozně mě proto mrzí, jak pozdě a jak málo jsme si jich začali vážit za to, co riskovali pro nás - nadcházející generace."

Příběhy volyňských Čechů jako by zapadly i po pádu komunismu v roce 1989. "Kromě bojového nasazení na západní a především východní frontě zachránili na Volyni v době nacistické okupace 151 Židů z 58 rodin, pěti zachráncům byla udělena medaile Spravedlivý mezi národy, jedné rodině medaile Hidden Child," zmiňují Jaroslav Vaculík, Jiří Hofman a Václav Širc v knize Volyňští Češi v prvním a druhém odboji.

Video: Volyňské Čechy, sledovala StB v obavách, aby neříkali pravdu o poměrech v Sovětském svazu, říká etnografka

Helena Nosková Proc byli Volyňští Češi sledováni StB | Video: Paměti národa
 

Právě se děje

před 47 minutami

Schick si podle trenéra musí na návrat ještě několik týdnů počkat

Podle trenéra fotbalistů Leverkusenu Petera Bosze je návrat zraněného útočníka Patrika Schicka na hřiště otázkou několika týdnů. Čtyřiadvacetiletý český reprezentant, který nehraje od začátku října, nepřicestoval s Bayerem do Prahy, kde se německý celek utká ve čtvrtečním duelu 2. kola základní skupiny Evropské ligy s českým mistrem Slavií.

Schick v minulém ročníku hostoval z AS Řím v Lipsku. "Rudí býci" ale na něj kvůli ekonomickým dopadům pandemie koronaviru opci neuplatnili. Místo toho po českém hráči sáhl Leverkusen, který ho v září přivedl za více než 700 milionů korun.

V dresu Bayeru stihl Schick odehrát čtyři soutěžní duely, v nichž dal dva góly. Počátkem října si však v bundesligovém duelu se Stuttgartem lehce natrhl zadní stehenní sval a od té doby nehraje.

"Patrik zůstal v Leverkusenu. Trénuje, pracuje na své kondičce. Je to ještě otázka několika týdnů. Včera již s námi již trénoval, ale ještě si musí počkat, než bude moci nastoupit," řekl na dnešní tiskové videokonferenci šestapadesátiletý Nizozemec Bosz.

před 1 hodinou

Výbuch plynu zničil rodinný dům v Tursku u Prahy. Tři lidé jsou zranění

V Tursku u Prahy vybuchl v rodinném domě plyn. Na místě jsou zatím tři zranění, jeden z toho těžce, další středně těžce. Nejméně jeden člověk je zavalený, dům je částečně zdemolován. Hasiči povolali speciální vyhledávácí tým, řekly ČTK mluvčí záchranné služby Petra Effenbergerová a hasičů Vladimíra Kereková.

Záchranáři mají na místě čtyři pozemní posádky, na místo letí také vrtulník. Hasiči na místo povolali speciální vyhledávací tým a sací bagr, který bude pomáhat s odstraňováním trosek domu.

Další zprávy