Už 11. května do gulagů z Československa odvlekli asi tisíc mužů ruské národnosti. Před pomstou Stalina je nezachránilo ani československé státní občanství.
"Do večera bude váš muž zpátky. Potřebujeme se ho jen na něco zeptat," říkali zpočátku sovětští agenti SMERŠ. Když ovšem přišli 20. května 1945 do Nuslí pro Sergeje Vladimiroviče Marakujeva, už asi nic takového neslibovali. Zatýkání probíhalo už víc než týden a poplašné zprávy se v ruské emigrantské komunitě šířily bleskově. Anna Marakujevová svého manžela už nikdy neviděla. Čekala na jeho návrat až do své smrti v roce 1962, aniž by dostala od sovětských úřadů jakoukoli informaci o jeho dalším osudu.
"To bylo to nejhorší," řekla Paměti národa Anastasie Kopřivová, vnučka odvlečeného Sergeje Vladimiroviče Marakujeva. Co se s dědečkem stalo, zjistila až po roce 1990, když sovětské velvyslanectví stručně odpovědělo na její soukromý dopis. Po 45 letech konečně zjistila, že dědeček zemřel už dávno v roce 1945, jen tři měsíce po svém zatčení.
O činnosti jedné z nejpřísněji utajovaných špionážních služeb 20. století - sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ - se dočetla podrobněji až po letech v knize SMERŠ: rok v táboře nepřítele. Pod pseudonymem Nikolaj Siněvirskij ji napsal tlumočník Michail Mondič, rodák z Podkarpatské Rusi, který před válkou studoval v Praze v ruském emigrantském gymnáziu.
"Tato organizace existovala jen na konci války a krátce po ní. Byla založena při NKVD pro boj s nepřáteli Sovětského svazu na cizím území, ale NKVD nepodléhala. Cílem bylo ve všech státech, do nichž Sověti pronikli, vylovit ty, kteří byli nepřáteli Ruska, tedy antibolševiky," vysvětluje Anastasie Kopřivová.
Mondič ve své knize popsal, jak agenti SMERŠ spěchali z Ostravy do Prahy, když se dozvěděli, že v Praze vypuklo povstání: "Jak se spěšně prodírali po silnicích ucpaných odstavenou vojenskou technikou a houfy uprchlíků, aby byli v Praze co nejdříve. Přijeli 10. května večer a už 11. ráno se začalo zatýkat."
Mladé Československo přijalo ruské emigranty za své
Dědeček Anastasie Kopřivové se na seznamu nepřátel Sovětského svazu ocitl proto, že se stal v Československu ředitelem ruské školy zemědělského družstevnictví a spolupracoval s kozáckými organizacemi sdružujícími mladé Rusy, kteří bojovali na straně bělogvardějců proti bolševikům, takže v roce 1921 emigrovali do Československa v rámci tzv. ruské pomocné akce.
"Československo bylo jediným státem, který mladým Rusům nabídl pobyt financovaný ze státního rozpočtu, ale za dvou podmínek: že se nebudou politicky angažovat, zapomenou na svou válečnou minulost a budou se věnovat pouze studiu," vysvětlila Anastasie Kopřivová, rozená Vukolová.
Mezi těmito mladými muži byl i tatínek paní Anastasie Vasilij Vukolov. Rodák z nevelké kozácké stanice Lukovská, bojoval v občanské válce na jihu Ruska v Donské kozácké armádě. V Praze nejdříve studoval na ruské dvouleté škole zemědělského družstevnictví, kde se seznámil se Sofií Marakujevou, dcerou ředitele této školy, Sergeje Vladimiroviče Marakujeva. Ten v Praze uvízl na obchodní cestě, při níž dohlížel na výměnu ruských surovin za českou zemědělskou techniku.
Zamlčované osvobození
Online deník Aktuálně.cz připravil ve spolupráci s Pamětí národa k 75. výročí konce druhé světové války sérii textů o méně známých kapitolách osvobozování Československa:
- "Zrádci" vlasovci v Praze odvrátili pohromu. Koněv přijel již do osvobozeného města
- Řeporyje vítají vlasovce. Tuhé boje o Prahu na unikátních snímcích
- Jen malá část padla v boji. Hroby rudoarmějců na Olšanech skrývají nečekané příběhy
- Osudy rudoarmějců v Praze: Elitní letec prošel celou válku, zemřel na otravu koňakem
- Do Prahy vběhli Stalinovi agenti. Hned po osvobození unesli do gulagů stovky lidí
- Hrdinové osvobození. Volyňští Češi zažili teror Stalina i Hitlera, pak neunikli StB
- Jak Američané zachránili vzácné koně z Čech. Báli se, že Rudá armáda je hodí do kotle
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa připomíná 75. výročí osvobození také na svém webu.
Přijel shodou okolností s nejmladší dcerou, ale návrat zpět do Ruska už ztrácel smysl a mohl být i nebezpečný. Jako ředitel školy se poté v Praze staral o vzdělávání mladých Rusů. A ti příležitosti nabídnuté Československem využili. Už brzy bylo ale jasné, že se do Sovětského svazu vrátit nemohou. Jejich talent a píle se však hodily mladému Československu.
Otec Anastazie Kopřivové absolvoval na ČVUT obor zemědělského inženýrství a pracoval ve Státním výzkumném ústavu zemědělském v Dejvicích (dnes je v této budově Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, pozn. red.). Jeho specializací bylo lukařství a pastvinářství, zvláštní pozornost věnoval i parkovému a sportovnímu trávníkářství. Stal se vlastně zakladatelem tohoto oboru v ČSR. Se svou rodinou se usadil na Hanspaulce, tedy nedaleko svého pracoviště a nedaleko míst v Dejvicích a Bubenči, kde žila početná ruská komunita.
V Bučkově ulici (dnes Rooseveltově) Rusové postavili družstevní dvojdům, tzv. Profesorský dům, v němž žili ruští intelektuálové a profesoři přednášející na pražských vysokých školách. Další tři ruské domy stály nedaleko: dům na třídě Krále Alexandra (dnes Jugoslávských partyzánů) a dvojdům v Koulově ulici, kde žily například sestra a matka spisovatele Vladimira Nabokova. Rusové měli v Dejvicích a Bubenči své obchody, fotoateliér, tenisový klub nebo školku. Tu vedla významná ruská pedagožka Adelaida Vladimirovna Žekulinová a Věra Alexandrovna Fridmanová a chodila do ní paní Anastasie.
"Sice jsem chodila do ruské školky a doma se mluvilo rusky, hrála jsem si s ruskými dětmi, ale přitom si vůbec nevzpomínám, že bych měla nějaký problém s češtinou, a to ani v první třídě české obecné školy. Oba jazyky mi odmala připadaly přirozené," vzpomíná Anastasie.
Rozdíl si uvědomovala z jiného důvodu: "Za války jsme na tom byli my emigranti hůř než Češi. Neměli jsme rodinné zázemí, babičky a dědečky z vesnic, kde bychom si mohli přilepšit. Hlad jsme ale vyloženě neměli. Nezapomenu však, jak matka rozpočítávala kostky cukru, aby s nimi vyšla. Nezapomenu na zápach mýdla, které se vařilo z loje, dávalo se pod postel, kde smrdělo a pak se z něj krájely mazlavé kostky."
Stalin se mstil odpůrcům i po 25 letech
Květen 1945 přinesl devítileté Anastasii překvapivé poznání: Vojáci, kteří přijeli do Prahy, mluvili stejným jazykem.
"Až tehdy jsem si vlastně uvědomila, že můj rodný jazyk pochází z jiné země. Setkání s ruskými vojáky ve mně zanechalo silný čichový vjem: pach špeku smísený se špatným benzinem a naftou. Přijeli od Šárky a parkovali na Červeňáku (Červený vrch), kde byla dříve jen pole. Vojáci tam pásli koně a můj otec tam za nimi chodil a byl nadšený, že našel své krajany," vzpomínala.
Tatínek Anastasie Vasilij Vukolov patřil k Rusům, kteří si nepřipouštěli, že jim s příchodem Rudé armády hrozí nebezpečí. "Někteří Rusové odjeli už v dubnu do západní zóny, jiní se pakovali už 9. května. Dědečkovi bylo v té době 72 let a říkal si, proč by ho měli v jeho věku ještě za něco popotahovat. Ani můj otec se nebál. Vždyť od občanské války, ve které bojoval proti bolševikům, uběhlo přes 25 let, a navíc měl československé státní občanství," říká Anastasie Kopřivová.
Mýlili se oba: dědečka Sergeje Marakujeva odvlekli agenti SMERŠ 20. května a jeho zetě Vasilije (otce Anastasie) nechali na pokoji jen proto, že viditelně trpěl nevyléčitelnou nemocí. Rakovině podlehl dva roky poté a rodině nastaly těžké časy.
"Byla jsem takové chudé dítě, polosirotek. Do života bez otce jsme navíc s matkou a sestrou startovaly s dluhy, protože jsme kupovali drahé léky ve Švýcarsku v naději, že otci pomohou," dodává. Špatně na tom byla i její babička, která neměla nárok na vdovský důchod.
Anastasie vystudovala pedagogické gymnázium pro vzdělávání učitelů národních škol, takže zprvu učila děti na základní škole na pražském Smíchově. Poté absolvovala dálkové studium oboru čeština - ruština - pedagogika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nastoupila do Pedagogického ústavu J. A. Komenského Československé akademie věd. Ruská národnost jí ale nepřinášela v době přátelství se Sovětským svazem žádné výhody kvůli antibolševické historii rodiny. Znalost ruštiny ale výhodná byla. Spolupracovala na učebnicích ruského jazyka a připravovala i rozhlasové kurzy ruštiny pro školy.
Vstřícnost vystřídalo mlčení
Anastasie Kopřivová pracovala v ústavu až do jeho zrušení v roce 1992, kdy odešla do důchodu. Tehdy se setkala s novinářem Vladimírem Bystrovem, synem odvlečeného prvorepublikového úředníka ministerstva zahraničí Nikolaje Bystrova. Vladimír Bystrov využil bohatých kontaktů a příznivé situace na začátku 90. let, kdy se sovětské archivy pootevřely, takže se Češi mohli konečně začít ptát po osudu blízkých.
Anastasie se stala zástupkyní Bystrova v občanském výboru Oni byli první, který usiloval o rehabilitaci Rusů, ať již s československým, či jiným občanstvím, kteří byli po květnu 1945 uneseni do Sovětského svazu. Avšak i přes relativní vstřícnost Sovětského svazu na začátku 90. let šlo o těžký a zdlouhavý úkol.
"Především jsme chtěli zjistit, kolika lidí se únosy SMERŠ týkají. S tím nám pomohlo československé ministerstvo zahraničních věcí, které seznam dávalo dohromady asi rok. Figurovalo na něm asi tři sta jmen, a protože vycházel pouze z místních dokumentů, tak nemohl být kompletní," popsala pátrání po osudech Rusů Anastasie Kopřivová.
A pokračuje: "S tím seznamem jsme přišli na sovětské velvyslanectví a měli pro každého odvlečeného čtyřstránkový dotazník, do něhož jsme dali i některé provokativní otázky, jako například: zda měl dotyčný u soudu obhájce? Zda byli nějací svědci? Na základě čeho byl odsouzen? Či jak probíhalo věznění? Byl to obrovský svazek, který jsme předali s oficiální žádostí velvyslanci. To vše za přítomnosti novinářů a fotografů, které Vladimír Bystrov pozval."
Po roce se vrátila třetina dotazníků. Odpovědi na většinu otázek byly proškrtnuté, u mnoha jmen stálo, že chybí v registrech. Kopřivová však obdržela zcela vyplněný dotazník o svém dědečkovi. Dočetla se, že byl odsouzen za protisovětskou činnost, což nebylo nijak podrobně rozvedeno. Vzhledem ke svému stáří a zdravotnímu stavu byl odsouzen "pouze" na pět let pobytu v pracovně nápravných táborech plus osm let ztráty občanských práv, což znamenalo přikázané místo pobytu.
"Odsuzovalo se za to, co se odehrálo před 25 lety, tedy před čtvrt stoletím," upozorňuje Anastasie Kopřivová s tím, že většina mužů (odvlečeny byly pouze dvě ženy) putovala do pracovních táborů na deset let, aniž by jejich rodiny dostaly o jejich osudu jakoukoli informaci - ačkoli o ni sovětské úřady opakovaně žádaly.
Před rokem 1948, za ministra zahraničí Jana Masaryka, putovaly z Československa oficiální dotazy na Sovětský svaz přes vládu, ministerstvo zahraničí i Mezinárodní červený kříž. To byly tři cesty, kterými se manželky snažily zjistit, kde jejich muži jsou, zda jsou živí a co s nimi bude. Odpovědi ale nepřicházely. Po roce 1948 a výměně osazenstva na československém vyslanectví v Moskvě už nebylo možné se ani ptát.
Tresty uneseným do SSSR končily v roce 1955, tedy v období prvního sovětského tání po Stalinově smrti. "Pak je opravdu propustili s tím, že musí prokázat, že mají kam jít, což byl po deseti letech bez možnosti korespondence s rodinami pro mnohé problém. A Československo na ně úplně zapomnělo. Velmi rychle lze vygumovat paměť, ať už nemluvením, nebo přímo lhaním," vysvětluje Anastasie Kopřivová, která se o oživení této paměti snažila celá devadesátá léta prací ve spolku Oni byli první.
Spolek se zasadil o dvě pamětní desky - jednu na Profesorském domě a další na pravoslavném kostele v Olšanech. U nich se vždy 11. května na památku začátku zatýkání konaly vzpomínkové akce za účasti potomků odvlečených, politiků a novinářů.
Spolek zorganizoval i několik výstav a podával návrhy na státní vyznamenání, které in memoriam získal například generál Sergej Vojcechovský, jemuž byla odhalena pamětní deska v Brně, kde sloužil jako zemský velitel. V Poslanecké sněmovně pak od jejího předsedy Milana Uhdeho zazněla omluva odvlečeným Rusům, které stát nedokázal ochránit. Omluvil se i na Olšanech před žijícími vdovami, jimž bylo přiznáno přilepšení k penzi, a potomkům dokonce finanční náhrada za práci, kterou odpracovali jejich otcové v lágrech.
"To jsem považovala za zázrak, i když jsem si říkala, že jim to měl proplatit Sovětský svaz," vyjmenovává Kopřivová úspěchy výboru, který zanikl po smrti Vladimíra Bystrova v roce 2010.
V té době skončila i vstřícnost Ruska ke kritickému hodnocení vlastní historie. Zájem o vyjasňování těchto příběhů je v současné době v Rusku tabu, protože jde o "poškozování dobrého jména Sovětského svazu a Ruska". I přístup do archivů, které se na čas pootevřely, rychle skončil. Získat nějakou informaci lze tedy jen velmi těžko.
Anastasie Kopřivová se i přesto tématu ruské emigrace v období meziválečného Československa věnovat nepřestala. Do její zřejmě největší databáze ruských emigrantů v České republice přibývají stále nová jména, stejně jako do obsáhlé sbírky dokumentů a fotografií.
VIDEO: Dimitrij Rafalskij o zatčení svého otce agenty SMERŠ.
Otec Dimitrije Rafalského Vladimir Rafalskij patřil mezi první zatčené 11. května 1945. Poslední diplomatický zástupce demokratického Ruska v ČSR a chargé d’affaires Prozatímní ruské vlády v Praze. Odvlečen byl ze svého bytu v Pštrosově ulici 32, jeho život skončil krátce po zatčení pod okny v narychlo zřízeném sídle SMERŠ v Dělostřelecké ulici 11. O smrti svého otce se Dimitrij dozvěděl až v roce 1968, nikdy se ale nevyjasnilo, zda Vladimir Rafalskij skočil z okna sám, nebo byl vyhozen. Agenti SMERŠ zatkli i jeho bratra, který strávil 11 let v gulagu a návratu do Prahy se nedožil. Dimitrij se narodil v Praze v roce 1930 ruským rodičům, kteří ho i jeho sestru Irenu vychovávali v antibolševickém duchu. Jeho otec byl lingvista a diplomat carského Ruska. V Praze zůstal po skončení své diplomatické mise, a protože ovládal více než deset jazyků, stal se soudním tlumočníkem. Dimitrij po válce vystudoval herectví, kterému se věnoval v Československu i v zahraničí po emigraci do Belgie a Francie v roce 1968. V současnosti žije v Paříži.
