Torez - Pětadvacetiletý Sanja pracuje každý den osm hodin denně v ilegálním dole ukrytém hluboko v lesích jihovýchodní Ukrajiny.
Někdy uhlí těží až v hloubce 150 metrů, nemá však žádnou techniku. Vše dělá ručně, má jen starý kompresor, poháněný motorem z auta.
Deník International Herald Tribune (IHT) upozornil na problém, o kterém se doteď psalo pouze v souvislosti s vysokou nehodovostí v čínských dolech.
Jenže potíže s ilegální těžbou v malých dolech schovaných v horách nebo na zahradách mají také v chudých oblastech východní Ukrajiny.
Přechod do ilegality
Většina obyvatel malého hornického městečka Torez na jihovýchodě Ukrajiny byla podle IHT kvůli změně ekonomických poměrů v zemi nucena přejít ze státem vlastněných dolů "do ilegality." Sovětské časy už jsou totiž definitivně pryč.
Sanja, jehož příběh deník popisuje, vydělává zhruba 140 dolarů měsíčně (asi 2400 Kč). Každý den po směně si naloží ještě malý pytel uhlí na kolo, aby měl čím doma zatopit.
Jeho práce je nebezpečná. Ukrajina je pro horníky nejnebezpečnější zemí hned po Číně. Zemře jich tady průměrně 317 ročně.
Doly na Donbase jsou hluboké a nebezpečné. Vláda jich mnoho zavřela. V některých sice vylepšila bezpečnostní podmínky a snížila jejich ztrátovost, jenže mnoho horníků zůstalo bez práce.
Stachanovův vzor? Vyhasl
Uhlí bylo vždy sovětskou prioritou. Platy horníků patřily k nejvyšším v Sovětském Svazu a trojnásobně překračovaly průměrnou mzdu.
Zaměstnanci dolů chodili brzy do důchodu a měli i další výhody jako ubytování zdarma, rekreace a podobně.
Jejich hrdinou a vzorem byl torezský horník Alexej Stachanov, který se stal ikonou sovětské propagandy 30. let. V srpnu roku 1935 sovětská tisková agentura oznámila, že Stachanov narubal sám za jednu směnu 102 tun uhlí.
Podle serveru Totalita.cz však tohoto výkonu dosáhl až po dlouhém čekání na nejpříhodnější geologické podmínky a s použitím nejlepší technologie, která byla tehdy k sehnání. Do jeho výkonu bylo započteno i vše, co narubali ostatní členové Stachanovovy party.
Uhlí rozválcovala ropa a plyn
Po rozpadu Sovětského svazu donbaské černé zlato nahradila sibiřská ropa a zemní plyn. Současný plat horníků se pohybuje kolem 160 dolarů měsíčně (asi 3200 Kč) a mnohdy jej ani nedostanou.
"Lidé musejí improvizovat - v tom jsme dobří. Torez nemá budoucnost," stěžuje si v rozhovoru pro International Herald Tribune taxikář a bývalý vlastník ilegálního dolu Gennadij Grobenko.
Proces zavírání dolů začal v roce 1996 a zanechal za sebou 600 000 nezaměstnaných horníků a dalších zaměstnanců. "Proč Juščenko místo zavírání dolů neprosadí zákon, kterým by se těžba v těchto malých dolech legalizovala?" ptá se Grobenko.
Mnoho bývalých horníků už Ukrajinu opustilo. Přesunuli se do Ruska, stovky z nich odjely těžit také do arktických oblastí, například do osady Barentsburg na Špicberky. Ani zde, zhruba 900 km od Severního pólu, však život nemají lehký.
Rusko osadu používá spíše kvůli její strategické poloze, než aby mělo zájem na výnosné těžbě arktického uhlí. Horníci jsou zde odřízlí, mají nedostatek potravin a uhlí, které vytěží, také hned spálí v místní elektrárně a teplárně.
Jak vystoupit z ilegality?
Ale zpět na Ukrajinu: Igor je policista a žije nedaleko dolu Lesnaja, který byl zavřen před pěti lety. V domě nemá ústřední topení, plynovou přípojku a neteče zde voda. "Lidi nezajímá, že těží nelegálně. Potřebují peníze. To zajímá jen ty nahoře," říká.
Mnozí odborníci, jako americký důlní expert Jerry Triplett, upozorňují, že řešením by bylo tyto nelegální doly nějakým způsobem "legalizovat".
Jenže prokousat se při registraci dolu přes složitý byrokratický aparát na Ukrajině je pro horníky takřka nemožné. Těžit ilegálně je jednodušší.
"Skupina chlapů, kteří těží v nelegálních dolech v lesích, brzy zjístí, že mohou dělat mnohdy věci daleko efektivněji a bez pomoci státního aparátu. Jsou to takové zárodky kapitalismu," dodává americký expert.
