Tomsk - Za Stalinovy krutovlády zemřelo podle odhadů nejméně deset milionů lidí. Jen málokdy a málokde umíraly tak rychle jako na ostrově Nazinskij uprostřed sibiřské řeky Ob.
Z původních 6700 obyvatel tábora jich v srpnu 1933 přežívalo pouhých 2200. Ostatní zemřeli hladem, v důsledku nemocí nebo byli zabiti.
Tábor byl součástí plánu navýšit populaci Sibiře o tři miliony osob. Jako přesídlenci sem byli v rámci pečlivě organizované kampaně vybráni ti, kdo byli v Moskvě, Leningradu a dalších velkých městech zadrženi bez povolení k pobytu.
Stalin tak chtěl na jednu stranu zbavit města "nežádoucích elementů", na druhou pak dodat do nově vznikajících sídel "lidský materiál".
Přesídlenci přijeli na ostrov s naprosto nedostatečnými prostředky, stavěli chatrče bez pořádného nářadí a především - měli s sebou jen chabé zásoby mouky a brzy začali trpět hladem. Kdo se pokusil zachránit útěkem a vrhl se do studených vod Obu, byl strážci tábora zastřelen.
Hlad a strádání vedly ke kanibalismu. Nazinskij začali proto místní brzy nazývat Ostrovem kanibalů nebo také Ostrovem smrti.
"Každý rok sem přijíždíme, abychom u kříže, který tu byl postaven v roce 1993, položili věnec," řekla rozhlasové stanici Rádio Svobodná Evropa Valerie Štatolkinová, starostka nedaleké obce Nazino. "Letos se nám to nepodařilo, ostrov byl skoro celý pod vodou. Loni jsme na památku obětí začali stavět kostel, je skoro hotov," doplnila.
Pracovní tábor sice nebyl primárně určen pro "nepřátele sovětského režimu", podmínky v něm ale byly stejně kruté jako v jiných gulazích. Vedle Rusů, kteří se ničím neprovinili, v něm skončily i kriminálníci. A to jen proto, aby podmínky v táboře učinili pro jeho obyvatele ještě nesnesitelnějšími.
Nejedl jsem lidské maso. Pouze játra a srdce
Plán, který vymyslel tehdejší zástupce velitele Čeky Vjačeslav Menžinský a příští šéf NKVD Genrich Jagoda, počítal s tím, že přesídlenci postupně zúrodní miliony hektarů půdy na Sibiři a v Kazachstánu a vybudují zde do dvou let zcela soběstačné komunity.
Ty měly navíc dodávat zemědělské plodiny do jiných částí Sovětského svazu poté, co hlavní obilnice země, Ukrajina, byla v letech 1932-1933 stižena katastrofální neúrodou a hladomorem.
Na tři kilometry dlouhém a něco přes půl kilometru širokém Nazinském ostrově byl projekt stalinského sociálního inženýrství odsouzen od samého začátku k nezdaru.
O podmínkách v táboře se rychle dozvěděli obyvatelé okolních vesnic. "Jednoho dne k nám do domu přinesli ženu z Ostrova smrti," vzpomínala v roce 1989 jedna z místních obyvatelek, Feofilia Bylinová. "Všimla jsem si, že má odříznuté kusy lýtek. Zeptala jsem se jí, co se jí stalo, a ona mi odpověděla: "Odřezali mi je a snědli."
Dokumenty ze sovětských časů, přechovávané v muzeu gulagu v Tomsku, obsahují zápisy z výslechů kriminálníků, přimíšených záměrně mezi obyvatele tábora. Když byl jeden z nich dotázán, zda jedl lidské maso, zavrtěl hlavou a řekl: "Ne. Jedl jsem pouze játra a srdce."
Když jej vyšetřovatelé požádali o podrobnosti, dodal: "Bylo to jako šašlik. Udělali jsme si z vrbových větviček špízy, nařezali to na kusy, napíchli a opékali nad ohněm."
Vězeň pak upřesnil, že zabíjeli ty, kdo umírali: "Bylo to pro ně lepší. Nemuseli strádat další dva nebo tři dny."
Blesková evakuace
Otřesné podmínky v táboře byly příliš i na jednoho z místních komunistických funkcionářů Vasilije Vělička, který v červenci 1933 poslal do Moskvy na základě vyprávění vesničanů jedenáctistránkovou zprávu, která mezi sovětským vedením vyvolala poprask.
"Lidé byli ponecháni bez jídla ve sněhu a mrazu," psal Věličko. "Každý čtvrtý nebo pátý den dostanou trochu rýžové mouky. Okamžitě ji smíchají v čepkách s moukou a jedí. Někteří jedli mouku jen tak a udusili se."
Tábor byl bleskově evakuován a jeho velitelé dostali tříleté tresty vězení. Když jej Věličko navštívil koncem léta osobně, byl už prázdný.
"Tráva na ostrově mi sahá až po hlavu," napsal v další zprávě. "Místní lidé, kteří se sem vydali sbírat jahody, v ní narazili na mrtvoly. Chatrče byly plné koster."
Jeho zpráva zůstala označena jako přísně tajná a výňatky z ní byly zveřejněny až v roce 1994. O svůj stranický post ale přišel, později se stal novinářem a s Rudou armádou se dostal až do Berlína.
Gulagy v Rusku prošlo více než deset milionů lidí. Nejméně jeden milion v nich přišel o život. Oběťmi stalinského teroru se až do diktátorovy smrti v roce 1953 stalo podle odhadů až dvacet milionů osob.
Současný režim Vladimíra Putina o gulazích mlčí. A pokud hovoří o Stalinovi, vyzdvihuje jeho zásluhy o rozvoj sovětské společnosti a úlohu, kterou sehrál ve válce proti Hitlerovi.
