A co dál? "Neměla jsem v úmyslu zmlknout," píše Madeleine Albrightová. A už jen skutečnost, že titul Peklo a jiné destinace, který v USA vyšel v roce 2020, je její v pořadí už sedmou knihou, kterou vydala od svého odchodu z diplomacie, mluví sama za sebe.
Albrightová chvíli hledala, jak píše, co přesně dělat dál. Z vrcholného místa americké diplomacie by šlo sice směřovat ještě nahoru, do Bílého domu, jenže jako rodačka z předválečného Československa nemohla podle ústavy kandidovat na nejvyšší úřad země. "Přinejmenším ne ve Spojených státech," upřesňuje.
Je v tom nadsázka. Ale také známka pokušení, když píše, že Václav Havel jí navrhl, "abych si v opačném směru zopakovala svoji dětskou cestu přes Atlantik a vystřídala ho jako prezidenta České republiky". "Lichotilo mi to, představa, že bych žila na slavném hradě nad Prahou, byla vzrušující," píše Albrightová. Ale nevěřila prý, že lidé v Česku by ji chtěli. "A kromě toho jsem už dlouho byla Američankou," dodává.
Víte, kdo já jsem?
Její přiznání, že Havlova nabídka ji potěšila, ale následné realistické zhodnocení, že by to ani pro jednu stranu - ani pro Čechy, ani pro ni - nebyl dobrý nápad, jsou esencí její knihy. Není to životopis, na to jsou její postřehy příliš výběrové, přeskakující, na rychlo spíchnuté.
Ale důležité jsou právě svojí otevřeností, sebeironií a zároveň samozřejmým sebevědomím osobnosti, která zná svoji cenu a která je stále u věcí, k nimž se obyčejně člověk jen tak nedostane.
Někdy jsou to jen drobné zábavné historky, které Albrightová dává k dobru. Před pár lety byla po nočním letu z Washingtonu do Londýna unavená, spěchala na setkání ve městě a najednou jí přišlo prostě nesmyslné, proč si právě ji vybrali na osobní bezpečnostní prohlídku.
Prý to nikdy nedělá, ale v tu chvíli se zeptala: "Víte, kdo jsem?" Odpověď imigračního úředníka dostála suchému britskému humoru: "Ne, ale máme tady doktory, kteří vám to pomohou zjistit."
Jindy je to mnohem vážnější otázka, kterou Albrightová opakovaně dostávala, když po USA a po světě cestovala se svojí předchozí knihou, ve které se pod názvem Fašismus: Varování v roce 2018 připojila k řadě jiných autorů, které nástup populistických vůdců vyprovokoval k úvahám nad problémy demokracie.
"Je Donald Trump fašista?" ptali se jí lidé znovu a znovu na to, co ona sama nechala ve své předchozí knize nedořečené. "Pro mě je to past," řekla Albrightová. "Nemůžu s čistým svědomím tohoto prezidenta obhajovat. Ale bylo by nesmyslné zařadit ho do stejné kategorie, jako byli masoví vrazi Hitler či Stalin. Nenazývám ho fašistou, ale podle mě má nejsilnější antidemokratické instinkty ze všech prezidentů moderní americké historie," vysvětluje v knize.
A pro svůj názor na Trumpa si pak ještě vypůjčí citát amerického filozofa Erica Hoffera: "Hrubost je to, čím slabí lidé imitují sílu." Hoffer to napsal před šedesáti lety. "A stále to platí," dodává Albrightová.
Zvláštní peklo pro ženy
Když byla Albrightová v roce 2019 v Praze, bylo to těsně poté, co premiér Andrej Babiš v Bílém domě navštívil prezidenta Trumpa. Albrightová, jak píše ve své nové knize, lituje, že neměla příležitost o tom s ním mluvit.
Ale ani se nediví. Babiš prý, když se během její pražské návštěvy společně ocitli na akci k výročí vstupu Česka do NATO, "seděl s kamennou tváří a dělal, že tam nejsem". Podle Albrightové si patrně pamatoval, jak ho předtím popsala v knize Fašismus: Varování. Jako "chladného, odtažitého, nekomunikativního, nepřístupného". Ovšem moment, kdy Babiš věnoval Trumpovi pistoli české výroby s vyrytým nápisem Pravda vítězí!, by se podle Albrightové hodil do některé z her Václava Havla.
O samotném Havlovi ve své poslední knize píše, že "ve svém soukromém životě postrádal disciplínu, jeho politické reflexe uměly být k zešílení abstraktní a jeho pověst byla zveličena tím, že se ocitl v záři reflektorů ve chvíli, kdy se tvořila historie".
"Na jiném místě, v jiné době nebo s méně štěstím by možná zůstal známý jen divadelnímu světu," doplňuje Albrightová. "Nicméně, kamkoli bych ho následovala. Schopnost odpouštět viděl jako základní součást společenských a politických vztahů. Málokdy se potkal s někým, kde se neuměl smát. A především, byl čestný."
Její příkré, stručné odsudky, jako v případě Babiše - a na druhé straně to, jak často a vždy s respektem se vrací k Havlovi - mohou působit až černobíle. Ale tento text není recenzí a Madeleine Albrightová byla prostě taková.
Byla pichlavá, ale to je i vůči sobě samé. "Prostě jsem rychleji mluvila, než myslela," vrací se ve své knize k epizodě z demokratických primárek v roce 2016, kdy veřejně podporovala tehdejší kandidátku Hillary Clintonovou.
Těsně před primárkami v New Hampshiru se tehdy Albrightová na předvolebním shromáždění s Clintonovou snažila motivovat ženské voličky svým oblíbeným rčením. "V pekle je zvláštní místo pro ženy, které si navzájem nepomáhají," znělo její zvolání.
Zaplněný sál sice nadšeně zatleskal, reakce médií pak ale byla přesně opačná. Nezbláznila se už? Jedna věc je veřejně podporovat ženskou kandidátku, ale druhá posílat k čertu všechny ženy, které by snad Hillary nechtěly volit. "Raději jsem se měla kousnout do jazyka," přiznává Albrightová.
Až se znovu uvidíme…
Od svého odchodu z diplomacie se stala předsedkyní Národního demokratického institutu, založila globální poradenskou firmu Albright Stonebridge Group, přednášela na Georgetown University ve Washingtonu, pravidelně ji zvali do expertních skupin k otázkám americké zahraniční či mezinárodní politiky. A kromě toho všeho a řady dalších aktivit měla tři dospělé dcery a šest vnoučat.
Od okamžiku, kdy se v roce 1997 dozvěděla o do té chvíle pro ni neznámé historii své rodiny - že je židovského původu a že mnoho jejích nejbližších příbuzných zahynulo za holokaustu -, shromažďovala Albrightová postupně mozaiku celého příběhu.
Jeho podstatnou část popsala už v knize Pražská zima, která vyšla česky už před osmi lety. Ale vrátila se k němu právě i ve své další knize. Jde o deníkové záznamy, které si její babička z matčiny strany, paní Růžena Spiegelová, psala v Poděbradech na začátku roku 1942. V týdnech těsně předtím, než byla zařazena do transportu a následně zavražděna v německém táboře v Polsku.
"Dnes jsem oslavila Nový rok, šla jsem se chvíli projít. Ale ne daleko, Židé nemohou z města. A kdybych měla napsat, co vše nesmíme, trvalo by to dlouho, takže někdy jindy. Tak sedím doma v podkroví v malé místnosti. Mám zde teplo, čekám návštěvu, které občas přicházejí. Prezident Hácha před několika dny oznámil, že lidé by měli dát teplé spodní prádlo a kožichy německé armádě," zní zápis z 1. ledna 1942.
Poslední je z 22. dubna 1942: "Jsme připraveni k odjezdu, byli jsme rozřazeni pro různé práce. Jsou čtyři zdravotní kategorie. Já jsem v druhé, což znamená, že jsem na tom zdravotně dobře. Snad se, moji drazí, co jste v cizině, znovu uvidíme," vzkázala Růžena Spiegelová na dálku do Londýna své dceři Anně Korbelové, které tam v té době žila s manželem Josefem Korbelem a jejich dcerou Madlenkou už dva roky v exilu.
Albrightová našla tyto zápisky své babičky teprve nedávno. Když psala Pražskou zimu, ještě o nich nevěděla. V její poslední knize Peklo a jiné destinace je to ovšem právě tato připomínka tragického osudu její rodiny, co podtrhuje, když Albrightová zároveň nyní píše o "odolnosti".
Jak ve své knize, tak třeba v dubnu 2020 v deníku New York Times v komentáři k pandemii koronaviru. "Když se mě ptají na můj pohled na život a na svět, říkám, že jsem optimistka, která má velké obavy. Tohle nejsou nejlepší časy, ale už jsme zažili horší," napsala Albrightová.
