V oblasti Blízkého východu působíte dlouhodobě jako bezpečnostní expert a analytik. Jak je tedy v těchto zemích vnímáno vítězství Tálibánu v Afghánistánu? A může to změnit bezpečnostní poměry i v tomto sousedním regionu?
Obyčejná "ulice" na Arabském poloostrově to neřeší. Afghánistán zatím bere jako jeden z mnoha konfliktů. V budoucnu to ale bude mít nepochybně nemalý dopad i na Blízký východ. Citlivě je ve zdejším bezpečnostním prostředí například vnímáno, že vítězství Tálibánu velmi posílí vliv Číny i Pákistánu a významně naopak opět oslabí Spojené státy.
A nedělejme si iluze, že se pád afghánského režimu nedotkne Evropy. Ve finále na to doplatí právě starý kontinent. Tisíce uprchlíků zamíří právě sem. Před několika dny jsem například jednal s expertem z kurdské části Turecka, kde už dnes panuje hodně vypjatá nespokojenost s počtem migrantů - ať už jde o Afghánce, kteří se tam v těchto dnech doslova valí, nebo třeba o Syřany.
Na Turecko toho začíná být zkrátka a dobře příliš, takže to může ohrozit i dosavadní dominantní pozici prezidenta Recepa Erdogana. Turci vnímají před blížícími se volbami příliv uprchlíků stále senzitivněji a řekl bych, že dokonce stále nepřátelštěji. A svědčí o tom i nedávný pogrom v Ankaře na syrské migranty.
Mám-li to shrnout ve zkratce: vítězství Tálibánu bude dalším a velmi citelným oslabením Evropy i Spojených států. Jejich vlivu i výkonnosti. Jakkoliv to teď tak mnoho lídrů těchto zemí nevnímá. A hodně lidí asi popudím, když řeknu, že masová nelegální migrace nepřináší cílovým zemím intelektuální, natož ekonomický rozvoj. V dlouhodobém horizontu jen starosti a ohromné výdaje.
To je možná až příliš nekompromisní verdikt.
Myslíte? Poučme se trochu z historie. Některé evropské země a především Francie přijaly po druhé světové válce desetitisíce migrantů například z Afriky, kteří byli evropským vládám za tuto pomoc velmi vděčni. A také tvrdě pracovali na tom, aby se do společností těchto hostitelských zemí zařadili. Nebyl s nimi proto žádný problém. V druhé, třetí či čtvrté generaci, která se už necítí být hostitelům svých předků za nic vděčna, to ovšem už nemalý problém je. Nemusím určitě připomínat teroristické údery ve Francii, Británii anebo Belgii.
Zmínil jste růst vlivu Číny v důsledku vítězství Tálibánu…
Ano. Nevšiml jsem si, že by se například v Česku mluvilo o značném vlivu Číny na teroristické hnutí Tálibán. Čína s ním dokonce oficiálně jednala o vzájemné spolupráci poté, co dobude celou zemi. Tohle je moc důležité připomínat. Současný vývoj v Afghánistánu Číně zcela vyhovuje.
V čem konkrétně?
Má to několik příčin. Zmíním jen ty hlavní. Čínu již dlouho trápí vztahy s Ujgury, o nichž se Peking domnívá, že je podporují jejich bratři ve víře v Afghánistánu. Tálibán už mimochodem Číně přislíbil, že to zarazí, aby si mohla posílit svou vnitřní bezpečnost ve svém ujgurském regionu.
Jde také o politický políček Spojeným státům, které byly v mediální zkratce z Afghánistánu "vyhnány" bandou otrhanců, takže Čína vstupuje najednou na scénu jako někdo, kdo je v regionu schopen dlouhodobě působit. Ve spojení s naprosto lunatickou tiskovou konferencí Joea Bidena z 8. července (americký prezident se na ní zastával afghánské armády a naznačoval, že je schopna se Tálibánu ubránit, pozn. red.), což nyní s velkým gustem opakuje řada zpravodajských televizí, které k USA rozhodně nejsou přátelské, a spolu s jeho aktuálními prosbami, aby Tálibán nenarušoval evakuaci americké ambasády v Kábulu, jde v oblasti o smrtící mix pro reputaci Spojených států.
A pro Čínu je tu do třetice jedinečná šance získat kontrolu nad ohromnými zdroji nerostného bohatství Afghánistánu. Čína tím mimochodem dostane na lopatky Evropu: v Afghánistánu jsou totiž mimořádně bohaté zásoby lithia. Nakonec tedy Evropská unie přijme ohromnou masu afghánských uprchlíků, aby prostřednictvím nákupu čínských baterií do svých hybridních aut platila peníze Tálibánu za lithium vytěžené v Afghánistánu.
Nejde přitom o žádné sci-fi, ale velmi reálný odhad budoucího vývoje. Uvědomme si, že teroristické hnutí Tálibán získává mezinárodní legitimitu a má své zastoupení v Kataru, kde oficiálně vyjednává s USA. Američané tedy Tálibán uznávají jako regulérního partnera. A je dobré připomínat i to, že Tálibán nedodržel z dohod s USA nikdy nic. A přesto to na rozhodnutí amerického prezidenta Bidena urychleně odejít z Afghánistánu nic nezměnilo.
Čí je tedy současná situace v Afghánistánu prohrou?
Těžká otázka. Jen USA investovaly do výcviku afghánské armády miliardy dolarů, jako kdyby ovšem vylétly komínem. V jakých kapsách a kde zmizely ty astronomické částky? Ale hlavně: padlo tam bezpočet spojeneckých vojáků. Asi jen těžko teď někdo vymluví jejich pozůstalým, že oběti jejich nejbližších přišly vniveč.
Přesto si - na rozdíl od mnoha komentátorů, kteří pád Kábulu srovnávají s pádem Saigonu - myslím, že nejde o prohru Američanů a jejich spojenců. Vojáci odvedli v Afghánistánu prvotřídní práci a splnili vše, co měli.
Po teroristických úderech na USA dobyli celý Afghánistán, zlikvidovali al-Káidu včetně její hlavy Usámy bin Ládina. Politici ale neurčili, jak pokračovat dál. Měli navíc utkvělou představu, že změní středověkou společnost v demokracii našeho pojetí. A důstojníků, kteří je na tento nesmysl upozorňovali, jako například jeden z nejschopnějších velitelů spojeneckých sil v Afghánistánu Stanley McChrystal, se rychle zbavili.
Organizace jako al-Káida či Tálibán rozumějí jednoduše jen síle. Na jejich útok je nutné odpovědět drtivým útokem.
Hostíte bin Ládina, který i s tisíci lidí zlikvidoval dva mrakodrapy, zaútočil na Pentagon a vy nám ho přesto odmítáte vydat? V tom případě čekejte zničující odvetu. Tohle má smysl. Zbytečné je ale měnit zemi s kmenovým uspořádáním v západní demokracii, jak o tom byl například přesvědčen prezident George Bush.
Ti lidé tam žijí zkrátka v naprosto odlišném prostředí, vyznávají zcela jiné náboženské hodnoty, jinak si cení života… Nelze je tedy převychovávat k obrazu svému.
Spojené státy se tedy měly po porážce al-Káidy a likvidaci bin Ládina stáhnout?
Jakkoliv si nechci hrát na vševědoucího generála, jemuž je po bitvě vše jasné, tak takhle to mělo opravdu být. Afghánistán nikdy nebyl homogenním územím, státem. Jde o svazek kmenových území, jejichž obyvatelé se mezi sebou často ani nedomluví. Tak jak v něm chcete vytvořit stát v duchu západních demokracií?
V Afghánistánu jsem několikrát byl. Poměry, které v něm vládnou, je sice možné vojenskou silou porazit, ale není možné je ani za tři generace změnit v systém, v němž žijeme my.
Kdo tedy pád Kábulu může považovat za své vítězství?
V tomhle konfliktu vyhrálo několik skupin. V podstatě celá tajná služba Pákistánu s velkým vlivem na to, co Tálibán činí. Jde také o vítězství drogové scény, která potřebuje ovládnout Afghánistán jako jednoho z největších producentů opia. A je to konečně vítězství již zmíněné Číny.
Pojďme na skok do českých poměrů. Dost možná teď zesílí hlasy o neužitečnosti NATO, o jeho úpadku a krizi civilizačních hodnot Západu.
Samozřejmě že toho využije propaganda, která není vůči Západu, a tedy ani NATO či EU přátelská. V hybridní válce, v níž žijeme, se hodí naprosto cokoliv.
Avšak zodpovědností NATO není, že afghánští lokální vládci i úředníci centrální vlády rozkradli desítky miliard dolarů, které od nás dostali. Není chybou NATO, že špičkově vycvičení afghánští vojáci utekli do Tádžikistánu anebo teď zrovna přecházejí na stranu Tálibánu.
Čeští politici, včetně hord diplomatů na ministerstvu zahraničí, by teď měli právě tohle trpělivě vysvětlovat. Že je nutné od sebe oddělit úspěšnou vojenskou intervenci mezinárodní koalice a politické kroky, které následovaly. Kroky, kdy jsme se v Afghánistánu pokoušeli vytvořit utopii, vytáhnout Afghánce ze středověku a přesadit je do jedenadvacátého století. Navzdory realistickému mínění našich vojáků.
Nelze se nezeptat na naši pomoc afghánským tlumočníkům.
V tomhle se asi budu lišit od mnoha svých kolegů či expertů na tuto oblast, jichž si jinak velmi vážím. S pomocí přicházíme neuvěřitelně pozdě, až na poslední chvíli. Už jsem navíc zmínil neblahou zkušenost Francouzů či Britů po druhé světové válce.
Podívejme se na chování našich vojáků po okupaci Československa hitlerovským Německem. Ti přece neodešli až na druhý konec světa, nesedli si na zadek s apelem, aby za ně vojáci hostitelských zemí vybojovali svobodu, aby se pak oni možná mohli vrátit domů. Čechoslováci tehdy naopak odešli do zemí, kde mohli vést s nacismem a poté i s komunismem smysluplný boj.
Dnes potkávám Afghánce, takříkajíc mladé kluky ve vojenském věku, v Německu. Ale to není zrovna země, odkud se dá bojovat proti Tálibánu. Kde by mohla vzniknout exilová afghánská vláda, kde by se mohli lidé připravovat na návrat do své vlasti.
A ještě jeden postřeh: mluvil jsem s desítkami Američanů, kteří bojovali ve Vietnamu. V jedné věci se naprosto shodují s těmi, kteří bojovali v Afghánistánu. Američtí vojáci odletěli ve Vietnamu na dovolenou z bojového nasazení do Saigonu, kde ale běžně potkávali kšeftující či poflakující se Vietnamce ve vojenském věku. Přirozeně se proto pak ptali: "Proč tu vlastně nasazujeme krky za lidi, za jejich zemi, když oni sami za ni nebojují?" A stejné výhrady jsem slyšel od vojáků, kteří prošli Afghánistánem: "Proč za svou zemi nebojují, když jim jde o život? Kolem našich základen dělali léta výnosný byznys a teď najednou utíkají do Německa či Británie. Těmto lidem proto nic nedlužíme. Oni jsou dlužní nám za to, že jsme jim dvacet let pomáhali, sypali jim peníze a také za ně umírali."
Tím ale samozřejmě neodmítám pomoc, na které se nyní i Česká republika podílí. Ale jak říkám - přichází pozdě. Měli jsme s ní začít už před mnoha měsíci, kdy už bylo dávno jasné, jak to v Afghánistánu dopadne.
