Hodina od Prahy a jiný svět. V kraji chmelu není práce, místní jsou přesto nejštědřejší

Bude pouť, musím posekat v kostele. Obrazem ze zapomenutého koutu severních Čech
Na faře v Liběšicích na Žatecku se třikrát týdně schází děti.
Čeká se ve frontě na zmrzlinu.
Mikrobusem je sem sváží farář Vilém Marek Štěpán. Když na sever Čech přišel, v jeho farnosti se mše sloužily jen ve čtyřech kostelech. Dnes jsou bohoslužby ve všech dvaceti.
Některé jsou tak zanedbané, že v nich musí otec Vilém před poutí posekat trávu. Zobrazit 14 fotografií
Foto: Martina Řehořová/Člověk a víra
Jan Hejl Jan Hejl
18. 9. 2016 14:45
V zapadlém koutě Česka, uprostřed kraje chmelu, sužuje místní vysoká nezaměstnanost. Ve vesnici Liběšice jsou mnozí odkázáni na pomoc církve a potravinovou banku. Patnáct let tu slouží farář Vilém Marek Štěpán. Opravil okolní kostely a mše celebruje i v chrámech s vytřískanými okny. Otec Vilém, jak se mu tady říká, na faru třikrát týdně sváží děti z vedlejších vesnic. I proto je kostel, který letos projde rekonstrukcí, přirozeným středobodem života v obci. Přečtěte si reportáž z místa, jež je jen hodinu vzdálené od Prahy. Přesto snad nemůže být odlišnější.

Liběšice (Žatecko) – Zatímco Praha se může pyšnit jednou z nejnižších nezaměstnaností v Evropě, jen hodinu cesty od hlavního města leží oblast, která skoro nemůže být odlišnější. Práci tu nemá každý sedmý, místním uprostřed kraje světově vyhlášeného chmelu pomáhá potravinová banka, lidé tu žijí tradičně – scházejí se v kostele, kněz děti několikrát týdně sváží na faru.

"Je tu spousta zraněných srdcí, které je potřeba léčit," popisuje světlovlasý kněz Vilém Marek Štěpán. Do obce Liběšice, ležící sedm kilometrů od Žatce, přišel před patnácti lety.

Když na místní faře začínal, bohoslužby vedl jen ve čtyřech kostelech z dvaceti. Zbývajících šestnáct, o které se farnost stará, bylo v dezolátním stavu.

Třebaže některé kostely mají ještě dnes vytřískaná okna, farář Štěpán mše slouží ve všech dvaceti. "Rád opakuji jeho větu, kterou nedávno pronesl: Bude pouť, musím posekat v kostele," směje se starosta Liběšic Petr Valenta. S farářem si je v lecčems podobný – obecní úřad vede nepřetržitě osmnáct let; když v roce 1998 nastoupil do funkce, patřil v 28 letech mezi nejmladší starosty v Česku. Společně se starají o chod a společenský život vesnice. Přímo na faře pořádají svatomartinské hody i zabijačky.

Zaplavat si na faře

Valentův obecní úřad sídlí hned vedle fary. Spolu s kostelem jsou středobodem života vesnice, v níž žije okolo 700 lidí. Farář Štěpán, člen řádu premonstrátů, si po příchodu do Liběšic vytkl, že chce navázat na činnost svého předchůdce, misionáře Jaroslava Sallera. Ten v době komunistických chmelových brigád vymýšlel aktivity pro mládež, snažil se, aby církev byla otevřená dětem.

I proto je třikrát v týdnu fara plná dětí. Otec Vilém, jak mu zde říkají, je sváží mikrobusem z okolních vesnic. Koupají se tu v bazénu, skáčou na trampolíně, hrají si.

Na faře vládne specifická atmosféra vlídnosti. I osoba faráře vlastně odkazuje ke kontrastu života v Liběšicích a nedalekém Ústí nad Labem nebo Praze. Kněz Štěpán pochází z dobře zajištěné lékařské rodiny z hlavního města. Teď ovšem slouží v polozapomenutém koutu Čech v podhůří Krušných hor, kde lidi učí věřit v Boha i lepší budoucnost.

"Snažíme se děti brát do kostela, aby to braly jako normální věc. Nechceme, aby byly upjaté a myslely si, že je do víry někdo nutil," říká farář. Na začátku školního roku obchází okolní školy a zájemcům nabízí kurz náboženství.

Nejštědřejší lidé

Rodiny dětí tady na církev tak trochu spoléhají. V okolí není práce, místním od roku 2005 prostřednictvím obecně prospěšné společnosti Džbánsko pomáhá potravinová banka. "Ve vedlejší vesnici jsem zapůjčil sklad a jídlo od prodejců a dárců odtud rozdáváme dál," vysvětluje starosta Valenta.

Dětství na faře.
Dětství na faře. | Foto: Martina Řehořová/Člověk a víra

Že jsou Liběšice na poměry Česka chudá vesnice, je vidět takřka na první pohled. S okolím ji spojuje jen asfaltová silnice s výmoly. I místní kostel, který je na nedělní bohoslužby obvykle úplně plný, potřebuje opravu – masivní zdi jsou od země ke stropu popraskané. Chrám se rekonstrukce dočká už letos, kdy budovu zajistí statici. Další fáze oprav za celkem 70 milionů je v plánu na příští roky.

Se složitou sociální situací místních ovšem kontrastuje zajímavý statistický údaj: v liběšické farnosti – alespoň podle výnosu z letošní tříkrálové sbírky – žijí nejštědřejší lidé. "Místní darovali nejvíc peněz z celé litoměřické diecéze, přes 302 tisíc," říká hrdě starosta Valenta. "V nedalekém Žatci se vybralo pro porovnání dvacet tisíc. A to má 19 tisíc obyvatel, my jen 700," doplňuje ho farář.

Oltář poutního kostela v Liběšicích.
Oltář poutního kostela v Liběšicích. | Foto: Martina Řehořová/Člověk a víra

Jako v armádě

Otec Vilém Marek Štěpán před štací v Liběšicích sloužil na "lukrativnějším" místě – známém poutním místě na Svatém Kopečku u Olomouce. Přiznává, že před patnácti lety se mu na odlehlý a daleko méně křesťanský sever Čech příliš nechtělo.

"Teď bych ale odcházet rozhodně nechtěl," upozorňuje otec Vilém. Jeho zásluhy o okolí si uvědomují i jeho nadřízení. "Byla by tragédie, kdyby sem přišel někdo bez vztahu k místu," obrací se na něj jeho dobrý známý Stanislav Přibyl, nově nastupující generální sekretář České biskupské konference.

"Ovšem u nás je to jako v armádě – když řeknou, abych šel jinam, odejdu," doplňuje ho smířlivě farář Štěpán.

 

Právě se děje

Další zprávy