Jste smířená s faktem, že po čtrnácti měsících ve funkci primátorky Prahy se vaše mise blíží ke konci a vystřídá vás nástupce vzešlý z nové koalice?
Jsem ráda, že víte víc než já - já zatím o žádné nové koalici nevím. Počkejme si prosím na lednové zastupitelstvo. Uvidíme, zda TOP 09 přijde s návrhem fungující koalice. Každopádně si ale myslím, že pokud existovaly rozpory v současné koalici, tak v uskupení, které má tvořit de facto sedm stran, budou rozpory ještě větší. Je tam mnoho odstředivých sil, které bude složité usměrnit ke spolupráci. Zároveň je mezi jednotlivými stranami mnoho křivd z minulého volebního období, na které bude složité zapomenout. Takže jsem zdrženlivá ve vyjádřeních o konci současného vedení města.
Vaše koalice se ale de facto rozpadla koncem října, po odvolání náměstka Matěje Stropnického zastupiteli koaličních stran: ČSSD a ANO. Dokážete říct, čím jste sama přispěla k rozpadu koalice?
Možná jsem mohla kolem některých zastupitelů našlapovat ve větší tichosti a nebýt přehnaně aktivní. Měla jsem se víc zapojovat do komunikace s našimi zastupiteli, kteří se následně mohli cítit odtržení od informací. Nicméně to jsou všechno věci spojené s minulostí. Já jsem se z nich poučila. Nadále si ale myslím, že největší chybou bylo odvolání Matěje Stropnického. Za to je odpovědná jak sociální demokracie, tak hnutí ANO. Tím jsme pouze dali šanci TOP 09 a ODS rozkývat celý koaliční projekt. Toto byl stěžejní důvod, vše ostatní byly technické spory, které šlo vyřešit.
Nezůstanete-li primátorkou, což se tedy teprve uvidí, už víte, k jaké ze svých předchozích profesí se budete vracet? Do funkce náměstkyně ministra vnitra, nebo budete chtít jít zpátky do komerční sféry?
Teď jsem primátorkou a řeším pouze svou práci ve prospěch Prahy. Věřte, že do 28. ledna představím řadu novinek a řešení dlouholetých pražských problémů. Takže o tom, co budu dělat po odchodu z funkce primátorky, nepřemýšlím - plně se věnuji své aktuální práci.
Spojujete dál svou politickou budoucnost s hnutím ANO?
Vstoupila jsem do politiky ve zralém věku a nevidím důvod, proč bych měla své rozhodnutí měnit nebo přebíhat někam jinam.
Když jste byla na radnici první tři měsíce, říkala jste, že se na vás někteří kolegové-muži dívají skrz prsty: "Tak se, holka, předveď! Ty na to nemáš!" Zůstal vám takový pocit dodnes?
Už ne. Mohla bych to sice tvrdit, ale nebyla by to pravda. Ze začátku se sice někteří muži snažili dokázat, že tady jako žena pohořím, ale pak to opadlo. Dokonce si ani obecně nemyslím, že by to ženy měly ve veřejných funkcích těžší než muži. Ale taky platí, že bych byla ráda, kdyby mělo o politiku zájem více žen. Aby ji svou přítomností kultivovaly.
To říkáte s vědomím, že ty největší spory v politice, respektive ve vlastním hnutí ANO, jste zažila s další ženou – Radmilou Kleslovou? Neplatí nakonec to, co řekl váš šéf Babiš: "Když se hádají dva muži, dají si do držky a je to. Ale když se střetnou dvě ženy, je to zlé"?
Celý život jsem velela mužům, pochopila jsem způsob jejich chování a u nich opravdu platí, že když nejsou v souladu, tak si to vyříkají. Jsou přímočařejší, otevřenější. A na to jsem zvyklá. Dokonce mi někteří lidé vyčítají, že jsem přímočará až moc, že řeším problémy hned a nečekám, až nějak vykvasí. Toto některé ženy – podotýkám některé – neumí. Co se týče sporu s paní Kleslovou, opravdu nejsem schopná manipulativních, zákulisních her a ani nevím, zda se to vůbec někdy naučím.
Dneska už můžete srovnávat způsob práce v byznysu a ve vysoké politické funkci. Jaké vidíte hlavní rozdíly?
V byznysu je zapotřebí mít jednoznačné výsledky: člověk je placen za to, čeho dosáhne. V politice ale žádné měřítko neplatí. Neexistuje.
Co volební podpora, popularita?
Ta je přímo závislá na tom, co člověk dělá a jak se to jeví veřejnosti. Jak jste přítomni v tisku, jak jste schopni komunikovat. A říkám na rovinu, že právě tohle nebyla na začátku moje nejsilnější stránka. Stejně jako to, že nejsem rodilý Pražan a dost často je slyšet na mém akcentu, že nepocházím z Prahy. To je asi taky negativum.
I na tom se dá dobře popsat rozdíl: v Praze žijete dlouhá léta, ale v češtině jste se začala zdokonalovat až po vstupu do politiky? Cítila jste to najednou jako nutnost?
Já jsem sice mluvila česky, ale ne tak spisovně, jak se snažím mluvit teď. Ale česky jsem mluvila vždycky, protože si myslím, že jakmile se člověk přistěhuje do nějaké země, má se naučit její jazyk, a ne tvrdit, že mi přece všichni rozumějí – to někteří kolegové ze Slovenska dělají dost často. Ale máte pravdu, že jsem na svém projevu začala víc pracovat po vstupu do politiky. Ale nevadí mi to. Jazyky jsem se učila vždycky ráda. Dokonce ani nevylučuju, že v budoucnu začnu studovat další školu.
Kdy?
Až mi bude sedmdesát? Možná.
Dopadlo působení v tak exponované funkci, jakou je primátorka hlavního města, na vaše soukromí? Znovu to srovnejme s komerční sférou, kde jste působila dříve.
Předem jsem počítala s tím, že nebudu mít volného času nazbyt. I o víkendu mívám společenské akce, které bych sice mohla odmítnout, ale neodmítám – právě proto, že to k mé funkci patří. Mám ale dospělé děti, takže nemusím vařit teplé večeře, takže naštěstí to nemá takový dopad, jako kdybych měla děti menší a musela se starat o rodinu.
Když už jsme u dětí, byť dospělých, mají pochopení pro vaše dnešní působení?
Někdy ano, někdy ne. Ze začátku nesly negativní zprávy o mně velice špatně, ale teď se o politice vůbec nebavíme, dokonce se nebavíme ani o tom, co momentálně dělám. Bavíme se spíš o rodině, o plánech a podobně.
Nevyčítají vám, na co jste v politice vsadila?
Oni mě znají a vědí, že se rozhoduju sama podle nejlepších možností, které v tom okamžiku mám k dispozici. Plně to respektovaly. Jen mi řekly, zda si uvědomuju, že vcházím do takzvaného Mordoru, kde nesmím nikomu věřit. V politice, zejména té pražské, se vážně nikomu věřit nedá.
To musí být dost vyčerpávající prostředí.
Je. Ale zase to tříbí charakter.
V politice jste taky narazila na věc, s níž jste předtím, předpokládám, neměla zkušenost žádnou: výhrůžky, strach a přidělená policejní ochranka…
To byla vážně nová zkušenost. Bylo to v souvislosti s příběhem kolem pražské taxislužby. Nic příjemného. Ačkoliv byli kolegové z ochranky velice profesionální, přece jen jsem byla čtyřiadvacet hodin pod dohledem. Absolutně žádné soukromí. Takže ano, už mám za sebou i takovouto zkušenost. Ale akutní nebezpečí už pominulo, dneska už ochranku nemám.
Bojíte se po zkušenosti z politiky ještě něčeho?
Zákeřné nemoci. Té se bojím vždycky. Ale co se týče politiky, z ní strach nemám vůbec žádný. Proč taky? Myslím, že jsem rozumný člověk, dokážu své myšlenky formulovat celkem srozumitelně, říct jasně, co si přeju a co ne. Nejsem ochotna ani schopna ustoupit ze svých principů. Buď to voliči ocení, anebo budou chtít dál dělat politiku, jaká se tu dělala posledních dvacet let.
Kdybyste měla dát radu ženám, které by se chtěly angažovat ve vysokých funkcích, ať už v politice nebo ve firmách, co by to bylo?
Domluvte se s manželem a s rodinou. Protože vás dlouho neuvidí doma.
A byznys, nebo politika?
Jak pro koho. Takhle se to nedá říct. Záleží, komu bych to říkala: něco jiné bych řekla ženě, které je pětadvacet, pětatřicet, nebo pětapadesát – jako mně.
Vezměme to postupně: rada pro pětadvacetiletou?
Musíš se ještě hodně učit, musíš ještě projít nějakými zkušenosti.
Pro pětatřicetiletou?
Ta by měla uvažovat, zda jí stojí za to skloubit rodinu s prací a jak to chce udělat. Zda jí stojí za to riskovat své manželství, protože ta druhá strana ji nemusí úplně pochopit. Musí si to dobře vydiskutovat s manželem, partnerem, dětmi… Taky je důležité, aby si srovnala v hlavě, zda je ochotna se postavit do světla ramp a nechat se kritizovat – i za cenu toho, že ta kritika není oprávněná. Tohle všechno musí skousnout.
Vám kdysi dávno taky matka poradila, pokud vím: rozmluvila vám studium fyziky na vysoké škole.
Ona mi neradila, prostě mi nepodepsala přihlášku. Mně bylo sedmnáct.
Prý vám řekla, že jako vědkyně se nikdy nevdáte. Jak to dneska vidíte?
Jako její omyl. Měla jsem jít studovat fyziku.
A vdala byste se i tak?
No tak nejsem až tak ošklivá, ne?
Určitě ne. Ale vaše matka to asi chápala jinak.
Moje matka je velice konzervativní člověk a tehdy, v roce 1979, měla za to, že zašít se někam do vědeckého ústavu znamená být šedou myší v izolaci. Řekla mi: "Takový život pro tebe nechci, dcero! Chci, aby ses vdala, měla děti a byla šťastná." Štěstí si zkrátka každý definuje jinak.
Samostatně prodejný magazín Hospodářských novin Top ženy Česka, jehož součástí je i rozhovor s Adrianou Krnáčovou, vyjde v úterý 19. ledna 2016.
