Vesnice Oldřichov v Hájích se nachází v Jizerských horách, patnáct kilometrů od Liberce. Žije zde necelá osmistovka obyvatel. Ještě před několika lety se veřejného zasedání zastupitelstva obce účastnili sotva dva nebo tři lidé. Když se však v roce 2013 jednalo o prodeji obecních pozemků, se kterým místní nesouhlasili, dorazilo jich asi padesát. Zjistili, že když postupují společně, mohou něco změnit. A tehdy spontánně vznikl spolek, jenž si dal název Živo v Hájích.
"Z dříve rozdrobených skupinek a jednotlivých aktivit vzniklo občanské sdružení s poměrně rozmanitou činností," vzpomíná spoluzakladatelka a také kronikářka obce Jiřina Vávrová.
Popisuje, že začátky rozhodně nebyly snadné. S úsměvem vzpomíná na první vánoční trhy, kam přišlo jen pár lidí. "Navzájem jsme si vyměnili, co jsme vyrobili, poklábosili a šli spokojeně domů," vypráví. "Řeknete si: 'No, tak tohle se moc neujalo, tak to asi dělat nebudeme.' Jenže za rok je všechno jinak," líčí. Podle ní je zkrátka potřeba nějaký čas, aby si lidé zvykli a akce se dostala do povědomí.
Z některých akcí se již stala tradice, třeba z mikulášské nadílky, vánočních trhů, živého betlému, jarního úklidu obce či z karnevalu na sjezdovce.
Recept na úspěch má spolek Živo v Hájích jednoduchý. "Prostě děláme to, co nás baví a zveme samozřejmě celou vesnici. Takže kdo chce, ten se přidá," shodují se s úsměvem. Jsou jen zvědaví, co se stane po odeznění pandemie. Jestli budou lidé lační společných setkání, nebo si už naopak uvykli zavírat se doma a držet se v rodinném kruhu.
Nemůžeme se tvářit, že tu Němci nežili
Největším projektem spolku se stala oprava kdysi výstavní hrobky někdejšího německého podnikatele a mecenáše Franze Neuhäusera. Postupně se z ní stala ruina, která dělala na místním hřbitově ostudu.
Jak spolek vysvětluje, svým počinem chce také přispět k česko-německému usmíření, což je stále velké téma. "Nelze se tvářit, že tady německé obyvatelstvo nikdy nežilo. To, že se náhrobní desky původních německých obyvatel válí v kopřivách a že se čeká na to, až hrobka prvního velitele místních hasičů spadne, mi připadá nedůstojné," domnívá se kronikářka.
Když se pustili do oprav, dočkali se souhlasných reakcí místních. V loňském roce díky Nadaci Via uspořádali sbírku na další fázi rekonstrukce hrobky. Podařilo se vybrat dostatek prostředků na kovanou mříž a okna. Nadšení prý byli i odsunutí obyvatelé Oldřichova a opravu hrobky také finančně podpořili.
Říkat si "starousedlík" v Sudetech je legrační
Jiřina Vávrová se do Oldřichova před dvanácti lety přestěhovala s manželem a synem. Jak říká, tady v Sudetech je směšné používat označení "starousedlíci" a "náplavy". "V naší obci znám jen jednoho skutečného starousedlíka. Jsou tu spíše 'dosídlenci', ale to už nezní tak pěkně," usmívá se.
Když už přijde řeč na Sudety, které někteří politologové a sociologové stále líčí jako vykořeněný kraj bez sociálních vazeb s ekonomicky slabými obyvateli, žena zamítavě kroutí hlavou. Takovouto "chmurnou charakteristiku" by soudě podle kronik datovala maximálně na přelom 80. a 90. let.
"Zvláště posledních deset patnáct let pozoruji velké oživení. A také snahu o obnovení česko-německých vztahů a vznik všelijakých okrašlovacích spolků, jako je ten náš. Prostě zvýšenou aktivitu občanské společnosti, která vypovídá o tom, že lhostejnost se pomalu vytrácí. A s každou další generací zapouštějí noví obyvatelé Sudet své kořeny stále hlouběji," popisuje.
Usmívá se i nad další charakteristikou Sudet, která často v médiích zaznívá, a sice že tu mladí nevidí perspektivu a odchází pryč. Upozorňuje, že průměrný věk v jejich obci činí 39 let a momentálně tu řeší nedostatečnou kapacitu školy v sousedním Mníšku.
"Mám dojem, že mladí lidé poslední dobou naopak utíkají z měst. Kromě toho pro ty sportovně založené je pohraničí ideální. Jsou tu hory, příroda, sportovní vyžití. Zkrátka, žít v Sudetech nevnímám jako znevýhodnění," tvrdí. Nicméně výhodou Oldřichova v Hájích oproti jiným sudetským obcím může být snadná dostupnost do krajského města - do Liberce je to autem zhruba dvacet minut - a také jeho poloha na úpatí Jizerských hor.
Když má Vávrová prozradit recept pro lidi, kteří by také rádi oživili svou "zapadlou" obec třeba zrovna ve "vykořeněných Sudetech", radí, ať se nesnaží rozhýbat celou vesnici najednou. Protože vymyslet aktivitu, která bude pro všechny, je podle ní v podstatě nemožné. "Zaměřte se na to, co chcete sami provozovat, co bude dělat radost především vám samotným. A neberte to jako závazek. Je to vaše dobrovolná aktivita, kterou lze kdykoli opustit, jinak vás to přestane těšit," nabádá.
