Za zhruba třicet let bude muset stále více lidí zřejmě volit předčasný odchod do důchodu. Zákonný věk pro nárok na standardní odchod do penze se totiž postupně stále zvyšuje, další změny přinese demografický vývoj.
„V těchto případech pak počítejte s tím, že výše jejich penze oproti současnému průměrnému důchodu poklesne o 20 až 30 procent,“ říká ředitel Odboru sociálního pojištění ministerstva práce a sociálních věcí Tomáš Machanec. Průměrný důchod v Česku přitom nyní dosahuje 11 300 korun.
Příčina je prostá. Poroste počet příjemců penzí, ale ne počet ekonomicky aktivních lidí. A rozděluje-li se stále stejný objem peněz mezi stále více a více příjemců, odrazí se to v částce, která připadne v průměru na každého z nich. Takže v případě současných třicátníků se bavíme o průměrném důchodu ve výši osmi až devíti tisíc korun (v dnešních cenách).
„Lidé musí vědět, že je třeba si včas začít spořit na důchod. Státní penze bude stále jejich rozhodujícím příjmem, ale u řady z nich již ne jediným,“ zdůrazňuje Machanec. „Je důležité, aby si k ní mohli každý měsíc přidat dva, tři tisíce i více korun ze svých úspor. Vzhledem k výši státní penze to nebude zanedbatelná částka,“ dodává.
Jedním ze „samozřejmých“ způsobů, jak se připravit na stáří, je podle něj spoření ve státem podporovaném třetím pilíři důchodového systému – bývalém penzijním připojištění, nyní nazývaném doplňkové penzijní spoření.
„To sice milionáře z nikoho neudělá, přesto je to stále lepší, než například pět let před důchodem zjistit, že už nemůžu pracovat, požádat o předčasný důchod a být odkázán na pouze na nízkou státní penzi,“ vysvětluje Machanec. Očekává, že dodatečný příjem ke státní penzi bude potřebovat značná část obyvatel Česka.
Kdy a jak by se lidé měli začít finančně zajišťovat na stáří? První, co by měl každý udělat, je stanovit si nějaký finanční plán, radí analytik společnosti Partners Aleš Tůma. „Ale pro začátek se klidně obejdete i bez plánu, důležité je hlavně začít včas. Když si hned od začátku kariéry budete ukládat tisícikorunu měsíčně, nepotřebujete k tomu sofistikované finanční plánování, nezruinuje to váš rozpočet, a stejně po desítkách let můžete mít naspořenou částku v řádu milionů korun,“ říká Tůma.
Zbyly dva pilíře
Poté, co současná vládní koalice zrušila takzvaný druhý pilíř (hlavní část reformy prosazené vládou Petra Nečase), skládá se penzijní systém opět jen ze dvou pilířů.
Tím první je již zmíněný státní průběžný systém, do něhož ekonomicky aktivní lidé každý měsíc povinně odvádějí 28 procent ze mzdy. Ty ale nejdou přímo na jejich vlastní budoucí důchod, nýbrž okamžitě směřují na výplatu penzí současných důchodců. Přesto byl tento systém v letech 2011 až 2014 ve ztrátě, schodek se pohyboval mezi 40 a 50 miliardami korun.
Jako doplňkové penzijní spoření neboli třetí pilíř je nazýváno bývalé penzijní připojištění. Stát jej podporuje příspěvkem v maximální výši 230 korun měsíčně – ten ale získá jen ten, kdo vydrží spořit dlouhodobě a nevybere peníze předčasně (podle nových pravidel bude možné peníze vybrat už v šedesáti letech věku).
Výhodou tohoto systému je, že jde o bezpečný nástroj klasického dlouhodobého spoření (prostřednictvím investování penzijními společnostmi). Poplatky penzijních společností jsou zákonem stlačeny co možná nejníže, spoření se odehrává v legislativním rámci a za dohledu České národní banky.
Jakkoli by měla být účast ve státem podporovaném důchodovém spoření podle mnohých povinná, stavět pouze na tom, že k osmitisícovému důchodu si naspořím dva tisíce korun navíc, na prožití důstojného stáří zřejmě stačit nebude.
Snaha o soběstačnost
Podívejme se tedy na další možnosti, jak se zajistit na stáří.
„První věcí, kterou jsme se ženou před lety řešili, bylo pořízení vlastního bydlení, což je podle mého úplný základ,“ říká Machanec.
Vlastní bydlení pro většinu lidí v Česku přitom znamená sjednání hypotéční smlouvy. Pořízení si bydlení na dluh. V tomto ohledu by lidé měli podle realitních analytiků vždy uvažovat reálně a pořizovat si jen takové bydlení, které si skutečně mohou dovolit dlouhodobě splácet a přemýšlet i o tom, jakou hodnotu může mít jejich bydlení v budoucnu.
Finanční analytici přitom zdůrazňují, že jakkoli se může zdát, že hypotéka je vzhledem k výši zaplacených úroků nákladným podnikem, pokud ji člověk splatí, má nejen kde bydlet, ale také disponuje hodnotou, s níž může ve stáří v případě potřeby pracovat. Například prodejem nebo pronájmem.
Zůstaneme-li u vlastního bydlení, není od věci uvažovat i o energetické nenáročnosti nemovitosti a obecně vůbec o přístupu ke zdrojům. Pomoci mohou dotace z programu Nová zelená úsporám, případně z evropských operačních programů, třeba prostřednictvím takzvaných kotlíkových dotací, jež vedle pořízení nového kotle podporují i takzvaná mikro-energetická opatření. U dotací je však vždy potřeba počítat s finanční spoluúčastí, která se nemusí vždy vyplatit. To, že je možné získat dotaci, ještě neznamená, že se mi právě díky ní projekt vyplatí. Je nutné vždy pečlivě spočítat variantu (často levnější kvůli nižším nárokům na kvalitu) nákladů na zhodnocení nemovitosti bez dotace a s dotací.
Již nyní na trhu působí firmy, které nabízejí takzvané ostrovní elektrárny, které díky privátnímu energetickému okruhu snižují závislost majitele nemovitosti na velkých dodavatelích a distributorech elektřiny. Nutno říci, že jejich rozvoji prozatím brání technologická omezení, ale i vysoké náklady na jejich pořízení. V případě rodinných domů se zahradou lze také uvažovat o studni, protože ceny vody činí výraznou položku každého rodinného rozpočtu a dál bude jen zdražovat. Nabízejí se také například investice do lesů nejen kvůli dříví na prodej, ale i na topení.
Sílícím trendem zejména na venkově je návrat k drobnému hospodaření. Lidé si pořizují slepice, vepře, krávy nebo býky na maso. Ne vždy péče o zvířata vyjde laciněji, než když se člověk spolehne na nákup v obchodě, na druhou stranu domácí potraviny jsou o poznání kvalitnější než ty kupované. Plusem je, že něco z toho, co člověk vypěstuje nebo „vychová“, může prodat, čímž mu plyne určitý jednorázový zisk. Například vejce z domácího chovu, nebo med od včel, který smí prodávat každý včelař, prodává-li ho takzvaně „ze dvora“.
Podílové fondy
Finanční poradci často nabízejí lidem jako výhodnou možnost dlouhodobého spoření pravidelné investování do podílových fondů. Na rozdíl od „penzijního připojištění“ zde stát neposkytuje žádný příspěvek. Poradci tedy často doporučují kombinovat podílové fondy se spořením ve státem podporovaném doplňkovém penzijním spoření.
Výhoda podílových fondů spočívá v tom, že si z nich člověk může vybrat peníze kdykoli je potřebuje a nemusí čekat na důchod. Na druhou stranu je vhodné do podílových fondů, pokud je člověk používá jako nástroj pro spoření, investovat dlouhodobě. V tomto případě pak není ani tak důležité, kdy do fondu člověk vstupuje, ale zejména za jakých okolností z něj vystupuje. Nemá smysl odcházet například z akciového fondu v čase panující krize na finančních trzích, protože to značí prodávat svou investici pod cenou. Častou chybou bývá, že lidé vystupují z podílových fondů při prvním výraznějším propadu trhů, místo aby počkali, až se vývoj na trzích opět dostane „do normálu“.
I z tohoto důvodu jsou tak pro zajištění na stáří zřejmě nejvýhodnější takzvané fondy životního cyklu. V momentě, kdy se blíží důchodový věk klienta, stahují jeho peníze z rizikovějších akcií a ukládají je například do dnes obecně vzato méně rizikových státních dluhopisů.
U všech podílových fondů je přitom vždy nutné spočítat si náklady. V některých případech jsou menší české fondy dražší než velké fondy zahraniční. V akciovém fondu velké mezinárodní investiční společnosti zaplatí investor obvykle mezi 1,5 až dvěma procenty ročně. Celkovou nákladovost fondu najdete v jeho statutu pod zkratkou „TER“, což značí „total expense ratio“ nebo „ongoing charges“. Toto číslo ukazuje celkový poplatek investora správci fondu investora vyjádřený v procentech z jím vloženého kapitálu do fondu.
Spoření, nebo fondy?
Na otázku, zda je výhodnější spořit si na stáří ve státem podporovaném doplňkovém penzijním spoření, nebo v podílových fondech, není jednoduchá odpověď.
„Jednoznačným plusem doplňkového penzijního spoření je státní podpora. Velmi důležitá je ale i volba investiční strategie, s níž si v tomto případě lidé hlavu příliš často nelámou a zůstávají především v konzervativních penzijních fondech. To je ideální řešení těsně před penzí, nikoli však na začátku spoření, kdy je stojí za zvážení dynamičtější investiční strategie,“ vysvětluje Aleš Tůma. A upozorňuje tím na zásadní proměnnou, která se týká jak státem podporovaných penzijních fondů (spoření), tak podílových fondů.
Právě volba investiční strategie významně ovlivňuje budoucí zhodnocení investovaných peněz. Zatímco správci konzervativních fondů jsou omezeni v možnostech toho, do čeho mohou peníze svých klientů na finančních trzích investovat, správci fondu s dynamičtějšími investičními strategiemi nejsou v tomto ohledu limitováni tak striktně. Obecně se tedy dá říci, že s čím delší dobou „spoření“ na stáří člověk počítá, tím více by měl na začátku vsadit na agresivnější investiční strategie, jež by mu měly přinést významné zhodnocení jeho peněz, aby pak ke konci spoření upřednostnil konzervativnější strategii, jež mu toto zhodnocení udrží na účtu.
Zhodnotí tedy úspory více zhodnotí penzijní fond se státní podporou, nebo podílový fond? „Při srovnatelné strategii lze očekávat srovnatelné zhodnocení. Čím kratší investiční horizont, tím je ale vyšší efekt státní podpory. Například při sjednání spoření těsně před penzí, na pět let, se úložka tisíc korun měsíčně jen díky státní podpoře fakticky zhodnotí o sedm procent ročně, i když jste v konzervativním fondu s nízkými výnosy,“ říká Tůma.
Pro první tisícikorunu měsíčně je podle Tůmy výhodné doplňkové penzijní spoření. To ale platí jen za předpokladu, že peníze nevyberete předčasně. V případě takzvaného odbytného totiž o státní příspěvky zpětně přijdete. Výnosy ve třetím pilíři navíc podléhají na rozdíl od podílových fondů zdanění. Dani se nicméně (podle nedávno schválené změny zákona) vyhnete v případě, že si peníze vyberete formou starobní penze na deset a více let.
Těm, kteří si to mohou dovolit, doporučují analytici spořit si na stáří prostřednictvím obou typu fondů, přičemž peníze v klasickém podílovém fondu by jim měly sloužit jako pohotovostní finanční rezerva s ohledem na to, že na spoření v penzijním fondu se státním příspěvkem je nedotknutelné do termínu jeho řádné výplaty.
Pokusit se zajistit na stáří prostřednictvím finančních trhů může člověk i na vlastní pěst. To, když začne sám obchodovat, na burzách. Ne každý je ale úspěšný a má čas se vývoji na trzích věnovat.
Alternativní investice
Další z možností, jak se pokusit zajistit na stáří, je volba takzvaných alternativních investic, které se vyznačují tím, že člověk „odkládá“ peníze do něčeho hmatatelného. Do něčeho, co stojí mimo klasické produkty finančních trhů. Může to být půda, investiční zlato, diamanty, nemovitosti nebo třeba i výtvarné umění, drahá vína nebo kupříkladu vinylové desky. Člověk, který má hodně peníze, si může koupit, na co si ukáže – otázka avšak je, zda koupí dobře. Mnohem jistější a zřejmě i zábavnější cesta za kvalitní alternativní investicí je, když člověk dlouhodobě investuje peníze do něčeho, co ho baví a zajímá, a čemu mu nakonec i propadne.
„Sběratelé jsou možná trochu podivíni, ale určitě jsou to lidé, kteří se věnují něčemu, co jim přináší radost po celý život. A navíc mají ještě velmi slušnou šanci, že pokud sbírají ty správné věci, dokážou jejich prostřednictvím finančně zajistit i své potomky,“ říká s trochou nadsázky Jiří Jirásek, dlouholetý pořadatel veletrhu Sběratel / Investor.
On sám sbírá vše, co se týká automobilu Citroën DC, protože je přesvědčen, že tento vůz bude designovou ikonou i za padesát let. Jeho manželka zase shromažďuje menu ze zajímavých restaurací nebo událostí.
„Sbírám také originální staré reklamy hlavně z oblastí, kde už dnes žádné nové nevzniknou, jako je to třeba u cigaret, a pak zajímavé retro věci ze 70. a 80. let, které jsou ještě cenově dostupné, ale lze počítat s tím, že silné ročníky dnešních čtyřicátníků jejich ceny kvůli své nostalgii časem vyženou vzhůru,“ říká.
Hlavní úskalí alternativních investic však spočívá v tom, zda to, do čeho člověk investoval peníze, také prodá. Tedy zda získá kupce například přes elektronická tržiště, veletrhy, burzy, galerie či aukce. Za určitých okolností ale vydělat lze.
Například Jiří Neruda dlouhé roky sbírá zmenšené modely aut. Za svůj život vybudoval dvě sbírky a hlavním limitem jeho vášně je dle jeho slov hlavně velikost bytu, v němž bydlí. „Dnes dobře zhodnocené jsou třeba modely Matchbox. Pokud jste je nakoupili někdy od šedesátých let výš za 20 korun nebo tři bony za kus, tak dnes je jejich hodnota ve stech nebo tisících korunách za kus,“ vysvětluje.
Takového zhodnocení, jakého dosáhl pan Neruda, dosáhnete na finančních trzích skutečně jen ve výjimečných případech. Není to tak dlouho, kdy velkým sběratelským fenoménem byly například telefonní karty do veřejných automatů. Ještě před několika lety se nabízela k prodeji česká telefonní karta „Eifelovka“ za závratnou cenu jednoho milionu korun. Dnes je z ní téměř bezcenný kus plastu.
I přesto mají alternativní investice své kouzlo a také jednu velkou výhodu. Stává se, že sběratelská vášeň přeroste z prostého zhodnocování něčeho ve výdělečnou činnost. Mnoho lidí se dnes například živí tím, že obchodují s tím, co celý život sbírali a přitom to třeba ještě za úplatu zapůjčují do filmů, reklam, nebo pro marketingové účely.
Bydlení, děti, důchod
Podle Jana Vedrala z investiční společnosti Conseq by měl člověk s ohledem na finance podřizovat třem hlavním věcem - bydlení, dětem a nakonec finančně zajištěnému stáří.
„Z našich analýz bohužel vyplývá, že lidé si v tomto ohledu své finance moc neplánují, že s penězi neumějí hospodařit. Že o ně přicházejí, a to kvůli své pohodlnosti, anebo nevědomosti,“ říká Vedral. Jako příklad uvádí miliardy korun, které Češi stále nechávají ještě ležet ladem na běžných a spořicích účtech místo, aby s nimi nějakým způsobem pracovali.
„Problém je v tom, že se lidé bojí přijmout riziko. A za druhé, jen nemnozí jsou schopni uvažovat o svém životě v dlouhodobé perspektivě. Což je třeba na západ od našich hranic běžné. Výsledkem je, že lidé tam také více plánují své finance,“ dodává Vedral.
„Rozhodně bych nepodceňoval investici do vlastního zdraví. S genetikou nic neuděláte, ale i tak triviální věc jako dodržování pravidelných prohlídek u zubaře vám ušetří nemalé výdaje za zdravotní péči později,“ zdůrazňuje Tůma.
