Brusel - Finanční injekci potřebovalo od začátku krize v roce 2008 devět zemí Evropské unie. Největším dlužníkem za mezinárodní pomoc je Řecko, které jen za ni dluží kolem 245,3 miliardy eur. Naopak nejmenší dluh za záchranné balíčky splácí Lotyšsko, kterému chybí už "jen" 700 milionů eur.
Řecko "vede" i v případě, že zahraniční pomoc počítáme jako podíl hrubého domácího produktu. Pro Řecko tato zátěž představuje 151,5 procenta tamního HDP, na druhém místě je Portugalsko (60,6 procenta) a na třetím Kypr (45,2 procenta).
| Země | Dluh ze zahraniční pomoci |
| Řecko | 245,3 mld. eur |
| Portugalsko | 93,95 mld. eur |
| Španělsko | 69,33 mld. eur |
| Irsko | 67,5 mld. eur |
| Itálie | 65 mld. eur |
| Kypr | 6,13 mld. eur |
| Rumunsko | 1,86 mld. eur |
| Maďarsko | 1,5 mld. eur |
| Lotyšsko | 0,7 mld. eur |
Následující text se týká především dluhů za mezinárodní pomoc, které nicméně tvoří jen část celkových vládních dluhů dané země. Například v eurozóně měla v roce 2014 podle odhadu Mezinárodního měnového fondu nejvyšší hrubý vládní dluh Itálie (2,15 bilionu eur) před Německem (2,13 bilionu), Francií (2,04 bilionu) a Španělskem (1,02 bilionu). Ačkoliv jde o stamiliardové částky, odborníci v souvislosti s těmito zeměmi o „dluhovém nebezpečí“ většinou nehovoří. Jedním ze znaků fungující ekonomiky je i ten, že si dokáže sama zajistit potřebné peníze, aniž by ji musela oficiálně zachraňovat jiná země nebo zahraniční instituce. To znamená, že tamní vláda nemá problém s prodejem cenných papírů, protože je investoři považují za důvěryhodné.
Pro srovnání: Hrubý státní dluh České republiky v roce 2014 činil podle ministerstva financí 1663,7 miliardy korun. Kromě státního dluhu jsou součástí veřejného dluhu i například závazky obcí či krajů - ty nyní dosahují 188 miliard korun. Celkový dluh veřejného sektoru tedy přesahuje 1,85 bilionu korun.
Kdo přispěl na záchranu?
Země, které platí eurem, získaly pomoc z různých záchranných fondů měnové unie. Ty jsou celkem tři: Evropský nástroj finanční stability (EFSF), často označovaný jako euroval, dále Evropský mechanismus finanční stabilizace (EFSM) a Evropský stabilizační mechanismus (ESM).
Podrobný přehled dluhů ze záchranných balíčků najdete v grafice, do níž se dostanete kliknutím na obrázek.
Největší částku poskytl zatím EFSF, který mezi země eurozóny dosud rozdělil 185,5 miliardy eur. Fond ESM, který posloužil na záchranu Kypru a Španělska, půjčil 47 miliardy eur. Fond EFSM pomohl Irsku a Portugalsku částkou 46,8 miliardy eur.
Kromě eurozóny se na záchraně devítky zemí podílel i Mezinárodní měnový fond (MMF). Jeho půjčky byly klíčové hlavně pro státy, které zatím neplatí eurem.
Dále se angažovala i Evropská centrální banka (ECB). Ta v rámci programu SMP skupovala státní dluhopisy zadlužených členů eurozóny, konkrétně Řecka, Itálie, Portugalska, Irska a Španělska. Podle lednových statistik jim "výměnou" za vládní cenné papíry zaplatila přes 144 miliard eur. Zde však na rozdíl od ostatních programů nelze přesně zjistit, kolik peněz poskytla které zemi. "Přesné číslo znám jen za Řecko, protože tyto dluhopisy vyměnilo před odpisem dluhu v roce 2012," uvádí analytik společnosti X-Trade Brokers Kamil Boros.
Přímo Boros odhaduje dluh jednotlivých zemí takto:
| Země | Hodnota vykoupených dluhopisů |
| Itálie | 65 mld. eur |
| Španělsko | 28 mld. eur |
| Řecko | 27 mld. eur |
| Portugalsko | 15 mld. eur |
| Irsko | 9 mld. eur |
Stejně tak ECB nezveřejňuje do detailů, kdy mají země své dluhy zaplatit. V roce 2013 činila průměrná splatnost dluhopisů 3,6 až 4,6 roku. Lze tedy předpokládat, že země peníze stále dluží.
"U půjček od evropských institucí však obecně hrozí, že je státy nezaplatí," varuje analytik společnosti Next Finance Jiří Cihlář. Jelikož za tyto peníze ručí ostatní země eurozóny, může dojít k takzvanému morálnímu hazardu. To znamená laxnímu přístupu dlužníků, kteří budou spoléhat na to, že jim věřitelé závazky – ze strachu o stabilitu eurozóny - prominou. To se podle něj už nyní děje v případě Řecka. "Zde vidíme, že neplatí ani dohody, které byly uzavřeny při poskytnutí první pomoci," říká Cihlář.
Na počátku byla nedůvěra
O záchranu musely vlády zmíněných devíti zemí žádat proto, že na rozdíl od ostatních států si už nebyly schopné na svůj provoz vypůjčit běžným způsobem.
Investoři totiž začali považovat jejich ekonomiky za nedůvěryhodné, takže přestali kupovat tamní státní dluhopisy, případně za ně požadovali vysoký úrok, aby se pojistili proti možným rizikům. Ve výsledku hrozilo, že vlády nebudou mít dostatek peněz na běžné výdaje. Lídři EU se přitom báli, že by případné bankroty tvrdě zasáhly i další země eurozóny.
Z postkomunistické Evropy se v posledních letech do podobných problémů dostaly Rumunsko, Maďarsko a Lotyšsko. Poslední zmíněnou zemi dokonce nobelista Paul Krugman v roce 2008 přirovnal kvůli hrozícímu bankrotu k evropské Argentině. Lotyšsko přitom nakonec potřebovalo "jen" 4,6 miliardy eur, což je zhruba čtvrtina toho, co dostalo Rumunsko, a 55x méně než později Řecko.
Dluhy z devadesátých let jsou už zaplacené
Další země střední a východní Evropy zvládly krizi po roce 2008 bez mezinárodní záchrany. Většina z nich získala od Mezinárodního měnového fondu peníze naposledy v devadesátých letech, v době přechodu ze socialistické centrálně plánované na tržní ekonomiku. Tyto půjčky jsou ale již splacené.
Například Bulharsku půjčoval fond mezi lety 1991 až 2004 a poslední splátku země fondu poslala v roce 2007. Chorvatsko splácelo dluhy z devadesátých let do roku 2007, Estonsko splatilo poslední dlužnou sumu v roce 2002. České republice poskytl fond peníze zatím jen jednou, a to v roce 1993. Část dlužné částky splatila vláda hned ve stejném roce, zbytek potom v roce 1994.
