Pokud si dobře pamatuji, bylo pozdní odpoledne. Seděli jsme ve studiu s Jiřím Stöhrem na vachrlatých stoličkách, on se potutelně usmíval. Věděl jsem, že má za sebou bohatou filmařskou kariéru, mě ale v tu chvíli zajímaly hlavně jeho cesty.
"Představte si, že jste malý hoch v krátkých kalhotách na břehu rybníka a chcete ho na neckách přeplavat," odpověděl mi na zdánlivě hloupý dotaz, jak ho chuť poznávat vzdálené krajiny přepadla a jaké úsilí ho to stálo. Začínaly tak jeho dopisy, které rozesílal úředníkům s žádostmi o podporu před svou druhou cestou do světa.
Stöhr byl dobrodruh. Stanul na vrcholu Kilimandžára v den, kdy v Praze zvolili prezidentem Ludvíka Svobodu. Byl na jeho úpatí o 20 let později, když do prezidentské kanceláře vstupoval Václav Havel. Záda mu kryli nejprve parťáci z Expedice Lambaréné (Bartůněk, Topinka, Vavroušek, Kropáček, Plaček, Kunz, Bárta), pak kamarádi z cesty Tatra kolem světa (Bárta, Synek, Jeniš, Petr, Valchař, Novák). Afriku zdolal v Tatře 138, zeměkouli objel v kopřivnickém speciálu 815 GTC. Točil dokumentární seriál a filmy.
"Musíte přemýšlet v korálkách, každý ten korálek přitom musí mít začátek, konec a nějaký smysl," vysvětloval mi, jak po cestě točil. Jen z cesty kolem světa přivezl domů sto hodin filmu. Na páskách.
Pro dobrý záběr nechal několikatunové auto zastavit v mokřadu i na rozpálené poušti. "Vyndat nádobíčko, běžet kilometr a půl v tom vedru a prachu. Postavíte kameru, šofér kolem vás projede, popojede další kilometr a půl, vy to sbalíte a běžíte za ním. A ve výsledném filmu máte natočeno osm vteřin."
Expedice Lambaréné
Výprava osmi studentů v roce 1968 do gabonského Lambaréné. Cílem cesty bylo předání zdravotnického materiálu tamější nemocnice Alfreda Schweitzera. Expedice odstartovala 1. ledna a vrátila se do Československa po 256 dnech, ujela více než 35 tisíc kilometrů v Tatře 138 zvané Drobeček. Vrátila se po okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Z natočeného materiálu při výpravě vznikl seriál pro Československou televizi.
Jiří Stöhr byl velký vypravěč, vděčný rozhlasový host. Znal jsem ho dva roky a za tu dobu mi stihl podrobně popsat zážitky z cest od Zambie po Pákistán. "Mně už to trochu splývá," omlouval se jednou a pár minut nato ze sebe hrnul historky, při nichž kolem nás ožívaly káhirský trh, tanzanská džungle i hukot Niagarských vodopádů.
"Američani přivezli turisty, vystoupili z autobusu, po levé straně Niagara, po pravé naše tatrovka. Všichni se hrnuli k ní. To bylo zjevení, to neznali," vzpomínal na scénku z kanadsko-amerických hranic. "My jsme vezli balíky dětských obrázků," navázal povídání s tím, že kudy jeli, tudy rozdávali pozdravy z Československa. "Ale vy jste se mě na něco ptal a já na to zapomněl…" řekl po chvíli.
A pak začal vyprávět zas a znovu. O Hanzelkovi a Zikmundovi, o paní Lányové, která znala už Náprstka, o Ďábelské stezce na jihu Afriky. O tom, jak marseillští dokařští dělníci klepali na dveře tatrovky s tím, že do Československa vjely tanky. A taky o tom, jak ho po revoluci naštvali, když v televizi neodvysílali jeho film.
Svět se od té doby změnil. "Zhoršil," říkal Jiří Stöhr. "Všichni si v Evropě žijeme z toho, co se nám podařilo ve světě uloupit. Samozřejmě, že forma se změnila. Dnes už nikoho nemusíte vodit v okovech. Dnes na to máte počítač a klávesnici," říkal s urputností sobě vlastní, která ho dostala tak daleko na všech výpravách. "Dokud to neobjedu, nejedu domů," tvrdohlavě hlásal.
Bylo před silvestrem 2018, když Jiří Stöhr přišel do rozhlasu vyprávět spolu s lékařem Petrem Bartůňkem zážitky k výročí expedice do gabonského Lambaréné, kam studenti v roce 1968 vezli zdravotnický materiál. Poprosil jsem ho, aby byl stručný, měli jsme 10 minut. Sedl si před mikrofon a slíbil, že určitě nebudou dlouho zdržovat, ale že má pro pobavení historku. Trvala přesně vyhraněných 10 minut.
Tatra kolem světa
Expedice odstartovala v březnu 1987, vrátila se po sametové revoluci. Kopřivnický speciál Tatra 815 GTC vezl mimo jiné rogalo, ze kterého vznikly úchvatné záběry ze všech koutů světa. Výprava byla na cestě přes tři roky, v Pákistánu zemřel jeden z jejích účastníků - František Jeniš. Filmy Jiřího Stöhra z expedice se nikdy nedostaly do televize.
Jiří Stöhr nikdy nepřestal vyprávět. Měl o čem. Už nebyl tím malým hochem v krátkých kalhotách na břehu rybníka, ale sympatickým staříkem s bílými vousy, čapkou a oválnými brýlemi, který sedl do necek a kromě rybníku zvládl přeplout pár světových oceánů.
Naposledy jsme si psali loni v srpnu, prosil jsem ho o fotky k další připomínce africké výpravy. Odepsal mi: Díky, že jste si vzpomněl. Já díky vám, pane Stöhre, že jste vzpomínal vy. A já to mohl poslouchat a povědět zase dál.
Jiří Stöhr
Rodák z Uherského Brodu, absolventu FAMU. V letech 1963 až 1991 pracoval ve Filmovém studiu Barrandov. Autor celé řady celovečerních hraných filmů. Účastník Expedice Lambaréné (1968), vedoucí výpravy Tatra kolem světa (1987-1990). Odmítal, aby jeho cesty byly spojovány s komunistickým režimem.
