Není tomu tak dávno, co naši předkové táhli k Balatonu či Jadranu v embéčkách a žigulících. Jedinou obranou před letním horkem představovala otevřená okna a průvan. Smolaři ve stodvacítkách si k tomu ještě pouštěli topení, aby ulevili slabému chlazení motoru. Přesto všichni ve zdraví dojeli.
Dnes můžeme na internetových fórech strávit několik večerů akademickou diskusí na téma, o kolik stoupne spotřeba vozu se zapnutou klimatizací. A jestli stoupne víc v černém autě než v bílém.
S podobnými úvahami se lze setkat i v médiích. Barvě laku se ovšem často věnují články o tom, jak před sluncem ochránit auto stojící a zaparkované.
Což je míchání jablek se švestkami. V zaparkovaném autě bude nesnesitelné horko vždycky a nechávat v něm zavřené děti nebo zvířata je nebezpečné už na jaře. Když je venku pětadvacet stupňů, v autě vystavenému přímému slunci je běžně o patnáct víc.
Trochu zmatku nadělala předloni informace německého autoklubu ADAC. Při 28 stupních měřil černé a bílé auto, v němž prý teplota dosáhla stejných 45 stupňů, jen o něco pomaleji.
V tom je ovšem zakopaný pes. Teplo je tok energie a čím je pomalejší, tím snáz se mu lze bránit. Za jízdy tedy můžeme stejné teploty dosáhnout s menším výkonem klimatizace, méně hlučným větrákem a příjemnějším poslechem hudby.
Příznačné je, že samotný ADAC se už k rovnítku mezi bílou a černou nehlásí. Měření letos zopakoval a došel ke dvěma zajímavým poznatkům. Za prvé vnější lakovaný povrch černé karoserie dosáhl teploty 63 stupňů, u bílé 44. Za těchto okolností je naprosto vyloučeno, že by v kabině byla teplota stejná.
Za druhé však rozdíl mezi oběma interiéry dosáhl jen pěti stupňů. Vysvětlením je, že přenos slunečního záření neprobíhá jen skrze plochu kovovou, nýbrž i prosklenou. A pod ní je černá palubní deska i čalounění, které také záření pohlcuje více a teplo vyzařuje dovnitř kabiny.
Rychlost ohřívání vzduchu v kabině potvrzuje i naše jednoduché měření. V centru AAA Auto jsme si nechali postavit na slunce černou a bílou Octavii. Teploměr jsme položili na zadní sedadlo, protože ani děti v sedačkách nebo pejsci v boxech nedosahují ke stropu, kde je nejtepleji.
Klimatizací a větráním jsme nejdříve teplotu v kabině vyrovnali se 34 stupni okolního vzduchu. Poté jsme vypnuli motor a vozidlo zavřeli. Zatímco po dvaceti minutách v bílé Octavii teploměr ukázal rovných čtyřicet stupňů a nárůst zpomaloval, v černé vyšplhal na třiapadesát stupňů.
Kdybychom pokračovali celou hodinu, rozdíl by se jistě zmenšil. Takto je však nejnápadněji vidět dynamika přestupu tepla, s níž si musí poradit klimatizace za jízdy.
Navíc pětistupňový rozdíl naměřený ADAC vypadá malý pouze v porovnání s vnějším povrchem karoserie. Pro posádku je to subjektivně rozdíl obrovský. Všichni si živě vybavujeme, jak je nám venku při pětadvaceti stupních, a jak při třiceti.
Pro mnohé z nás právě takový rozdíl rozhoduje, jestli klimatizaci vůbec zapnout. Bílé auto tak ve skutečnosti může pár litrů benzinu ušetřit. Ne ovšem v parném létě, nýbrž v jarních měsících, kdy se obejdeme bez ní.
