V polovině 60. let měl k osobnímu automobilu rumunské výroby nejblíže (což bylo ale pořád hodně daleko) off-road ARO M461, který vycházel z vojenského modelu GAZ 69. Vyráběl se ale především pro armádní či jiné využití ve státním sektoru. A tak v Rumunsku v roce 1965 zaveleli k obratu a rozhodli, že bude potřeba začít vyvíjet také národní osobní auto pro široké masy, věc v dalších státech východního bloku naprosto běžnou. Mělo to také snížit prostředky vynaložené na dovoz automobilů z jiných zemí.
V tu dobu se do čela země dostal Nicolae Ceausescu. V březnu 1965 se stal generálním tajemníkem rumunské komunistické strany a později také prezidentem země, když tuto funkci ze své vůle a touhy po moci oddělil od pozice prezidenta Státní rady, kterou zastával od roku 1967. Ceausescu chtěl ze "své" země udělat mocnost (za jeho vlády ale země naopak značně oslabila především ekonomicky), která ale měla být v rámci východního bloku značně nezávislá na Sovětském svazu, zároveň ovšem směřující k socialismu. Minimálně zpočátku svého působení ve vrcholných rumunských politických strukturách se také těšil přízni i mezi některými západními politiky.
Když tedy padlo v roce 1965 rozhodnutí o výrobě rumunských osobních automobilů, bylo jasné, že se půjde cestou zahraniční, lépe řečeno západoevropské licence. Na vlastní vývoj nebyly prostor, zkušenosti ani finanční prostředky. Nápadníků, kteří byli schopní splnit požadavky na střední velikost nebo motor o objemu 1,1 až 1,3 litru, bylo několik, mezi nimi třeba Peugeot, Fiat a také Renault s modelem R10. Vybrána nakonec byla poslední jmenovaná značka, čemuž napomohly i dobré vztahy mezi Francií a Rumunskem, ale především za to mohl vyvíjený Renault 12, který nahradil původně zamýšlený Renault 10.
Moderní auto s motorem vpředu a pohonem předních kol se představitelům socialistického státu zalíbilo, takže budoucí základní stavební kámen rumunského automobilového průmyslu byl na světě. Smlouvu s Renaultem nakonec vláda podepsala 6. září 1966, a to na dobu deseti let. Dne 16. září 1966 pak padlo rozhodnutí vybudovat výrobní prostory v Colibasi, dnešním Mioveni, nedaleko Pitešti a asi 120 kilometrů od metropole Bukurešti. Nešlo o konstrukci úplně "od nuly". Ve stejném areálu už se během druhé světové války vyráběly motory a díly pro letadla, po válce tam byl do roku 1949 muniční sklad, pak opravna lokomotiv a od roku 1952 továrna na náhradní díly pro nákladní automobily a traktory.
Počátkem roku 1967 tam výstavba skutečně začala a už v květnu 1968 bylo hotovo. Padlo také rozhodnutí, že automobily z továrny "Uzina de Autoturisme Pitesti" (v překladu automobilka Pitešť) ponesou jméno Dacia.
Jenže Renault 12 se tam v roce 1968 vyrábět nezačal. Ani nemohl, Francouzi jej světu ukázali poprvé až v říjnu 1969, takže na přechodné období nabídli rumunské straně jiný model ze svého portfolia. Již zmíněný Renault 10 příliš nezaujal, Renault 16 byl pro změnu moc drahý, takže volba nakonec padla kompromisně na Renault 8. Populární sedan představený v roce 1962, který se mimo jiné docela úspěšně prodával i v Československu. Jednalo se o menšího bratra Renaultu 10, ale také model s pomalu zastarávající koncepcí motoru vzadu a pohonu zadních kol, vycházející z modelu Dauphine z 50. let. Rumuni si jej ale mohli dovolit, takže se z Renaultu 8 stala Dacia 1100.
Rumuni dostali variantu modelového roku 1968, pod kapotou měla Dacia zážehovou jedenáctistovku o výkonu 31,6 kW (jiné zdroje udávají 33,8 kW). Auto mělo také čtyřstupňovou manuální převodovku s pákou na podlaze a nezávislé zavěšení všech kol. Připomeňme též, že R8 se v socialistickém bloku vyráběla ještě před Dacií, v bulharském Plovdivu je od roku 1967 montovali z CKD sad jako Bulgarrenault 8. Tamní produkce skončila v roce 1970 s celkovou výrobou nižších jednotek tisíc Bulgarrenaultů 8 a také 10.
To Dacia 1100 byla mnohem úspěšnější. První kusy vznikly v rámci ověřovací série 3. srpna 1968, sériová produkce začala 20. srpna 1968, tedy v předvečer okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. První sériově vyrobenou Dacii dostal symbolicky Nicolae Ceausescu (ačkoliv nejspíše nešlo vůbec o první vyrobené auto, ale vůz vyzkoušený a prověřený tak, aby se rumunskému vůdci neporouchal, který se za první jenom vydával), který následně invazi do Československa odsoudil. Auto se v Colibasi nejprve prakticky jen montovalo z francouzských dílů, postupně ale došlo alespoň k částečné lokalizaci výroby některých komponentů.
Na první pohled bylo možné Dacii 1100 od originálu poznat vlastně jen díky jiné čelní masce s lištou se jménem vozu, emblému na volantu a nápisům Dacia vzadu a v kabině, jinak ale byla obě auta s hranatou karoserií stejná. To znamenalo také čtyřmetrovou délku a rozvor náprav natažený na 2270 mm. Kufr byl pod přední kapotou, která se otevírala proti směru jízdy, pod ní pak bylo umístěné i náhradní kolo přístupné samostatným otvorem v přední části karoserie, připomíná Jan Tuček v knize Auta východního bloku. Nejvyšší rychlost byla 133 km/h, průměrná spotřeba dosahovala 6,8 l/100 km.
Jedinou větší změnu prodělala první Dacia v roce 1970, tehdy se vpředu objevila nová maska tvořená decentnější chromovanou lištou a logem automobilky Uzina de autoturisme Pitesti v podobě orla na vrcholcích hor. Mimochodem jméno Dacia odkazuje na označení starověkého území přibližně tam, kde je dnešní Rumunsko.
Hlavní roli v příběhu domácího autoprůmyslu měla Dacia 1100 jen chvíli. Už v roce 1969 začala montáž Dacií 1300, tedy licenčních Renaultů 12, vedle nichž byla řada 1100 zkrátka výrazně zastaralejší. Přesto nakonec vydržela až do roku 1971, posledních několik automobilů dokonce smontovali Rumuni ještě v roce 1972. Celkem vzniklo 37 546 licenčních Renaultů 8, který po válce nastartoval výrobu rumunských osobních automobilů. Dnes jde mimo Rumunsko o trochu zapomenutý model - zastínil jej totiž modernější nástupce. Přesto se díky svým vlastnostem, úspornosti a třeba i spolehlivosti stal v Rumunsku velmi oblíbený a žádaný.
Stovka z těch necelých 38 tisíc vyrobených kusů připadla na silnější Dacii 1100S. Ta vycházela z Renaultu 8 S, měla tedy třeba čtveřici předních světel a především posílený motor na 44 kW. Určená byla výhradně pro ministerstvo vnitra, případně pro automobilové soutěže.
