Obě skupiny se téměř dokonale doplňují - FCA má silné postavení v USA především se značkami Ram a Jeep a má dominantní pozici v Latinské Americe. Jenže jeho prodejní výsledky v Evropě mají výrazně sestupnou tendenci. Renaultu se daří v Evropě a je úspěšný v Africe, Indii i Rusku. Jen na největším trhu světa v Číně jsou na tom špatně obě.
Vedení FCA prakticky neinvestuje do elektromobility - jeho generální ředitel Mike Manley nám dokonce na autosalonu v Ženevě řekl, že bude radši platit pokuty než zbytečně vyhazovat peníze za něco, co zákazníci nechtějí. Naopak Renault je v této oblasti dlouhodobě na čele vývoje. To mu přináší nejen technický náskok, ale především bezkonkurenční zkušenosti za mnoho let poznávání potřeb zákazníků a se servisem těchto vozidel.
Synergické efekty, především společný nákup a lepší zhodnocení investic do vývoje, mohou přinést zlepšení hospodářských výsledků v poměrně krátké době. Vyřešily by se i problémy ve významném oboru lehkých užitkových vozů, kde Fiat ztratil dlouholetého partnera PSA, které koupilo Opel a spolupracuje s Toyotou, a Renault přichází o spolupráci s Opelem.
Příslib spojení rovných ovšem budí rozpaky - přesně tak označoval před lety Jürgen Schrempp spojení Daimleru s Chryslerem a výsledkem byla téměř likvidace Chrysleru, který nakonec skončil v bankrotu a zachránilo jej až spojení s Fiatem.
Načasování nabídky je perfektní - právě když narůstá napětí mezi Renaultem a Nissanem kvůli budoucnosti jejich aliance. Podmínky nabízené Francouzům jsou výhodné, což ukazuje, že za nabídkou stojí velký stratég s perfektní znalostí situace. A právě v tom je asi největší překvapení. Velké akvizice či spojení jsou vždy dílem významné osobnosti - vizionáře, který dokáže vidět dál než ti ostatní. A touto osobností se zde ukázal 46letý předseda představenstva FCA John Elkann.
John Elkann je vnuk Gianniho Agnelliho, který až do své smrti v roce 2003 vládl koncernu Fiat. Vzhledem k různým tragickým okolnostem, provázejícím rodinu Agnelliů, si "Avoccato" mladého Johna Elkanna vybral za svého nástupce a už ve 21 letech jej jmenoval do představenstva největší italské průmyslové společnosti. John Elkann je dnes předsedou a generálním ředitelem holdingu Exor, který kontroluje majetek rodiny Agnelliů, kam kromě FCA patří i automobilka Ferrari (tam zastává funkci prezidenta), společnost CNH Industrial a fotbalový klub Juventus.
John Elkann byl dosud známý především jako "ten mladík vedle Sergia Marchionneho". Byl to ale právě on, kdo měl v roce 2004 rozhodující slovo při výběru Marchionneho do čela skupiny Fiat. Loňská náhlá smrt Marchionneho přinutila Elkanna vystoupit z jeho stínu a nabídka Renaultu na spojení je jeho skutečně mistrovským tahem.
Z čistě ekonomického hlediska této fúzi nelze nic vytknout. Jenže spojení Fiatu (u Chrysleru je situace jiná) a Renaultu je mnohem víc politickou záležitostí než ekonomickou. Fiat představuje významnou část italského HDP a Renault je i po privatizaci stále pod kontrolou francouzské vlády. Proto Elkann v nabídce zdůraznil, že spojením nebudou ohrožena pracovní místa v Itálii ani ve Francii.
To se sice snadno slíbí, ale při dlouhodobě nízké produktivitě s 50% využitím výrobní kapacity v italských továrnách Fiatu to nebude snadné. Může to vyvolat obavy v Turecku, kde mají Fiat i Renault velké, vysoce efektivní výrobní závody ve spojení s tamními společnostmi Tofaş a Oyak.
Je zde ještě další problém. V 11členném vedení plánovaného holdingu budou mít obě strany pět členů a jedno místo je určeno pro zástupce Nissanu jakožto největšího akcionáře Renaultu. Rozdělení nejvyšších funkcí je jasné: představenstvu by měl předsedat John Elkann (mimochodem - kromě italštiny a angličtiny plynně zvládá i francouzštinu) a předseda Renaultu Jean-Dominique Senard se stane generálním ředitelem.
Jenže už o další pozici, tedy prezidenta, se svede bitva. V čele FCA totiž po odchodu Marchionneho stojí Michael Manley. Tento Angličan úspěšně vedl Jeep, ale se situací v Evropě ani s Fiatem nemá žádné zkušenosti. Podle zákulisních informací to ovšem byl právě on, kdo připravil rámec návrhu předloženého Renaultu. Dá se ale očekávat, že si na tento post bude dělat nárok i generální ředitel Renaultu Thierry Bolloré.
Vzhledem k tomu, že hospodaření Renaultu je dlouhodobě mnohem úspěšnější než u FCA, bylo by logické dát mu přednost. Jenže Bolloré byl až příliš blízkým spolupracovníkem Carlose Ghosna, takže by při soudním procesu mohl nastat problém. Při rozhodování o dalších důležitých výkonných funkcích může hrát důležitou roli i to, že se Elkann netají tím, že si nepřeje, aby na vedení holdingu měla vliv francouzská vláda (samozřejmě ani italská).
Dalším velkým otazníkem je osud aliance Renaultu s Nissanem a Mitsubishi. V případě spojení s FCA už osud aliance nebude pro Renault tak kriticky důležitý. Naopak Nissan s Mitsubishi by se po úplném ukončení spolupráce s Renaultem ocitl ve velmi složité situaci. Nissan by se vrátil do stavu blízkého tomu, v jakém byl před 20 lety, ovšem v mnohem komplikovanějším prostředí.
Pokud by se pod tlakem okolností spolupráce Nissanu s Renaultem naopak prohloubila, pak by mohl vzniknout největší výrobce automobilů na světě s podílem na severoamerickém trhu větším než GM. Jen těžko si ale lze představit, že by Japonci byli ochotni vstoupit do společnosti, v níž by měli jen minimální vliv, když se dnes tak usilovně brání spojení, které jim jednoznačně poskytuje výhody a ponechává jim významný podíl na rozhodování.
Už v úterý 4. června se dozvíme, zda vedení Renaultu nabídku FCA přijalo. Pokud ano, tak by pak mělo následovat 12 až 18 měsíců usilovné práce na řešení všech problémů a přípravu definitivní podoby holdingu včetně jeho jména. Tato radikální proměna rozložení sil v automobilovém průmyslu by mohla vyvolat vytváření dalších partnerství, například spojení PSA se společností Jaguar Land Rover, resp. Tata Motors.
