Než přišel Maluch
O čtyři dekády dříve měli své vlastní miniauto i Poláci. Dostalo označení Mikrus MR 300 a vzniklo spíše než přímo z politického popudu, z politického "uvolnění" po dekonstrukci Stalinova kultu osobnosti v roce 1956. Premisa byla vlastně neměnná: stavba levného malého auta pro masy, kterou byly v Polsku pověřeny dvě letecké továrny v Mielci a Řešově (odtud také zkratka MR). Řešov dodával motor, v Mielci vznikaly karoserie, podvozek a auto se tam kompletovalo. Inspirací, kterou Mikrus připomínal i designově, se polským inženýrům stal německý Goggomobil T300 - dva dokonce do Polska doputovaly a byly rozebrány pro bližší zkoumání.
První série dvaceti aut vznikla na podzim roku 1957, byly mezi nimi i dva kabriolety, které se ale na rozdíl od "limuzínky" sériové produkce nikdy nedočkaly. Auto bylo dlouhé lehce přes tři metry, rozvor náprav však měl jen 1850 milimetrů. Přesto bylo oficiálně auto konfigurované jako čtyřmístné (2+2), mělo navíc 200litrový kufr vpředu, který byl však přístupný jen z interiéru. O pohon se staral dvouválec s objemem 300 cm3 a výkonem 10,7 kilowattu. V roce 1958, kdy vznikly asi dvě stovky aut, pak Mikrus stál zhruba třetinu toho, co Warszawa, tedy plnohodnotný osobní automobil z továrny FSO.
Mohlo by se to zdát jako poměrně nízká částka, platy v Polsku na konci 50. let ale nebyly vysoké, a i 46 tisíc zlotých, které Mikrus stál, znamenaly něco přes 34 průměrných měsíčních platů. Jinými slovy, na to, jak malé auto to bylo, stálo pořád hodně peněz. Proto se vlastně nikdy nerozběhla plnohodnotná velkosériová výroba, která by jej mohla zlevnit na úroveň pro polské obyvatelstvo přijatelnější.
Poslední Mikrusy vyrobili v Mielci v roce 1960. Těsně před koncem výroby vývojáři narychlo postavili prototyp dodávky s nosností 200 kilogramů, i pro něj ale bylo už pozdě. Stejně jako pro uvažované úpravy a montáž silnějších motorizací, které by z miniauta udělaly přece jen dospělejší stroj. Dohromady vzniklo 1728 kusů Mikrusu MR 300, píše Wlodzimierz Bukowski v knize Samochody PRLu.