Na čtyřech kolech

Druhá generace vozidel pro invalidy už mnohem více připomínala klasická auta (byť i tak to k nim měla hodně daleko). SMZ S-3A měl premiéru v roce 1958 a především: kromě čtyř kol dostal také klasický volant s pákami na ruční ovládání brzdy a plynu. Stahovací střecha nechyběla, dveře už ale nebyly odnímatelné a měly i pevné okenní rámy.

Oproti S-3L byla novinka paradoxně o kousek kratší s délkou 2625 milimetrů, rozvor se však prodloužil na 1650 milimetrů. Podobně jako u předchůdce byla kabina pouze dvoumístná, novinku poháněl rovněž motor z motocyklu Iž 49 s výkonem 5,5 kilowattu. Ten sice stačil po pohyb na krátké trasy, delší cesty - tím spíše mimo město - ale byly všechno, jen ne komfortní. SMZ S-3L s ocelovou karoserií vážilo 426 kilogramů a jezdilo sotva 60 km/h. K tomu je potřeba připočítat třeba i malá kola nebo zmíněnou plátěnou střechu.

Auta s pevnou střechou sice vznikla, jedno dokonce s laminátovou karoserií, do výroby ale nikdy nezamířila. Modifikace se ale S-3A přece jen dočkalo, model S-3AM přijel v roce 1962 a dostal třeba komfortnější tlumiče. V Serpuchově se nakonec speciál pro invalidy (vznikla dokonce i verze pro lidi jen s jednou horní nebo dolní končetinou) dělal až do roku 1970. Vzniklo jich přes 203 tisíc kusů.