Foto: Wikimedia Commons - Simiprof (CC-BY-SA 4.0)

Dacia, která předběhla i Smart

Putování po zapomenutých miniautech východního bloku můžeme začít u asi největšího exota - rumunské Dacie 500 Lastun. Ani ne tři metry dlouhý třídveřový hatchback vznikl na základě politického požadavku. Vládnoucí komunisté chtěli lehké a úsporné auto schopné převážet dva dospělé a dvě děti, ovšem samozřejmě za co nejnižší cenu - z toho důvodu se ve velkém využívaly komponenty z existujících Dacií a Oltcitů, přední světla zase pochází z traktoru.

Výsledkem vývoje započatého už ke konci 70. let byl právě Lastun - v překladu jiřička. "Ale jakkoliv ptáci jsou ukázkou přírodního technického génia, Lastun byl příkladem lidské technické nekompetence," píše publicista Andy Thompson ve své knize Cars of the Eastern Europe: The Definitive History.

Kvalita miniaturní Dacie, která z určitého pohledu předběhla svou velikostí a zaměřením asi o dekádu i Smart, byla naprosto žalostná. V Rumunsku prý koloval vtip, že na výrobu auta stačili dva lidé: jeden držel papírovou krabici, druhý ji lepil k sobě. Karoserie Dacie 500 byla zpočátku vyrobená z laminátu a snad žádný kus nebyl stejný. Později se podle rumunských zdrojů přidaly díly z ocelových plátů, které postupně laminát zcela vytlačily. Kvalitu výroby to ale nijak zásadně nezlepšilo.

Na druhou stranu byl hatchback docela lehký, vážil ani ne 600 kilogramů, přesto ho udýchaný benzinový dvouválec - vycházející z Oltcitu - s výkonem 16,8 kilowattu rozpohyboval nejvýše na 106 km/h. Poháněná byla přední kola, přičemž průměrně auto spotřebovalo 3,3 l/100 kilometrů. Do kabiny se skutečně posadili dva dospělí a dvě děti, o nějakém výrazném komfortu se ale mluvit rozhodně nedalo. Už jen kvůli výbavě, která v prvních sériích zahrnovala dokonce jen vinylové čalounění.

Dacia 500 Lastun vznikala mezi lety 1988 a 1991 v továrně Tehnometal v Temešváru (do té doby dělala různé zemědělské produkty), Dacia byla tak víceméně jen obchodní značkou. Kolik přesně třídveřových aut s rozvorem 1915 milimetrů vzniklo, je otázkou. Dočíst se dá o počtu mezi čtyřmi až šesti tisíci kusy. Jisté je, že do dnešních dnů jich moc nepřežilo: výrobní kvalita byla tragická, neodpovídala jí ani mnohem vyšší než původně zamýšlená cena. Není tak ani divu, že prodloužená verze s větším kufrem zůstala jen ve fázi prototypu.