Má to světla, blinkry, zpětná zrcátka, a dokonce i klakson. Ale není to auto. Máte tip? Teď se však hádanka opět zamotává. Protože "to" také jezdí po silnici. A přitom létá vzduchem. Takže co je to?
Létající auto! I když tento termín také není správný, protože to ani jako auto nevypadá. Je to totiž vírník, stroj, který kombinuje vlastnosti malého letadla a helikoptéry. Sice se nevznese a nedosedne na zem kolmo jako helikoptéra (i když teoreticky by přímé snesení šlo, jen by to stroj velmi ničilo), nicméně na vzlet i přistání mu stačí jen velmi malá dráha s délkou zhruba okolo 50 až 100 metrů.
S vírníkem se ve vzduchu perfektně manévruje, umí v něm také téměř zastavit, proto se hodí i jako pozorovací stroj. A hlavně statečně odolává nepřízni počasí, takže když prší, sněží nebo fouká a pilot ultralightu by měl strach letět, vírník neztrácí stabilitu. A to teď nemluvím do větru, protože v dešti a větru jsme opravdu létali. A také jeli po silnici.
Velkým fanouškem vírníků byl například i Antonín Baťa. Hříčkou osudu je jedním z novodobých propagátorů vírníků zase Zlíňák. Pavel Březina je navíc autor světově prvního prototypu autovírníku GyroMotion. "Proces byl opačný, nesnažili jsme se z auta udělat letadlo, ale naopak ze stroje, který létá, udělat provizorní auto," vysvětluje Pavel Březina, proč nemá úplně rád, když se říká, že vynalezl létající auto, protože to typické auto opravdu není, i když jako auto jezdí.
Proces vzniku GyroMotionu trval několik let. Březina téměř dvacet let prodává a také vyvíjí paramotory, tedy motory pro parašutisty i další příslušenství pro tento sport. Mnohokrát se stal mistrem republiky v parašutismu, také mistrem Evropy a vicemistrem světa, léta patřil do týmu české reprezentace.
K vírníkům se ale dostal až později. "Jednou jsem se odhodlal a proletěl se ve stoji svých kamarádů z Německa, když jsem byl zrovna ve Švédsku opravovat paramotor. Nadchlo mě, jak jsou ovladatelné a jak snadno se s nimi dostanete, kam potřebujete. A tak jsem prohlásil, že až vyvinou stroj, do kterého se mi vejde naložit paramotor, abych se jako parašutista snadno dostal tam, odkud budu létat, koupím si ho. A protože oni ho nakonec opravdu vyrobili, musel jsem dodržet slib," směje se.
Vírníky od německé firmy pak začal prodávat v Česku. A protože Pavel Březina je především inovátor, dostal chuť je vylepšovat. V současnosti tedy kupuje některé díly z Německa jako "skládačku", avšak stroje pod vlastní značkou Nirvana Systems staví a vylepšuje pomocí svých dílů na přerovském letišti. Vírníků existuje několik typů a stojí zhruba od jednoho do čtyř milionů.
"Vírník má samozřejmě i svá specifika, například neletí rychleji než 180 km/h, takže pilotům větších letadel by se zdál pomalý. Já ale vírníkem létám neustále, pro mě je to ohromná úspora času a dá se létat i ve špatném počasí. Odtud byl už jen krok k tomu, vymyslet, jak to udělat, aby se s vírníkem dalo od letiště legálně dojet kousek po silnici tam, kam člověk potřebuje. Intenzivně jsme se vývojem a především přípravou na homologaci začali věnovat asi před třemi lety. Měl jsem vynikající poradce, takže jsme přesně věděli, co je potřeba," shrnuje Březina.
V homologační zkušebně o projektu věděli a přípravu konzultovali, avšak na běžné kontrole STK byli u vytržení. Stroj však splňuje všechny podmínky, a dokonce jsme viděli i vyražený VIN kód a samozřejmě "malý techničák".
Pavlu Březinovi se tak podařilo něco, co zatím žádnému jinému konstruktérovi na světě. Vírník, který může jezdit v provozu, má celoevropskou homologaci. Zatím je v provozu jediný kus, už se ale staví dva nové.
"Určitě máme v plánu různá vylepšení. Například první vírník pohání na silnici elektromotor, který je integrovaný do předního kola. Vzhledem k těžišti stroje to ale není nejvhodnější, další prototyp ho má už v jednom ze zadních kol."
Autovírník vzbudil obrovské pozdvižení, když se s ním Pavel Březina vydal v polovině března na první velkou cestu rovnou do Prahy. Přistál na kbelském letišti a dojel na Václavské náměstí po silnici. Kontrolovala ho překvapená policie, ale všechny doklady byly v pořádku. Tolik pozornosti by si v centru Prahy neužíval ani průjezd Černého růžového tanku. Vidět popojíždět na silnici letadélko s registrační značkou je totiž nevídaná událost. Takovou občas Pavel Březina připraví také majitelům pump, když s vírníkem přijede tankovat (nádrž mu vystačí asi na pět hodin letu).
I já jsem se na přerovském letišti projížděla sem a tam, abych si vyzkoušela jeho ovládání. A stávám se tak historicky první ženou, která řídila autovírník. Pak jsme se vznesli do oblak nad krásami Olomouckého kraje, přistáli na obecním letišti nedaleko Hostýna a odtud vyrazili na kávu po silnici.
GyroMotion se pohybuje téměř neslyšně stejně jako konvenční elektromobily. Má maximální rychlost 40 km/h a více byste s ním stejně raději v provozu jezdit nechtěli, řízení se ovládá nohama, ale opačně než v káře, tedy tlakem levou nohou se zatáčí doleva a pravou doprava. K ovládání plynu a brzdy slouží páka po levé straně řidiče-pilota. Výhled je perfektní, protože nad hlavou vás chrání už jen plexisklo a především máte jistotu, že vás na silnici jen tak někdo nepřehlédne.
Jen s jedním s Pavlem Březinou nesouhlasím - vyzdvihováním úspory času. Na místě sice budete několikanásobně rychleji vzduchem než po zemi, rychlost po silnici je také v pořádku, ale… kdekoli se objevíte a zastavíte, přiběhnou davy zvědavých a nadšených lidí, kteří se s vámi budou chtít dát do řeči a fotit se s vámi i s autovírníkem. A než takový zástup svědomitě uspokojíte, bude to trvat hodiny… I když, taková činnost je samozřejmě potěšující. Na našem výletu vybíhaly za konstruktérem "létajícího auta" i novopečené nevěsty.
