Tankování běžného paliva na benzinových pumpách je pro lidi na vozíku banální záležitostí. Zpravidla ani nemusí opustit auto, stačí si přivolat obsluhu. A ta je na většině pump k dispozici skoro vždy.
O dobíjecích stanicích elektromobilů to ale neplatí. Nezřídka stojí na opuštěných místech nebo v rozích parkoviště. A když už je stojan součástí areálu benzinové pumpy, pak obvykle mimo dosah jejího zázemí. Tady vozíčkáři nikdo nepomůže, ledaže by byl nablízku někdo ochotný.
Handicapovaný motorista si tedy musí poradit sám, na což je ostatně většinou zvyklý. Projektanti dobíjecích stanic mu ale často kladou takové překážky, které není schopen ani při nejlepší vůli překonat.
Spolu s testerem Štěpánem Benešem míříme k první náhodně vybrané dobíjecí stanici PRE na pražském Zličíně. Stojí v areálu bytových domů v ulici Do zahrádek a vzhledem k její takřka utajené poloze v rohu slepé komunikace patrně slouží převážně místním rezidentům.
Štěpán má vrozené postižení dolních i horních končetin, rozložit si vozík a přesunout se na něj z místa za volantem ale zvládá bez pomoci. Podmínkou však je, že kolem auta musí mít dostatek místa. A právě to je na první testované stanici problém.
Vlevo od "naší" Škody Enyaq parkuje jiný vůz, vpravo je zase obrubník a za ním tráva. Místa ke stání mají standardní šířku, což průjezd vozíku širokého 60 centimetrů ztěžuje. Největším problémem je však samotný přístup k nabíjecí stanici. Ta stojí na vysokém soklu lemovaném zámkovou dlažbou, k jejímuž dosažení je však nutné překonat ještě obrubník. A to je v tomto případě pro vozíčkáře prakticky nemožné.
"Samotný obrubník by takový problém nebyl, pokud by za ním následoval prostor, na kterém by bylo možné vozík bezpečně dobrzdit. Ten tady ale není, vjel bych do trávníku a hrozilo by, že se převrátím, " komentuje situaci Štěpán Beneš.
Příklad nabíječky v ulici Do zahrádek je o to zajímavější, že hned za rohem jsou další dva stojany od stejné elektrárenské společnosti, které jsou naopak pro vozíčkáře přístupné bez problému. Rychlonabíječka je tu dokonce takřka v jedné rovině s parkovacím stáním, vedle umístěný AC stojan sice stojí na vyvýšeném, ale i ze stran dobře přístupném místě.
Třetí zkoušená stanice u nedalekého hypermarketu Globus je naopak z pohledu handicapovaného motoristy nedosažitelnou metou. Nejenže stojí na velmi vysokém soklu, ale tento typ 50kW nabíječky výrobce ABB má ještě k tomu vysoko posazený ovládací displej. Na ten ze své pozice vozíčkář ani nedosáhne, natož aby viděl, co se na něm zobrazuje. Nepřístupné je pro něj i místo, kam se přikládá čip ke spuštění nabíjení. Jedinou schůdnou alternativou by bylo použití mobilní aplikace, kdyby měl ovšem šanci dostat se ke kabelům. Redakce Aktuálně.cz oslovila společnost E.ON, která stojan provozuje. O nevhodné stavební úpravě v okolí nabíječky ví, údajně zde dojde v dohledné době k rekonstrukci.
Jen kousek dál u pobočky McDonald's se situace s nabíječkou ABB opakuje, jen stojan provozovaný společností ČEZ tentokrát není umístěn na tak vysokém soklu. I zde jsou však kromě obvyklých obrubníků v místě parkovacího stání navíc ještě žluté prahy. Ty slouží jako dorazy kol, aby motorista při couvání nenajel do stojanu. Pro lidi na vozíku však představují další překážku, která jim při nabíjení ztrpčuje život. Obdobně krkolomná situace panuje i na pobočkách Kauflandu a Penny v Berouně, ani na jedné z nich by Štěpán Beneš bez pomoci energii nedoplnil.
Nedaleké ultrarychlé nabíječky Ionity si tester naopak pochvaloval. Mají nízko umístěný displej, škoda jen, že opět stojí na chodníku s obrubníkem. U okolních nabíječek v době naší přítomnosti nikdo další nestál, bylo tu tedy dost prostoru pro manipulaci s vozíkem. Berounská Ionity má navíc netypicky široká místa k stání, u této evropské sítě stanic bývají obvykle nepříjemně úzká.
Že to v tomto ohledu jde ještě lépe, ukázala zkušenost se stanicí u supermarketu Lidl v Horoměřicích. U tohoto řetězce bývají jednotlivá místa pro stání oddělena vyznačenou uličkou, a tím jsou mimořádně široká. Další příklady pohodlného nabíjení v podzemních garážích nákupního centra v Nových Butovicích a u nedalekého hotelu Volcano jen potvrdily náš poznatek, že pokud o stavebních úpravách v okolí stanice rozhoduje soukromý majitel, a ne obec či městská část, dopadne výsledek lépe.
Stejnou zkušenost redakci mimo záznam potvrdila i jedna z elektrárenských společností, které nabíječky na území Prahy provozují. Brání se tím, že sama o stavebních úpravách nerozhoduje a majitel pozemku zpravidla tlačí na to, aby stojan nezabíral mnoho místa. Vše je údajně podle platných norem, které ale zjevně nepočítají s tím, že by si vozíčkáři někdy pořídili elektromobil.
Ti by přitom zájem měli. Redaktor časopisu Můžeš Petr Buček potvrzuje, že i takoví odvážlivci se našli, přičemž úpravci aut pro handicapované už rozjeli přestavby bateriových vozů. "Ze svého okolí vím třeba o Toyotě Proace nebo Fiatu 500," vypočítává redaktor.
Jsou dokonce i tací, kteří mají chuť se současným stavem něco dělat. "O nevhodném řešení dobíjecích stanic pro lidi s handicapem se ví. Přes členství v mezinárodní organizaci European Mobility Group se snažíme podobu nabíjecích stanic změnit tak, aby byla pro vozíčkáře použitelná," říká výkonný ředitel společnosti HURT František Malina, jež se zaměřuje na úpravy automobilů pro lidi s tělesným postižením.
Zatím je však situace kolem podoby nabíječek zjevně v plenkách, po zkušenostech s dobíjením ochladlo nadšení pro elektromobilitu i u testera Štěpána Beneše.
Ten dokonce chvíli uvažoval, že si právě Enyaq koupí. "Ale teď si připadám trochu jako ve filmu Báječní muži na létajících strojích," shrnuje své poznatky z testu handicapovaný muž. "Ještě chvíli s nákupem počkám, až se to celé lépe zaběhne."
