Výlet v dvoudveřovém Buicku z roku 1967 začíná jako většina vyjížděk se starým autem, tedy zvednutou kapotou. Majitel bílé Riviery Martin Mičánek zběžně kontroluje stav motoru a připojuje kabely k baterii. "Jezdím s ní míň, než bych si přál," konstatuje věcně, palubní ručičkové hodiny by tak mohly během týdnů stání s akumulátorem pořádně zacvičit.
A pak už stačí dvě tři otáčky motoru a garáž je náhle plná sytého zvuku pravého osmiválce. Martinovi se ale nelíbí slabé cvakání, které z motoru vychází. "Slyšíte ty hydroštely? Takhle si motor říká o dolití oleje," říká zkušeně a o cíli projížďky je hned jasno: míříme k benzinové pumpě. Zbývá už jen pustit písníčky Elvise Presleyho, aby alespoň uvnitř auta panovala dobová atmosféra, když už úzké a klikaté středočeské silničky v kopcovitém terénu nemají se skutečnou Amerikou nic společného.
"Vlastně jsem původně toužil po Corvettě, jednu jsem měl už vyhlédnutou. Byla to nejlevnější Corvetta široko daleko, jenže jsem ji pro jistotu ukázal kamarádovi, který se v nich vyzná. A ten mi rovnou řekl, že jestli tohle koupím, zpřeráží mi obě ruce," popisuje Martin Mičánek své začátky s americkými auty. "A pak se v inzerci objevila Riviera, se kterou se dalo hned jezdit. Tak jsem si nakonec pořídil Buick, i když jsem si nebyl tak úplně jist, jestli ho vlastně chci."
Luxusní kupé Riviera, které si jeho nový majitel nakonec přece jen oblíbil, vyjelo na silnice poprvé koncem roku 1962, aby na nich zůstalo až bezmála do konce století. Když model v roce 1998 končil, šlo už o jeho osmou generaci. Zatímco totiž evropské automobilky v těch dobách držely své modely při životě dlouhé roky, Američané na nich prakticky neustále něco vylepšovali. A tak první generace Riviery skončila už v roce 1965, aby ji o rok později vystřídala generace druhá. Ta dostala mimo jiné zcela novou karoserii, na které znalci oceňují hlavně absenci bočních větracích okének.
Dvojka sice vydržela ve výrobě následující čtyři roky, ale už v roce 1967 dostala nový sedmilitrový motor, v roce 68 výrazný facelift a v roce 69 jí konstruktéři znovu změnili přední část.
Výčet průběžných modernizací je velmi dlouhý a dost možná ne úplně zábavný, což je ovšem v ostrém kontrastu se samotným autem. Při jeho stavbě totiž konstruktéři vycházeli ze zadání, že by mělo jít o model stojící někde na půl cesty mezi Ferrari a Rolls-Roycem - při hlubším zamyšlení šlo o požadavek poněkud bizarní. Jenže s odstupem času nutno uznat, že snaha tu skutečně byla.
Především byla Riviera, která vznikla pod taktovkou šéfdesignéra General Motors Billa Mitchella, od samého začátku krásné auto. Pozoruhodná je hlavně na americké poměry nezvyklá bezrámová konstrukce dveří, která při bočním pohledu dává vyniknout jednoduchým liniím karoserie. Páčky i tlačítka v interiéru jsou vyvedené v chromu, ostatně Rolls-Royce to nikdy neměl jinak. Je tu také klimatizace, jakou ve své době nabízely jen špičkové modely a většinou za příplatek, nechybí ovládání oken v elektrice.
"Je zvláštní, že všechno dodnes funguje," upozorňuje Martin Mičánek a na důkaz svých slov mačká tlačítka na dveřích, zatímco boční okna energicky mizí v karoserii. Pokud jde zrovna o tenhle gag, pak americké elektrické rozvody v Buicku obstály mnohem lépe než ty v Rollsech. Těžko dnes najít starý Rolls-Royce s elektrikou od Lucase, jehož okénka stejnou činnost neprovádějí hlemýždím tempem.
Cesta probíhá v uvolněné atmosféře, vinylové sedačky v Rivieře jsou měkké a nezvykle široké, ostatně celý interiér je na současné evropské poměry velmi prostorný. A sedí se tu relativně nízko, přesto má člověk pocit naprostého bezpečí. Může za to předlouhá přední kapota a tak nějak celkově rozlehlá karoserie. Pokud se někdy Evropané koukají na americká auta s despektem, pak o šedesátkových modelech to určitě neplatí. V té době Amerika určovala módní karosářské trendy i standardy jízdního komfortu.
Jen v málokterém autě z Evropy z té doby se dá jet daleko, aniž by zároveň nešlo o hrdinský čin. S Buickem Riviera by taková cesta byla radostí, kdyby ovšem nevadilo, že si motor řekne o dvacet litrů benzinu každých sto kilometrů. Na druhou stranu, není to líný žrout, jak by možná někoho mohlo napadnout. Když kdysi novináři vzali Rivieru na první testy, překonala hranici 200 km/h a na stovku zrychlila za devět vteřin.
Buick Riviera II 7.0 V8 (model 1967)
Motor: vidlicový kapalinou chlazený osmiválec, pohon zadních kol
Výkon: 268 kW / 360 k při 5000/min
Točivý moment: 644 Nm při 3200/min
Převodovka: 3stupňová automatická
Nejvyšší rychlost: 200 km/h
Zrychlení 0-100 km/h: 9,0 s
Spotřeba paliva: 18 - 25 l / 100 km
Pohotovostní hmotnost: 1995 kg
Délka × šířka × výška: 5467 × 2002 × 1356
Cena v roce 1967: 4469 $
Současná cena: 150 000 - 400 000 Kč
Za skoro šedesát let nejeden kůň z Riviery utekl, svůj pitný režim dvaceti litrů si ale drží stále. A také oleje spolyká dost, ačkoliv to podle barvy výfukových zplodin nevypadá. Na pumpě v ní naráz mizí dva litry, hydroštely ale opravdu utichají. I tady mohou majitelé starých Rollsů závidět, tak jednoduchý recept na britská auta neplatí.
"Je to prostě pohodové auto," konstatuje jeho majitel při cestě zpět do garáže a po dotazu na nutné opravy chvíli přemýšlí: "Potřebovalo by vyměnit pružiny, ty jsou trochu utahané. A taky jednu žárovku v zadním pozičním světle." Na nic horšího už si Martin Mičánek v souvislosti se svým Buickem Riviera nevzpomíná. Což je dobré pro všechny, kteří by po tomhle skoro 5,5 metru dlouhém korábu zatoužili.
Mohlo by se vám líbit:
