Jsme moc rychlí a máme klapky na očích. Čeští řidiči očima odborníků a cizinců

Martin Frei Martin Frei
18. 2. 2020 6:05
Jako řidiči nemáme my Češi nejlepší pověst. Chybí nám ohleduplnost, chováme se agresivně a nezodpovědně, předpisy nejen porušujeme, ale často ani neznáme. Je chyba v autoškole, vzorech chování nebo v národní povaze? Ptáme se dopravního psychologa a cizinců, kteří delší dobu žijí mezi námi.
Foto: Shutterstock

Třicet let po revoluci bydlíme pohodlněji, jíme zdravěji, stylověji se oblékáme a šetrněji se chováme k přírodě. Jakmile ale usedneme za volant, jako by se v nás probudili staří dobří nerudní Homolkovi. Navíc musíme být všude první, a kdo nás nepustí, na toho děláme vyzývavá gesta. Je s námi něco nevyléčitelně špatně? A můžeme se poučit z pohledu jiných lidí?

Na názory jsme se zeptali několika cizinců, kteří už řadu let žijí trvale v Čechách. K problematice má ale co říct také dopravní psycholog Michal Walter, který má nešvary našich silnic zmapované profesionálně. Zabývá se mimo jiné odbornými vyšetřeními pro řidiče z povolání a testy po zákazu řízení. Jeho kanceláří tedy procházejí ti, kteří za volantem vyčerpali plný počet bodů. Působí také jako lektor pilotního programu rehabilitace řidičů a je velkým zastáncem průběžného systematického vzdělávání.

Jsme národ bezohledných řidičů?

Takové zobecňování podle mě není namístě. V Čechách je šest milionů řidičů a většina z nich řídí určitě dobře. Nicméně je pravda, že se u nás jezdí způsobem, který neodpovídá evropskému standardu. Nedodržujeme rychlostní limity ani brzdnou vzdálenost. Máme plno drobných nehod právě z toho, že se na sebe nebezpečně lepíme a zároveň místo řízení věnujeme pozornost mobilu. Chybí nejen pět metrů odstupu, ale i vteřiny na reakci. Výmluvně to nedávno ukázalo video z nehody na dálnici D1, kde se převrhla cisterna a zůstala ležet přes oba pruhy. Auta, která do ní vzápětí narazila, do poslední chvíle vůbec nebrzdila.

Čím to, že jsou Němci nebo Rakušané ukázněnější?

Lidé tam obecně víc respektují zákony a pravidla. Jsou k tomu vychovávaní od malička a vidí kolem sebe příklady, včetně toho, jak táta řídí. Když pak usedají za volant, berou to jako samozřejmost. U nás se řada dětí od rodičů učí nadávat, ukazovat gesta, vybrzďovat. Máme málo tolerance a respektu, vytrubujeme a problikáváme se, což se třeba v Německu považuje za nepřípustný projev agresivity.

Je to odraz naší národní povahy?

Jistá nechuť k předpisům je u nás tradiční. Ale všimněte si, že když sem přijedou cizinci zvyklí všechno dodržovat, rychle tu zvlčí. A naopak Češi za Rozvadovem sundavají nohu z plynu, hlídají si rychlost a přestanou telefonovat.

Hraje v tom roli výše pokut a bdělost policie?

Určující je nějaký standard té země. Přísné tresty mají svou váhu, ale samy o sobě nestačí. Jasně to ukázal český bodový systém zavedený v roce 2004. Nějakou dobu fungoval, ale během pěti let lidem zase otrnulo. Švihají to, jak se dá, mnoho z nich ani netuší, kolik bodů za co dostanou. V Německu jdou mnohem dál a zavedli systém povinných řidičských rehabilitací. Když jednou vážně zklamete, musíte se obhájit. Dlouhodobě tam lékařsky sledují lidi se závislostí, namátkově je zvou na kontroly, berou jim krev, spolupracují s dopravními psychology. Trvá to dlouho a mnozí z těch, kteří zaviní nehodu s alkoholem v krvi, už se nikdy nedostanou za volant.

Jak je to u nás?

Zadržíme průkaz na šest měsíců, v polovině zbytek trestu promineme, a pokud uchazeč projde psychotestem, může zpátky na silnici. Proto si lidé ani nedávají pozor. Což platí i o předpisech. Je tu velká masa řidičů, kteří vyšli z autoškol před několika dekádami, předpisy zapomněli, jezdí jen podle citu a přizpůsobují se chování většiny. Proto pořád opakujeme stejné chyby u "novinek" posledních dvaceti let: pravidla zipu, kruhových objezdů nebo stále častěji využívaných předností zprava. I mladé lidi, kteří vyjdou z autoškoly, to rychle semele. Proto jsem zastáncem systematického vzdělávání, které nekončí přidělením průkazu v osmnácti letech.

Souhlasil byste tedy s "řidičákem na zkoušku" pro mladší řidiče?

Jednoznačně. Není třeba vymýšlet nic nového, stačilo by se inspirovat v Rakousku. Vzdělávání začínajících řidičů je tam dvoufázové. První rok od získání průkazu musíte docházet do pokročilého kurzu, učíte se reagovat na riskantní situace, musíte osvědčit pochopení ohleduplné i úsporné jízdy a také absolvujete skupinový rozhovor s psychologem, kde se třeba rozebírají příčiny nejčastějších nehod. Představte si, že smrtelné nehody mladých řidičů tam během deseti let poklesly čtyřnásobně! To je neuvěřitelné číslo, které jasně ukazuje, že s lidmi je třeba pracovat, ne je jen trestat.

Tolik psycholog a jeho pohled z praxe. A jak nás vidí ti, kteří se naučili řídit jinde? Zeptali jsme se šesti cizinců, kteří dlouhodobě žijí v Česku.

Christine, Francie: Autem jezdím ráda, ale ne v Čechách. Řidiči se k sobě nechovají slušně, jsou velmi nervózní, lepí se na sebe a na těsno přejíždějí z pruhu do pruhu. Hlavně na dálnici mi vadí malé rozestupy při vysoké rychlosti. V osobním kontaktu mi Češi takoví vůbec nepřijdou. Potřebovali byste lepší a lépe značené silnice, méně uzavírek a zmatků. Silnější policejní kontroly by měly přijít až potom.

Louis, Francie: Češi mi nepřijdou bezohlední, spíš sobečtí a chybí jim fantazie. My Francouzi jsme arogantní, ale otevření a vstřícní. V Paříži běžně odbočujeme z pravého pruhu doleva, ale dáváme pozor na druhé. V Praze si řidiči tolik nedovolují, ale těžce nesou, když někdo porušuje předpisy mazaněji než oni. Co mě tu znervózňuje, je chování mimo město. Češi jezdí zběsile rychle a předjíždějí na nepřehledných místech.

Daniel, USA: Vím, že si lidé stěžují, že nejste ohleduplní, ale mně to nepřijde. Vyrůstal jsem blízko New Yorku, kde si musíte sakra dávat pozor, a pak jsem žil pár let v Bangkoku. V porovnání s tím jsou vaše silnice široké, provoz mírný a řidiči klidní. Zpočátku mi vadilo málo značek a ukazatelů, ale teď s navigací už nejsou potřeba. Jen by tu někteří lidi mohli jezdit pomaleji. Vypadá to, že si nic nedělají z předpisů, ale ani z policie. To se pak člověk necítí moc bezpečně.

Peter, Dánsko: Agresivní řidiče potkáte v každé zemi, v Čechách mi to nepřipadá horší než jinde. Ale jezdí se tu nesmyslně rychle, lidi přitom nekoukají dost daleko před sebe a nereagují včas. Zato na kole se tu cítím líp než v Německu nebo v Dánsku. V západní Evropě totiž bývají motoristé a cyklisti dvě odlišné skupiny lidí, které se nechápou. Tady většina řidičů jezdí také na kole a je to na nich poznat.

Gianluca, Itálie: Řídit tady mi přijde jednodušší než doma, Češi nejsou tak temperamentní. Někdy ale nedávají pozor a mají hloupý zvyk poslat vám to z vedlejšího pruhu přímo před nos, jako by neměli zrcátka. Tímhle byste si v Itálii vysloužili živou výměnu názorů. Myslím, že vláda by se mohla víc angažovat v silniční bezpečnosti, dělat nějaké kampaně. Ale líbí se mi, že když tu někoho pustíte před sebe, poděkuje směrovkami.

Anthony, Filipíny/Francie: Když jsem se sem před deseti lety přistěhoval, první, co mě napadlo, bylo, že Češi řídí velmi rychle. Já sám jsem naopak jezdil pomalu, no a teď jezdím rychle stejně jako vy. Kdybych byl českým ministrem dopravy a chtěl, aby byla doprava bezpečnější, zvedl bych pokuty. Sám se divím, že něco takového říkám, je ale pravda, že tu jsou příliš nízké, tresty jsou mnohem mírnější než například v Německu.

 

Právě se děje

před 55 minutami

Kouč italských mistrů světa Lippi ukončil kariéru

Strůjce italského triumfu na fotbalovém mistrovství světa v roce 2006 Marcello Lippi ukončil trenérskou kariéru. Naposledy vedl do loňského listopadu reprezentaci Číny, ale další angažmá už hledat nebude. Jinou práci ve fotbalovém prostředí nicméně dvaasedmdesátiletý uznávaný kouč nevyloučil.

"Co se týče trenérského řemesla, tak s tím je definitivně konec. Skutečně," řekl Lippi pro RadioSportiva. "Stačilo to. Možná bych mohl být užitečný v jiné funkci, uvidíme. Do jara ale nic," dodal kouč, který s Italy slavil zlato před 14 lety na MS v Německu.

Lippi do roku 2010 působil výhradně v rodné Itálii. S Juventusem získal pětkrát domácí titul a vyhrál i Ligu mistrů. Po odchodu do Číny ovládl tamní soutěž s klubem Kuang-čou a následně neodolal lukrativní nabídce převzít čínský národní tým. Druhé angažmá u něj však ukončil už po čtyřech soutěžních zápasech.

Další zprávy