Jan Thompsonová za čtyři roky působení v Česku ukázala, že diplomacie se dá dělat hodně nekonvenčně. Do Česka před čtyřmi lety přiletěla nízkonákladovou společností, pořídila si dvě kočky z útulku, které se na velvyslanectví zúčastňovaly pracovních schůzek, hrála v divadelním spolku a především si pořídila embéčko.
Byla to bez pochybností jediná 1000 MB a dost možná jediný československý veterán na diplomatických značkách. Bleděmodrý veterán má tedy příběh jako žádný jiný. Po celé čtyři roky, kdy se Jan Thompsonová v Česku věnovala své diplomatické misi, v něm jezdila po českých luzích a hájích.
V pátek 5. ledna Jan Thompsonová oficiálně skončila na své pozici a nastala otázka, kam s embéčkem. "Do samotného konce svého pobytu v Česku jsem počítala, že si ho odvezu z Prahy, protože se stalo členem mojí domácnosti. Ale nakonec jsem rozhodla, že vlastně patří sem, do Česka, protože tady prožilo svých prvních 50 let života," řekla Aktuálně.cz velvyslankyně.
Od pátku 5. ledna do středy 10. ledna ho nabízí v aukci za nejvyšší nabídku s tím, že celý výtěžek věnuje na charitu. "Moje embéčko získá ten, kdo nabídne nejvyšší cenu. Ráda bych svému autu našla dobrý domov," dodala Jan Thompsonová.
Nový majitel tak podpoří nadaci Domov Sue Ryder. Jde o charitativní projekt, který založila Britka s cílem poskytovat podporu a hospic potřebným seniorům. "V Česku tato nadace odvádí výbornou práci a sama jsem s nimi v pravidelném kontaktu," řekla diplomatka.
Jak se Jan Thompsonové s autem čtyři roky žilo, nám řekla v rozhovoru.
Do Česka jste přijela před čtyřmi lety. Jaké byly?
Skvělé. Miluji zdejší krajinu, cítím se tu jako doma. Češi a Britové mají navíc mnoho společného. Smysl pro humor, jsme pragmatičtí. Už si skoro nedovedu přestavit, že bych žila někde jinde.
Fotku embéčka jsem viděla v časopise a zamilovala si ho. Vidím v něm nedávnou minulost Česka a také cestu, kterou si prošlo, je to část zdejší historie. Chtěla jsem si to zkusit a prožít si trochu z ní. To moje embéčko mi dává zvláštní propojení s lidmi. Když jsem s ním jezdila, měla jsem pocit, že lidé mají radost hned, jak to auto vidí na silnici. Jen je trochu zaráželo, že má diplomatické značky.
Dalo by se říct, že vám jeho vlastnictví v diplomacii ve zdejší zemi pomohlo?
Embéčko mi v práci vlastně hodně pomohlo. Umožňuje mi navazovat kontakt s lidmi, kteří mě často zastavovali a ptali se na něj. Dělali si fotky a zajímalo je, proč jsem si auto koupila a co se mi na něm líbí. Anglicky bych řekla "ice-breaker," ale česky… "otvírák"? Nebo snad "ledoborec"? (smích)
Co jste s ním všechno prožila?
Na pracovní schůzky mě vozil řidič limuzínou značky Jaguar, ale soukromě po Česku jsem jezdila v embéčku. Řídila jsem ho sama. A každá cesta s embéčkem je dobrodružství. Občas je trochu těžké ho nastartovat, ale to jen opravdu někdy. Každé putování s embéčkem je vzrušující cesta do neznáma, zdali se vlastně dostanu k cíli své cesty, nebo… kvůli embéčku změním cíl své cesty.
Ve skutečnosti je moje embéčko ale velmi spolehlivé. Je z roku 1968 a bylo v jedné rodině do roku 2013, kdy jsem ho koupila já, tedy druhý majitel. Je ve výborném stavu. Takže problémy? Ty neznáme!
Vzpomeňte si na ten nejvíce nezapomenutelný zážitek…
Jeden bych měla. Jednou jsem se s embéčkem vydala na cestu do Českého Krumlova a byla z toho sedmihodinová odysea. Všechno vypadalo dobře, jen za Prahou jsem zjistila, že nemám benzín. Když jsem natankovala, samozřejmě, auto nechtělo nastartovat. Zkoušela jsem všechno. Pak se ukázala zázračná moc embéčka.
Věděla jsem, že snad všichni ze starší generace nějaké embéčko vlastnili nebo v něm alespoň jezdili. Znají ho jako svoje boty, umí ho přesvědčit, aby fungovalo. Rozhlédla jsem se a oslovila staršího pána a poprosila o pomoc. Přivedla ho k autu a vysvětlila, že nechce nastartovat. Podíval se na mě trochu s nepochopením, ale pak si sedl za volant, zahýbal páčkami, pomačkal knoflíky a voilà! Auto se rozeběhlo. Ještě jsme si u toho pěkně popovídali. Tak snad ten dobrý samaritán čte tento rozhovor, protože jsem mu stále za jeho pomoc vděčná.
To byl ale jen první milník na mojí velké cestě z Tábora do Putimi, tedy z Prahy do Krumlova embéčkem. Nakonec jsem se tam dostala po sedmi hodinách. Také třeba kvůli tomu, že jsem se ztratila, což samozřejmě není problém embéčka, ale řidičky. Venku bylo skoro čtyřicet stupňů. A v embéčku slouží jako klimatizace pouze otevřené okénko. Takže cesta byla plná nástrah, ale do cíle mě moje auto dovezlo!
Už v polovině ledna vás na velvyslanectví vystřídá Nick Archer. Kam máte namířeno vy?
Moje další působiště ještě není potvrzeno. Již teď je ale zřejmé, že ať už je to kdekoliv, bude to vždy až na druhém místě za Českou republikou. Česku jsem vážně propadla, a také nedám na Čechy dopustit. Praha se stala mým novým domovem a věřte, ráda bych tu zůstala. Vážně.
Pokud si tedy někdo pořídí tuto Škodu 1000 MB, získá auto s jedinečným příběhem.
