Dlouhodobě se věnujete výzkumu chování lidí v extrémních podmínkách války. Vydal jste i knihu o fenoménu válečného zabíjení. Jak proto vnímat informaci týdeníku Respekt, že vojenská policie obvinila čtyři vojáky elitních prostějovských speciálních sil z podílu na smrti afghánského bojovníka Vahidulláha Chána? Ten zastřelil českého psovoda Tomáše Procházku. Jde o selhání těchto vojáků a lze to omluvit válečnými podmínkami, stresem či bolestí ze smrti kamaráda?
Podle toho, co jsem při svém výzkumu zjistil v chorvatské, americké či britské armádě, tak v podobných případech figuruje - vždy kdesi v pozadí - selhání velicího stupně. Ať už přímo, kdy velitel rozkáže, aby jeho vojáci nedodržovali Ženevské konvence, anebo jednoduše přivírá i se svým štábem nad válečnými zločiny oči. I v tomto případě může jít o selhání velicího řetězce.
Bylo mimochodem jen otázkou času, kdy se podobná kauza objeví. Jakmile se totiž vojáci ocitnou ve válečném konfliktu a jakmile americkým, britským či českým vojákům začnou umírat v boji jejich kamarádi, tak se vždy velmi zvyšuje riziko, že tito "mstitelé" poruší normy válečného práva.
My jsme vždy koukali skrz prsty na Američany či Brity kvůli jejich chování v Iráku či Afghánistánu. Tyto excesy ale nikdy nebudou jen o Američanech či Britech. Vždy to bude jen a jen o vojákovi v boji. Tohle riziko tady zkrátka a dobře bude vždy, takže s ním armády musí počítat a permanentně se na něj připravovat. Češi v tom nemohou být výjimkou.
Co se s tím dá tedy dělat?
Jakmile vysílám vojáky do oblasti, v níž se bojuje, a vím přitom, že v jednotce mám vojáky, kteří přišli o kamaráda, tak musím počítat s tím, že jsou jen krůček od toho, aby ho začali mstít. Aby se ocitli za hranou válečného práva. Musím s tím tedy jako velitel předem počítat a na tato rizika upozorňovat, varovat před nimi. Ovšem i velení armády musí dávat velmi nekompromisně najevo, že mstu a mučení nebude nikdy tolerovat. To je ale asi tak vše, co se s tím dá dělat.
A snad bych ještě dodal, že záleží i na pečlivosti výběru zájemců o službu v armádě. Z vlastní zkušenosti vím, že je velmi svědomitý. Což ovšem neznamená, že jedinci s většími sklony k násilí či vznětlivosti systémem psychotestů neprojdou. To se stává v každé vědě, i když je systém výběru - tak jako v Česku - na vysoké úrovni.
Ctěme presumpci neviny. Co když se ale obvinění vojenské policie u soudu prokáže?
Pak je to v každém případě téma, jímž se armáda musí zabývat nejenom kvůli těm čtyřem vojákům, kteří možná selhali. Mělo by se ale v každém případě zkoumat, zda nejde o systémovou chybu. To ale nechci předjímat. Říkám jen, že vždy když k podobným selháním došlo, byla zjištěna i systémová pochybení.
I lidem, kteří se o válečné krize nezajímají, říká určitě něco skandál v irácké věznici Abú Ghrajb, v níž došlo k velkému zneužívání moci amerických vojenských dozorců nad iráckými vězni. Jakmile se nicméně začaly prověřovat zoufalé podmínky služby amerických vojáků, ale i to, jak fungoval tamní systém velení, tak vyšlo najevo, že házet vinu na posledního vojáka, který se něčeho dopustil, je velmi alibistické.
V případě věznice Abú Ghrajb nešlo o shnilá jablíčka v jinak zdravém sudu krásných jablek. Byl to shnilý celý systém, který vojenské dozorce do této extrémní situace vmanévroval. Pokud se tedy ukáže obvinění čtyř prostějovských vojáků jako oprávněné, mělo by mít velení armády odvahu ke kritické sebereflexi. Jen tak zjistí odpovědnost jednotlivých lidí v celém armádním systému.
Vzpomínám si na váš sociologický výzkum pro velení armády, z něhož vyplynulo, že poměrně značné procento lidí, kteří sloužili jako vojáci či pracovali jako civilisté v armádě, mělo silné proruské názory, nevnímalo Spojené státy jako důležitého spojence anebo vnímalo kamenování žen jako přijatelnou metodu. Tehdejší velení armády ale vaše závěry odmítlo jako vyfabulované s tím, že příště bude klást otázky průzkumu raději samo. Co se tehdy vlastně stalo?
Pro mě to bylo velké zklamání. Byla to vlastně poslední věc, kterou jsem ještě s dalšími kolegy pro armádu dělal. Řeknu snad jen tohle: česká armáda se v uplynulých třiceti letech z gruntu změnila. V průzkumech ji lidé právem hodnotí jako jednu z nejdůvěryhodnějších státních institucí. Přesto bychom ale neměli usínat na vavřínech, že všichni její vojáci jsou ti nejlepší z nejlepších, elita národa. Byť vůbec nepochybuji, že třeba vojáci zmíněných prostějovských speciálních sil k elitě národa patří.
Velení armády by přesto mělo neustále sebekriticky zkoumat, zda požadavek na špičkově vycvičené vojáky s vysokými morálními kvalitami je naplňován, anebo už ne. Zda jsme přece jen neusnuli na těch vavřínech.
Když nám tedy velení armády náš průzkum smetlo, tak jsem měl pocit, že náš tým mu hází vidle do obrazu nádherné a po všech stránkách skvělé armády. A že sedm procent vojáků a občanských zaměstnanců s extrémními názory je tak malé procento lidí, že to generály nemusí vlastně trápit, třebaže jsme varovali, že oněch "pouhých" sedm procent je několik tisíc lidí.
Pokud se tedy ti čtyři prostějovští vojáci opravdu dopustili činů, z nichž jsou obviněni, pak půjde určitě o nepěknou skvrnu na pověsti armády. Na druhé straně ale žádná armáda světa, tedy ani ta česká, si nikdy nemůže být zcela jista, že má jen a pouze výborně vycvičené a skvělé vojáky. Tvrdá práce na tom, aby tomu tak opravdu bylo, je nikdy nekončící proces.
Ve stejné kauze byli obviněni i čtyři čeští důstojníci za to, že neohlásili trestný čin, z něhož jsou jejich podřízení obviněni. Žalobci ale jejich stíhání zrušili a případ vrátili do stadia prověřování. Neznamená to třeba, že někdo ze speciálních sil či generálního štábu měl možné zmíněné konání vojáků krýt, zametat pod koberec?
Teď jen teoreticky: jakmile by se prokázala vina obviněných vojáků, tak musí v každém případě následovat důsledné prověření systému velení. A znovu říkám: u podobných kauz či skandálů se odpovědnost armádního velení dosud vždy prokázala. Ať už přivíralo oči, či riziko zneužití moci nevnímalo jako významné.
Takže i kdyby ty čtyři vojáky shledali vinnými, pak by bylo vrcholně alibistické nechat vinu jen na nich, zatímco ti ostatní budou, jak se říká, z obliga. Voják - a zejména z prostějovských speciálních sil - neudělá přece něco, o čem ví, že to budou jeho nadřízení hodnotit jako něco naprosto zavrženíhodného a nepřijatelného. Cožpak by riskoval svou nesmírně tvrdě vyšlapanou kariéru? Služba u speciálních sil je velkou výsadou a vojáci této jednotky jsou na to patřičně hrdí a jsou za to vděční.
Kladu si proto otázku: ti chlapi by opravdu jen tak zahodili léta tvrdé dřiny, aby si na někom vylili zlost, pokud by nevěděli, že jim to projde? Ale to už dost předjímám… ale jen proto, abych vysvětlil, že od samého počátku tu nejde jen o pár jednotlivců, kteří - jak tvrdí vojenští vyšetřovatelé - někoho zmlátili, či o některé jejich nadřízené, kteří možná nechtěli o ničem vědět anebo mlčeli. A vůbec také nejde jen o tento případ, ale i o ty další, které se mohou v budoucnu přihodit.
Náčelník generálního štábu Aleš Opata byl před třemi lety po smrti tří českých vojáků Kamila Beneše, Martina Marcina a Patrika Štěpánka kritizován za emotivní veřejný apel, že žádný z Čechů, kteří zahynuli při tomto bombovém útoku, nezůstane nepomstěn. Mohlo snad i tohle jeho - do jisté míry pochopitelné - vyjádření přispět k tomu, že čtyři obvinění prostějovští speciálové se mohli dopustit činu, z něhož jsou obviněni - tedy podílu na bití a mučení Vahidulláha Chána?
Pokud by nějaký voják chápal slova generála Opaty jako bianko šek k tomu, aby se vykašlal na válečné právo, aby zapomněl na vše, co se naučil a k čemu byl veden… tak to by musel byt naprostý hlupák. Na apelu Aleše Opaty nevidím, na rozdíl od jeho kritiků, nic špatného. Není v něm ani zmínky o tom, že je zcela legitimní pomstít smrt kamarádů bitím či mučením.
Jak obtížné je poměřovat či soudit válečné skutky očima člověka, který žije v míru?
Jde o jedno z nejtěžších rozhodování či soudů. Je velký rozdíl mezi tím, když umlátím ze vzteku či žalu nad ztrátou kamaráda nějakého vězně a když někoho týrám proto, abych získal informaci o dalším teroristickém útoku, čímž mohu zachránit stovky lidí.
Tohle je obrovský rozdíl, ale také velké morální a právní dilema. Nechtěl bych se v takové situaci ocitnout. Kdo by ostatně toužil být na místě člověka, který musí žít s tím, že zahynuli lidé jen proto, že nedokázal získat informace od člověka, který věděl o teroristickém útoku.
Jde o natolik hraniční situace, že je nelze poměřovat zjednodušeně. Bez přihlédnutí k okolnostem, za jakých se odehrály. Jako psycholog jsem nicméně přesvědčen, že fyzické násilí je při výslechu spíše kontraproduktivní. Jsou i jiné metody, jak z člověka dostat důležitou informaci.
Může mít tato kauza - pokud se vina prostějovských speciálů prokáže - vliv na podporu veřejnosti a vlastně i politiků pro vysílání vojáků do riskantních misí?
Nebude to mít větší vliv. Česká armáda má už několik let vysokou míru podpory. Lidé, kteří ji vnímají jako pevně zakotvenou v NATO, svůj názor nezmění. Budou to vnímat jako výjimečnou událost a počkají si na výrok soudu. Teprve potom si z toho udělají nějaké závěry. Neměli bychom zapomínat na to, co vše už armáda dokázala a pro společnost udělala. Třeba teď v boji proti pandemii covidu.
No a ti, kteří jsou nakloněni východnímu směřování a nesnáší armádu i proto, že je součástí NATO, vyrukují s žoldáctvím českých vojáků v duchu nejrůznějších fake news.
VIDEO: První zabití je u profesionálních vojáků provázeno pocitem nereálna, pocitem viny, opakované zabití se u určité skupiny může stát až závislostí, říká psycholog Štrobl
