Praha - "Vlast vám to nikdy nezapomene," děkoval ve Španělském sále Pražského hradu shromážděným veteránům druhé světové války kancléř Jiří Weigl. Psal se květen 2005, od konce války uplynulo 60 let a hrdinů druhého odboje žilo tehdy něco málo přes 4000.
Loňského března jich bylo už jen 1 140, o rok později - v březnu 2015 - 961.
Mezitím ubylo dalších 40 druhoválečných hrdinů a ke květnovému 70. výročí porážky nacismu nás nejspíše opustí další desítky lidí, kteří měli odvahu postavit se okupantům se zbraní v ruce.
"Odcházejí nám doslova před očima. Nejmladším je pětaosmdesát, nejstarším v průměru třiadevadesát. V květnu budeme mít asi poslední důstojnou příležitost těmto lidem poděkovat za to, co pro nás vykonali," konstatuje ředitel odboru pro válečné veterány ministerstva obrany Eduard Stehlík. Tím spíš, že mnozí z druhoválečných hrdinů pokračovali po válce v boji proti jiné totalitě - té komunistické.
Československo nezacházelo se svými hrdiny (ať již ze Západu, Východu, anebo s domácími odbojáři) vždy v rukavičkách: v různých dobách byli perzekvováni, vyhazováni z práce, nuceni k emigraci, vězněni i popravováni.
Komunistický režim si byl až moc dobře vědom, co jsou tihle veteráni zač. Sahali po zbrani, anebo mizeli v ilegalitě vždy, když byla jejich svoboda, kamarádi či vlast ohrožena. Bez ohledu na to, co tím riskovali.
"Férově jsme s nimi mnohdy nejednali ani po pádu komunistické totality. K lidem z prvního, druhého a pak i třetího odboje jsme se chovali doslova hanebně," tvrdí historik Stehlík.
Podle Milana Bachana z odboru pro veterány ministerstva obrany se jednalo o "odměnu" za to, že druhováleční veteráni se řídili zásadou "lepší žít jeden den jako lev než být sto let ovcí". "V den oslav porážky nacismu by proto měli mít místo v prvních řadách. Nebýt jich a jim podobných lidí, tak bychom tu dnes nebyli," dodává Bachan.
Seriál: 70 let od porážky nacismu
"Nacisté mě nedostali, naši ano." Poslední výsadkář vzpomíná
Velké bombardování: Lidé nevěřili krytům a umírali na polích
Konec se blížil. Morava povstala, Česku dál vládli nacisté
Tankisto, hoříš! V pekle u Ostravy padly desetitisíce vojáků
Kdo dorazí první? Koncem války soupeřili velitelé mezi sebou
Povstání zachránilo Prahu, zastánci české zbabělosti se mýlí
Potřebuje Česko hrdiny? A má je?
Všechny civilizované či demokratické země zakládají svou státnost na důležitých symbolech: tradicích, hymně, vlajce a zejména lidech, kteří se o vznik státu zasloužili, bojovali v těžkých časech či v letech okupace za svobodu svého národa.
"Vždy když jsme na tyto symboly zapomněli, anebo si neuvědomovali jejich cenu, tak jsme o krví vydobytou svobodu přišli. Ať již šlo o Mnichov v roce 1938, komunistický puč o deset let později, či okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 a po ní následující "normalizaci" i s jejími rozsáhlými čistkami a rezignací společnosti. O to víc je nutné si vážit lidí, kteří se dokázali zlu postavit," připomíná Eduard Stehlík. "A nechlubit se jimi jen při výročích."
V každé populaci je podle sociologa Jaroslava Sýkory jen asi 2,5 procenta hrdinů, kteří lidem nezištně pomohou, vždy když jsou ohroženi, anebo je třeba přepadne násilník.
I když je jich tak málo, jde o velmi důležitou skupinu lidí, která zpevňuje páteř těch ostatních. "Jednoduše nám jdou příkladem... a v krizových dobách příkladem v sebeobětování. Často jsou ovšem i němou výčitkou těm ostatním, že oni se naopak zachovali zbaběle, že ani necekli, když komunisté posílali své odpůrce do lágrů," míní psycholog Daniel Štrobl.
Závist Čechů: klišé, anebo realita?
Když v roce 1968 žádal někdejší velitel 3. čs. samostatné brigády v SSSR a později už "zavilý nepřítel lidově-demokratického zřízení" generál Jaroslav Selner o svou rehabilitaci, namítl úředník s hodností plukovníka na ministerstvu národní obrany: "Ale soudruhu generále, služba pro vlast se přece neplatí."
Léta perzekvovaný hrdina bojů na Dukle či u Liptovského Mikuláše mu odpověděl: "To máte pravdu, pane plukovníku. Služba pro vlast se skutečně neplatí, ale neměla by se ani trestat."
Svědomitěji pečovat o bojovníky proti nacismu začalo ministerstvo obrany až od roku 2000. Včetně těch, kteří po válce nalezli odvahu vzdorovat komunismu.
Těm teď resort obrany přiznává statut odbojářů a finančně je za jejich strádání či věznění odškodňuje. Statut veterána protikomunistického odboje přiznalo k dnešnímu dni 841 lidem. "Po patnáctiletém klopýtání jsme se ocitli na úrovni slušných států," komentuje to Eduard Stehlík.
Přesto se stále najdou i opačné příklady.
Manželka českého vojáka, který spolu s dalšími čtyřmi padl 8. července 2014 v Afghánistánu, se pod tlakem sousedů raději odstěhovala ze svého bydliště. Její okolí totiž neuneslo finanční odškodnění, které jí za smrt manžela vyplatilo ministerstvo obrany, a dávalo to vdově opakovaně ostentativně najevo.
"Kdykoliv si na to vzpomenu, tak se utěšuji, že jde snad jen o vzácnou výjimku. Se závistí, která vyústila k vyštvání rodiny, která přišla o živitele, jsem se totiž ještě nesetkal. A doufám, že už znovu nesetkám," věří historik Stehlík.
